Hezká výzva a know-how k ní

Hezká výzva, k níž se lze jistě připojit. Má však své ale… A tím ale je fakt, že za současných pod-mínek není tato výzva realizovatelná. A řekněme si i proč. Tak tedy:

1/ nemůžeme bránit naše pohraničí, a to minimálně ze 3 následujících důvodů:

* jedním z nich je nedostatek k tomu vhodných lidí (vojsko, policie atd.). Armádu jsme si nej-prve sami zdecimovali, zbytek jsme zčásti odveleli „pro jistotu“ jinam či podřídili cizímu ve-lení;

* tím druhým a hlavním je skutečnost, že nám to Brusel "nepovolí". Ten přece organizuje postupnou islamizaci Evropy, ten vnucuje členským zemím EU smlouvy k tomu směřující. Stačí připomenout smlouvy Dublin I-III či nyní odmítanou smlouvu Dublin IV či ze strany EU prosazovanou smlouvu Globální kompakt k migraci, která má být podepisována letos v pro-sinci, a to opět v Maroku (v návaznosti na Marakéšskou úmluvu, ve které „o nic nešlo“, jak nám ještě nedávno tvrdili naši vládní činitelé). Lhostejno, že EU je přitom pouze nástrojem v rukou jejích skutečných majitelů a my de facto jsme součástí jejich majetku s ní;

* Tím třetím je pak skutečnost, že nemáme vládu a představitele, kteří by o ochranu našich hranic vůbec usilovali. Právě naopak. Oni jsou přece těmi, kteří u nás prosazují zájmy Bru-selu a majitelů EU, a to na úkor našich národních zájmů.

Všechny 3 důvody lze odstranit. Je ale zapotřebí začít paradoxně od toho třetího. Tedy ve vol-bách zvolit jiné strany, než byly voleny dosud. Nově sestavená vláda se pak musí postavit Bruselu tak, jak to dělá Orbán v Maďarsku, a začít hájit české národní zájmy. Zatím naši poli-tici hájí zájmy (vlastníků) EU proti zájmům našim. Pokud to nepomůže (a v tom směru jsem dost skeptický), budeme nuceni z EU odejít.

Teprve když zrealizujeme kroky 3 a 2 můžeme pomýšlet na realizaci kroku 1.

2/ Vstup naší země do NATO občané naší vlasti nikdy neodsouhlasili, byť se někteří později ne-chali obelhat, že nám tento krok zajistí naše bezpečí, že dokonce ani vlastní armádu (až na nějaké ty specialisty) nebudeme už potřebovat. Zrušili jsme dokonce i základní vojenskou službu a založili velmi skromnou profesionální armádu.

Připomeňme si tedy, jaká je dnes situace:

* k obraně naší země nemáme zdaleka dostatek vlastní armády. Ta, co nám zůstala, by prý zvládla bránit okresní město po dobu 1-2 týdnů;

* tato naše armáda byla přeměněna v expediční sbor, který již dávno není zaměřen na ob-ranu naší vlasti. Naši vojáci se stali součástí jednotek NATO a zapojili se do agrese proti jiným zemím. Nejprve jen naši vojenští lékaři, později i protichemická jednotka, nyní již i vo-jenské oddíly. Naši vojáci v důsledku toho umírají v cizích zemích, v cizích válkách a za cizí zájmy. Jen si to stále ještě nechceme přiznat. Stali jsme se tak okupanty.

* A pokud mají naši vojáci bojovat proti terorismu, jsou nanejvýš potřeba v Evropě a dokonce doma. Jenže zatímco v Evropě jsou teroristické akce často vládami jednotlivých členských zemí EU bagatelizovány či dokonce omlouvány, kdy příslušníci vlastních bezpečnostních sil často ani nesmějí zasahovat proti migrantům a teroristům zamíchaným mezi migranty, tak v jiných zemích mimo Evropu se účastníme vojenských akcí, jejichž smyslem je vnuco-vat místnímu obyvatelstvu loutkovou vládu a rádoby politický systém podle představ vlády USA, který neodpovídá vůbec místním tradicím, historii a kultuře. A nazýváme to bojem proti terorismu. Často přitom tito vojáci bojují proti povstalcům z řad místního obyvatelstva,

které USA pomáhaly nejprve samy vyzbrojovat a vycvičovat. Klasickým příkladem je dnes Taliban v Afghánistánu. Dokud bojoval proti Rusku, byl to spojenec. Když dnes bojuje proti USA a jejich vazalům, je to teroristická organizace. Teroristickou organizaci Al-Kajdá pak zakládaly USA samy jako neoficiální armádu pro její zapojení do proxy válek dle potřeb Američanů;

* část našich vojáků byla odvelena do Pobaltí, aby tam (spolu s dalšími vojáky armád NATO) porušovala vědomě ustanovení článku 1 zakládací washingtonské smlouvy NATO, který ukládá členským zemím zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo pou-žití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Přitom právě tím odstrašováním a předstíraným zadržováním Ruska naše vláda argumentuje, když naše vojáky na tyto mise vysílá. A to přesto, že Rusko se nepohnulo ze svých hranic ani o metr (na rozdíl od NATO, které se úskokem Američanů z doby Gorbačeva a následnými přískoky dostalo postupně až na ruské hranice). Prý je to v souvislosti s našimi spojeneckými závazky. Nezbývá tedy než se zeptat, kdo a proč takové závazky, kterými porušuje samé základy této organizace, za nás uzavírá. Zda tím naši představitelé neporušují platné zákony, neboť tak postupují v rozporu s chartou OSN;

* je jasné, že hlavním cílem vojsk NATO je dlouhodobě připravovaný útok na Ruskou fede-raci. Mnozí američtí činitelé se tím ani nikterak netají. Některé přípravné kroky k této agresi se podařily (puč na Ukrajině, obsazení Pobaltí) jiné zase ne (plánované obsazení Krymu Američany či obsazení Jižní Osetie a Abcházie). Další jsou ve stadiu přípravy (útok na Bě-lorusko, příp. spojený s plánovaným převratem tamtéž, resp. snaha o převzetí Moldávie a Podněstří pod vojenskou kontrolu, resp. je okupovat). Tlak ze strany USA vzrůstá i na jižní sousedy Ruska.

* vzrůstá napětí před blížícím se velkým světovým konfliktem, kterému nemusí zabránit ani dohody učiněné mezi prezidenty Putinem a Trumpem. Jednak proto, že na americké straně je bude důsledně torpédovat americký deep state, jednak proto, že má na obnovu své poli-tiky Pax americana stále méně času. Jak po stránce ekonomické, tak i po stránce vojen-sko-politické.

* stačí zase nějaká raketa „omylem vystřelená“ ze strany NATO, která nalezne cíl v Rusku. A tentokrát nám nepřivezou domů v pytlích 3 naše vojáky, jako nyní z Afghánistánu, nýbrž celý náš kontingent najednou. Totiž, pokud bude ještě kam, pokud budeme ještě sami vů-bec existovat.

Opravdu se můžeme cítit jako členové NATO bezpečněji? Není tomu přesně naopak? Není to právě naše členství v NATO, které nás zásadním způsobem ohrožuje?

Občas slýcháme od některých našich politiků, že „NATO nemá alternativu“. No, pokud chce-me jiným zemím násilím krást nerostné bohatství, půdu a zabíjet lidi, pak mají nepochybně pravdu. Pokud máme ale zájem o mírovou spolupráci, pak přece existuje OBSE a helsinský dekatlon. Přitom v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je členem více než 50 zemí světa, mezi nimi jak USA, tak i Rusko či ČR.

Je tedy na obyvatelích ČR, aby si zvolili, co chtějí. Zda mír či válku. Ta bude ale nepochybně válkou poslední.

Pokud jsme pro mírové řešení, nemáme v této agresívní organizaci co dělat. Nezabývejme se ani úsměvnými představami, jak NATO změníme k lepšímu. Ačkoliv vystoupit lze kdykoliv s poukazem na to, že NATO porušuje samo své principy, na nichž bylo založeno, je zde i druhá možnost, kterou nám dává zakládací smlouva podle ustanovení svého čl. 13 sama. Po 20. letech může kterýkoliv člen vystoupit na základě prostého oznamovacího dopisu zasla-ného vládou dotyčného státu vládě USA. Tento termín v případě ČR vyprší k 19.3.2019.

Teď jde jen o to, abychom do té doby měli u nás k tomu vhodnou vládu. A tu si ale musíme prostřednictvím voleb zajistit sami. Je to opět na nás voličích. Referenda netřeba.