Je sv. Václav skutečným patronem Českých zemí?

Podívejme se na tento svátek z několika pohledů. Nejprve kdo byl historicky kníže Václav a co o něm a jeho době můžeme s určitostí říci. Je jisté, že ve své době, kdy žil rozhodně nebyl patronem českých zemí a světec. Tyto přívlastky mu byly dány až později zejména zásluhou římsko-katolické církve, a tak byl kníže Václav povýšen na symbol české státnosti. Je tomu tak zejména proto, že svou moc v českých zemích kníže Přemysl upevňoval zejména pomocí církve. Založil například chrám sv. Víta.

Roku 895 po smrti velkomoravského knížete Svatopluka česká knížata odepřela poslušnost Velké Moravě a údajně uznala lenní závislost – jinými slovy pouze podmíněné držení půdy a úřadu českého knížete a tedy současným slovem vazalství na východofranské říši, zejména Bavorsku a Sasku. Od roku 804 do roku 860 platili slovanské kmeny pravidelný tribut franské říši. Saští vévodové v této době expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), a představovali i pro samotné Čechy vážné nebezpečí. S nástupem Jindřicha I. Ptáčníka saského vévody na východofranský trůn nastalo uvolnění Českého knížectví ze závislosti na těchto zemích. Roku 929 však vtrhla spojená sasko – bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Přepadení bylo neočekávané a tak vojska stanula až před Prahou. Kníže nechtěl vyplenění země a raději se vpádu podrobil a podepsal,  mírovou smlouvu, ve které se zavázal k placení určitého tributu.

Zde je první zajímavost a to ta, že nikdo z dobových kronikářů se o placení tributu nezmiňuje. Píše o něm až pozdější kronikář Kosmas. Při studiu Kosmovy kroniky si nemůžeme nevšimnout, že je psána již z určitého ideologického pohledu. Podle Palackého šlo o roční tribut 500 hřiven stříbra a stádo 120 volů. Tento tribut se nepravidelně platil do Bavorska asi v letech 806 – 840 a byl zřejmě obnoven v roce 895. Poplatek se měl platit nejen z přemyslovského panství, ale z celých Čech, za jejichž politického představitele byl Václav považován. Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné a stalo se důležitou složkou upevnění Václavovy vlády v samotných Čechách a i v otázce církevní struktury v Českém knížectví. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem uspořádat církevní organizaci u nás. Pro ostatek sv. Víta, který od Jindřicha dostal, nechal Václav vystavět na Pražském hradě rotundu svatého Víta.

Jedním z pohledů  může být, že obratný politik Václav tak zachránil Čechy a jejich kmeny, které sjednotil pod svou vládu v českých zemích před osudem polabských Slovanů na území Německa a dalších slovanských kmenů původně žijících od Rujány po Berlín. Tato skutečnost jistě povyšuje českého knížete Václava na jednoho z panovníků, kteří se zasloužili o českou státnost a národní vzestup.

Druhou otázkou je světectví knížete Václava. Je nutné zcela na rovinu říci zásadní skutečnost a to tu, že udílení světectví římsko-katolickou církví vůbec nemá nic společného se skutečností, zda dotyčný byl skutečně světcem z duchovního pohledu. Světec je duchovní praktik, ať již křesťan, buddhista, jogín, tantrik, islámský súfi, či praktikující mystik vnitřního náboženství bez konkrétního etablovaného náboženství, který svým ctnostným životem naplněným obracením pozornosti a mysli k Bohu dosáhl úrovně duchovního Světla. Dosažení duchovního Světla, které osvěcuje náš intelekt a srdce je skutečnou podmínkou dosažení stavu světce z duchovního pohledu. Jenom to dělá světce světcem, nikoliv žádné oficiální prohlášení papeže, nebo Vatikánu. To je první věc, bohužel většina laické nepoučené veřejnosti automaticky přebírá takto uměle vytvořené „světce“ jako punc skutečné duchovní autority. Troufám si říci, že velké většina takto ustanovených světců ve skutečnosti nebyla světci z pravého vnitřního duchovního hlediska. Je obtížné uvěřit, že lidé, kteří například hlásali křížové výpravy, žehnali jim, nebo dokonce prováděli strašlivé genocidy, mohli být skutečnými světci. Jistě je zřejmé, že Václav byl  na svou dobu zbožný a znalý více než jiní, ale to z něj ještě nedělalo světce.

Nezávisle na tom, tedy zda Václav skutečně dosáhl  vysokého duchovního stavu světce, o čemž můžeme pochybovat, neboť to nelze spolehlivě potvrdit, tak jeho prohlášení za světce církví a zavedení tzv. svatováclavského kultu s ním spojené tradice mělo spíše politicko – ideologický ráz.

Tedy první zcela historický závěr je, že v Boleslavi před 1077 lety nebyl zavražděn světec ani patron českých zemí, ani symbol české státnosti, ale český kníže. To je první zcela všech ideologií prostá skutečnost.

Okamžikem zavraždění kníže Václav, který byl posléze církví prohlášen za svatého a byl vnucen lidu jako kult patrona českých zemí a symbol české státnosti, se stalo pro českou státnost něco daleko významnějšího, což se ale s podivem vůbec nepřipomíná, což minimálně stojí za zamyšlení.

Jak píše Dušan Třeštík ve svém díle „Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 – 935)“, stalo se zároveň se zavražděním knížete Václava i toto:

 „V pondělí dvacátého osmého září roku 935 se brzy po šesté hodině ranní zrodil český stát, který trval tři čtvrtiny tisícletí. Boleslavův čin byl totiž počátkem sjednocení českých kmenů a jejich podřízení jednotné státní správě, vybudování velkého českého vojska a silného státu, který mohl vzdorovat hrozbám bavorského Arnulfa i saského Jindřicha a jeho nástupců“.

I Václav si ovšem uvědomoval, že je třeba sjednotit svářící se česká knížata, sjednotit je a podřídit jedné, ústřední moci, vybírat od nich daně, vytvořit z rozdrobené země silný stát s dostatečně silným vojskem, aby se mohl ubránit svým bavorským a saským sousedům. Nepochybně i Václavovi nebylo po chuti odvádět oněch 120 vybraných volů a pět set hřiven stříbra jako tribut nejprve bavorskému Arnulfovi a od roku 929 saskému Jindřichovi. Ale nedokázal se k odporu odhodlat. Tuto úlohu s trochou štěstí splnil právě Boleslav. Sjednotil Čechy, podřídil je jednotné státní správě, vybudoval velkou armádu a zahájil s ní dokonce výboje. Vztah jeho knížectví k římské říši dostal jeho zásluhou podobu „jakési velmi volné unie, která rozvoji českého státu nijak nebránila“, jak píše Třeštík v citovaném svém díle.

Mezi Václavem a Boleslavem jeho mladším bratrem se uvádí, panovaly nesouhlasné názory týkající se upevňování západní podoby křesťanství v zemi, mladší bratr zřejmě více tíhnul k původnímu slovanskému křesťanskému kultu. Jiné důvody se uvádí politické ve vztahu k Sasku, mladší bratr odmítal vazalský postoj českého knížetství. Výsledkem smrti Václava, jeho zavraždění bylo nastoupení Boleslava I. na trůn, což přineslo ekonomický a politický vzestup českých zemí. Boleslav odmítl platit tribut do říše. Důsledkem byla vítězstvím završená čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka. Český stát se plně osamostatnil. Boleslav I dokonce nechal razit první české mince. Z pohledu historického byla vláda Boleslava I. výrazným vzestupem a upevněním české státnosti daleko většího významu, než za vlády Václava I.

Nabízí se nám tedy otázky, co tedy vlastně oslavujeme, nebo si připomínáme tímto svátkem? Pokud státní svrchovanost a počátek české státní suverenity, pak slavíme odstranění knížete Václava. Pak určitě jeho smrt byla mučednická z pohledu vývoje naší státnosti.

Proč jej církve zvolili pro český národ jako národního patrona je zřejmé. Ve skutečnosti se ji jedná čistě o své vlastní zájmy. Zejména pro římsko-katolickou církev je „mučedníkem“, neboť podporoval přimknutí českých zemí k západnímu latinskému kultu a otevření se západnímu kulturnímu vlivu skrze Bavory, Sasy a Franky. Václav prosazoval pokřesťanštění českých zemí podle západního latinského ritu a spolupracoval tak s církví na upevňování její moci ve státě. Proto jej prohlásila církev za svatého, a proto jej vnutila českému národu jako „národního“ patrona, aby mu současně podvědomě vnutila vztah k církvi samotné. Pokud jej přijímáme jako národního patrona, tak přijímáme i jeho politiku ve vztahu k římsko-katolické církvi a současně odmítáme původní slovanský kult, který římsko-katolická církev nazývala pohanský. Jedná se o obyčejný magický akt, o nic jiného nejde. Zkrátka se Římu podařilo českému národu vnutit vytvoření obraz sv. Václav jako národního patrona a spojovat s ním i naší státnost. Tím se ale ve skutečnosti velmi a velmi zavazujeme a přijímáme určité vlivy.

Uctívatelé svatováclavského kultu si ale výše uvedené historické zkušenosti s tím nespojují. Dále cituji Ing. Dalibor Plichtu, politologa: Symbolika dvacátého osmého září a symbolika dvacátého osmého října:

„Pro ně je dvacáté osmé září dnem mučednické smrti křesťanského knížete, který se přičinil, aby se Čechy poté, co byla zničena Velkomoravská říše, odpoutaly od slovanského obřadu a přimkly se k obřadu latinskému a otevřely se kulturnímu vlivu Západu, zprostředkovanému tehdy hlavně Bavory, Franky a Sasy. Dvacáté osmé září, spojované jimi pouze s násilnou smrtí Václavovou, stalo se pro ně záminkou k oslavování „oddaného splynutí českého národa s křesťanskou vzdělaností“, přestože křesťanská vzdělanost už u nás byla doma tři čtvrti století. Pro ctitele svatováclavského kultu je křesťanskou vzdělaností pouze vzdělanost křesťanství západního.  A tak je z těchto důvodů pak Václav vydáván za „mocného přímluvčího za celé české plémě v nebesích“. Svatováclavská ideologie, jak byla pěstována zvláště za tak zvané Druhé republiky a za protektorátu a jak je pojímána jejími stoupenci i dnes, ať přímo nebo nepřímo oslabuje myšlenku samostatné české státnosti, důležitost a význam vlastního českého státu.“

Stále existují v Evropě síly a snahy, kterým se sama samostatnost českého státu nehodí do jejich mocenských zájmů. Těmto silám nevědomě poklonkují svým uctíváním některé politické síly u nás, které vyzdvihují symboliku 28.9 před symbolikou 28.10.  Tedy vyzdvohují Václavův akt poddání se Německé říši a její západní formě církve, od kterých přijímá „ochranu“ a odevzdává se pod ochranu nebes, za kterou se přimlouvá všemocná církev z Říma, ale což je podstatnější a horší, pod ochranu cizí politické a vojenské moci. Pokud by se kult knížete Václava, onoho církví uměle vytvořeného „přímluvčího na nebesích“, měl stát základem státní ideologie a národním patronem Čechů a kdyby se dvacáté osmé září mělo stát nejvýznamnějším státním svátkem, jak si to někteří politikové u nás přejí, znamenalo by to velký krok zpátky s mnoha následky, které si veřejnost nemusí plně uvědomovat. Z postavení sebevědomého občana demokracie a člověka usilujícího o naplnění jeho přirozených a nezadatelných práv, byl by zatlačován do postavení pokorného prosebníka skládajícího své naděje v přízeň nebe a vrchnosti a odkázaného na jejich milost. To je zásadní posun a pohyb v náladě ve společenské atmosféře – od nálady samostatnosti -  k náladě vydání na pospas zevní ochraně. Takový národ je dezorientován a snadno manipulován a nakonec ovládnut, neboť přijal prvně sám toto postavení a náladu.

Restaurace tohoto svatováclavského kultu a jeho vyzdvihnutí na roveň státního svátku je jenom pomalá a plíživá příprava a zavedení autoritářského státu, či přijetí nové role českého národa a státu jako vazalské kolonie pod ochranou svých západních sousedů u Bruselu. Instituce a mechanismy demokracie by se v takovém případě dostaly až na druhé místo. Znovu by se ve veřejném životě začaly objevovat osoby, které by byly o „úřadcích nebes“ lépe zpraveny než „obyčejní“ lidé nebo jejich politici a mluvčí. Objevily by se samozvané morální a „duchovní“ autority, které by ze správy veřejných záležitostí – politiky – chtěly udělat svou služku. To vše souvisí i se současným „darem“ celého národa Vatikánu a jeho církvi. Český národ je již tak z velké části zmanipulován, že není schopen se bránit těmto cizím vlivům. Sám si ještě zaplatí pokorně své otroctví a své nové pány, oni mu zato připraví nový státní symbol a kult uctívání s názvem „národní patron“.

Naopak nezávislost, získaná dvacátým osmým říjnem a mírovými smlouvami uzavřenými po skončení první světové války takřka po 300 let útlaků Habsburků a katolické církve, lze jen stěží smířit s duchem tradiční symboliky dvacátého osmého září. Její součástí je totiž naopak uznávání české závislosti a nesamostatnosti, přijímání ochrany a souhlas s tím, že za tuto ochranu budeme platit tribut. Stát by tak přestal nebo přestával být státem svých občanů.

Oživování svatováclavské tradice a symboliky v současné době vychází vstříc pokusům starých sil obnovit v rámci daných nebo vytvářených možností a formou přizpůsobenou dnešku onu starou podobu vztahu mezi českým národem a národem, který byl nositelem zašlé nadvlády nad námi. To pokud jde o nás. V obecné rovině jde tu o snahy znovu podřídit malé národy a jejich státy hegemonům nových mnohonárodních politických struktur. Proto se nám stále znovu říká, že národní stát je přežitkem. 

Dvacátý osmý říjen je naopak výzvou k zachování nezávislosti a svrchovanosti našeho státu. Proto je tak cizí a nepříjemný těm, kdo by chtěli pod rouškou vytváření nějaké univerzální říše podobné Svaté říši římské národa německého, pod rouškou nějakých nadnárodních celků odstranit nakonec všechny národní státy, aby nic nestálo v cestě podle představ států velkých a silných. Snahy o revizi výsledků druhé, ale i první světové války sbíhají se přitom s politikou vytváření globálního státu a globálního pořádku podle představ nadnárodních koncernů.

Proč asi byl tak svatováclavský kult prosazován za protektorátu Čechy a Morava zejména kolaborantskými kruhy kolem Moravce? Proč dnes máme potřebu udělat stejně jako za protektorátu státním svátkem tento den a obnovovat tuto tradici, která je nám podstrčena římsko-katolickou církví, Vatikánem a současnými společnými snahy největšího hegemona v Evropě? Máme to chápat jako návrat k tradicím pomnichovské republiky, k tradicím fašizujícího vazalského státu, jehož občané jsou amorfní stádo vydané na pospas a ochraně mocného souseda a všemocného přímluvce na nebesích, katolické církve?

První republika a Masaryk chápali svatováclavský kult jako součást českých státotvorných tradic, nikoliv však nejvýznamnější. Tento kult byl překryt zejména husitstvím a svátkem vzniku ČSR.

Co o dění po rozpadu ČSR, po nuceném odstoupení pohraničí a abdikace prezidenta Beneše na nátlak nacistů, píše Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc. ve svém článku Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách.

„30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.

Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském listu „Jednota v pravdě a lásce Kristově“. Katolicismu bylo v druhé republice opět přiznáno privilegované postavení a nadpráví, které ztratil za světské demokracie první republiky respektující svobodu svědomí a náboženského vyznání. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti, militantní katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou společností i ostatními církvemi  byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictví zákonem! Chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenarušitelé spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu politických a kulturních čistek. Proti myšlení moderního světa, židům, ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autoritářskými stavovskými modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění nacismu.

Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu.

Základním atributem druhorepublikové svatováclavské státnosti byla rezignace ze samostatnosti a nezávislosti, k níž dospěla česká politika v průběhu první světové války. Skutečnost, že Češi, Slováci a Rusíni měli poprvé v moderní době svůj stát, který se začal samostatně chovat i v mezinárodních vztazích, byla vnímána jako neblahý výstřelek.

Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova česko-slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939, v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E. Benešem „došlo k různicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí, stejně jako myšlenka československé nezávislosti. Nacistický vůdce později se zadostiučiněním uvažoval o českém specifickém fenoménu, který nenalézal u jiných národů – existenci silného proudu uvnitř české elity, který nedoceňuje význam vlastní státní svrchovanosti.

Svatováclavská státnost vyjadřovala odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu sv. Václav nedá zahynouti, zároveň utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah k Německu.

K svatováclavské státnosti se přihlásili i čeští fašisté. Svatováclavský akcent obsahovalo i provolání Českého národního výboru (Národní obec fašistická, Vlajka, Akce národní obnovy a další) z 16. března 1939, v němž chtěli fašisté uchopit moc. Ve svatováclavské státnosti spatřovali protiklad první republiky, jíž pokládali za loutkový stát židů a svobodných zednářů. Nadto demokratické principy, které tento stát aplikoval v mezinárodních vztazích, znemožňoval realizaci českého fašistického expanzivního imperiálního programu. Ten však mohl být naplněn ve svatováclavském spojenectví s III. říší. Původní protiněmectví českého fašismu bylo zatlačeno přitažlivostí ideologické spřízněnosti. Čeští fašisté však nikdy neakceptovali svatováclavský motiv podřízenosti Němcům. Podle ideologa Vlajky A. Cyphellyho kníže Václav nebyl poplatný tributem vůči Jindřichovi I. Z jeho strany prý šlo pouze o dobrovolný projev čistého přátelství a ideového a bojového kamarádství.

Druhorepubliková svatováclavská státnost plynule přešla i do protektorátu, který likvidoval poslední znaky české státnosti.

Dezinterpretace svatováclavské tradice v protektorátu stále více souzněla s říšskoněmeckými a sudetoněmeckými falzifikacemi českých dějin. Kníže Václav posloužil k historickému zdůvodnění oprávněnosti začlenění českých zemí do velkoněmecké říše a mravnosti kolaborace.

Vyvrcholením kolaborantského zneužití svatováclavské tradice v protektorátu bylo předání klíčů od českých korunovačních klenotů E. Háchou zastupujícímu říšskému protektoru R. Hendrichovi ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze 19. listopadu 1941.

Ceremoniál symbolizoval totální svrchovanost nacistů nad českým národem. Ještě monstróznější akcí byl slib českého národa u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze dne 3. července 1942, jímž vyvrcholily masové manifestace na náměstích českých měst proti atentátu na R. Heyndricha. Předseda protektorátní vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný poctivý Čech nemůže a také nesmí v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkoněmecké říši a svorně zatracujeme její nepřátele!“

Adolf Hitler Háchovu a Klimentovu kolaborační státoprávní konstrukci odmítl jako „směšné formálnosti“. Protektorátní svatováclavskou státnost chápal jako účelový instrument ovládání českého etnika do konečného řešení české otázky. „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům nechá závěť“, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období“.

Posun svatováclavské státnosti v pojetí okupační moci a Moravcova aktivismu spočíval v totální identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a národně socialistickým evropanstvím.“

Slavíme tedy svátkem 28.9 smrt knížete Václava, která umožnila skutečný vznik české státní svrchovanosti?

Nebo tedy slavíme smutnou připomínku krutého zavraždění křesťanského mučedníka – světce zlým bratrem Boleslavem I. Ukrutným?

Jedno je jisté, je to kult umělý a poplatný zájmům západní římsko-katolické církve především. O český národ při tomto kultu zase až tak nejde. Tedy jde, ale jinak, než se nám předkládá. Je pravdou, že kníže Václav udělal první nutný krok k české státnosti tím, že sjednotil české kmeny i za cenu vyvraždění konkurenčních rodin, což v dané době bylo běžné. O dosaženém stavu duchovního světce, lze s úspěchem pochybovat, byť jistě na svou dobu byl Václav zbožný a vzdělaný. Otázkou také je, že toto prohlašuje pouze římská církev, a ta považuje za pravou zbožnost a světectví jenom to, co vyhovuje jejím zájmům.

Je nutno rozlišovat historický život a úlohu českého knížete Václava a ideologické pohledy na jeho kult v našich dějinách. Sv. Václav je církví vyhlášen za patrona českých zemí, nikoliv českého státu! Svátek to není zdaleka jenom církevní, jak by se mohlo zdát, ale i ideologický a politický. Politická a ideová stránka kultu byla na knížete Václava pouze naroubována, není spjata s životem knížete Václav, ani s tím, jaký doopravdy byl.

Je tragédií, když umožňujeme restauraci těchto ideologických kultů, jdeme sami proti sobě, proti vlastnímu národu, státní svrchovanosti a výsledkem je pouze zmatení celého národa, kterému se snadno pak nasadí ohlávka, že sám na svou samostatnost rezignuje a sám poprosí o své otroctví a pokorně za něj ještě zaplatí. Nezapomeňme, že taková „elita“ v českém národě stále sídlí, byla zde jak za druhé republiky, je tu mezi námi i dnes!

Je tragické, že na „nový“ český státní svátek současně konají svá setkání neofašisté. To není česká ani národní tradice. Ani to nás nestojí k zamyšlení?

A neméně symbolická byla skutečnost, že přesně na tento den, na tento „novodobý“ státní svátek Sv. Václava byl současně v tento den spáchaný „symbolický atentát“. To je symbolické. Nejde nyní o konkrétní osoby pana Václava Klause, nebo onoho zoufalce, ale o to, že to ukázalo, jak snadné je odstranit „hlavu státu“ mám nyní na mysli „hlavu státu“ jako vlastní státní a národní svrchovanost jako takovou. Ano, obnova svátku Sv. Václava je přímý útok na český národ a českou státní svrchovanost. Doprovázející sedánky neonacistů a „atentát“ na hlavu státu tento omyl dokazují. Kdo má oči k vidění věz.

Ve skutečnosti ve své historii najdeme daleko více postav, které by se o „titul“ patrona českého národa a symbol státnosti zasloužili daleko více. Takovými patrony je zcela jistě mystik jednoty bratrské a učitel národů Jan Ámos Komenský, Mistr Jan Hus, Petr Chelčičký, ale i třeba Jan Žižka, nebo Prokop Veliký jako národní sjednotitelé a státníci. Nebo právě třeba zmiňovaný český kníže Boleslav I., byť je zván „investigativními“ přepisovateli dějin s přívlastkem „ukrutný“, abychom hned věděli, kdo je ten zlej a kdo ten dobrej, jak nás učí matka církev. U Jana Ámose Komenského jsem i zcela přesvědčen, že byl skutečně pravým světcem. Jeho texty jsou duchovními texty a obsahují více či méně otevřeně esence křesťanství, jeho mystiky hlubiny duchovního srdce, kam nás vede.

Pokud slavíme a chápeme svátek 28.9 jako skutečný vzestup české státní samostatnosti za vlády knížete Boleslava I., pak tento svátek má svůj význam.

Pokud jako křesťanského mučedníka církve, který prosazoval její vliv v českých zemích proti původnímu slovanskému křesťanskému ritu – označovaného katolíky jako pohanský, tak jsme se nechali pouze oklamat a skočili jsme jak se říká pouze na špek, a dodejme velmi drahý a naší státnost ve skutečnosti poškozující.

Pokud současnou společnost neprobudí ani to, že tento svátek berou za svůj i nejrůznější skupiny radikálních neofašistů a že na tento den někdo symbolicky bez problému vystřelí sedm ran z airsoftové zbraně, pak se nacházíme v národním bezvědomí.

To vše v době, kdy se jedná o restauraci vítězného sloupu na Staroměstském náměstí, který byl postaven na počest porážky českého státu na Bílé hoře Habsburky a tedy na počest porážky reformace a husitství, což současně mělo za následek 300 let naprostého temna.

To vše v době, kdy platíme katolické církvi naší otrockou daň. Zkrátka opět určité síly v našem světě získávají převahu a uskutečňují své cíle.

Dnes jsem svědky rituálu, který spíše než státní svátek připomíná  nějaký morbidní „kult smrt“. Prezidentská limuzína převáží lebku do Boleslavi a kolen ni provádějí své „magické“ rituály s kadidlem pánové Duka s Graubnerem. Ano to je rituál smrti českého národa, pokud budeme v tomto trendu pokračovat, tak postupně celé české národní vědomí bude pohřbeno pod nánosy nevědomosti.

Češi a jejich stát nepotřebují žádného uměle vytvořeného „přímluvce na nebesích“ od Říma a jeho církve, ani nepotřebuje spoléhat jenom na ochranu a „protektorát“, ale co potřebují hlavně je: odvahu nebát se svobody a vzít za ni zodpovědnost, tak jako skuteční patroni českého národa jakými byly třeba česká knížata a králové jako Boleslav I., Karel IV, Jiří z Poděbrad, čeští státníci Jan Žižka, Prokop Veliký, T.G. Masaryk, E. Beneš, A. Rašín, nebo duchovní autority jako byl Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský a další. Samozřejmě patří m ezi ně i český kníže Václav, ale dejme si pozor, aby se ideologicky nezneužíval jeho kult. 

Použité prameny:

Ing. Dalibor Plichta, politolog,: Symbolika dvacátého osmého září a symbolika dvacátého osmého října;

Doc. PhDr. Jan Rataj, CSc.,: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách;

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.,: Ke sporům o dějinné místo 28. října 1918;

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Symbolika_28_9_a_28_10.htm

www.ceskenarodnilisty.cz