Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Domov s pěti hvězdičkami

Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“.

domov-s-peti-hvezdickami

Život na zámku.

1. část.

Denní „život“ v „Domově pro seniory“ (DS) v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy, je jiný než ten, který je zachycen na fotografiích z různých akcí DS, které jsou zveřejněny na jeho webových stránkách.

Prostory DS jsou rozděleny na jednotlivá oddělení podle nemoci a zdravotního postižení klientů. Ve skutečnosti, toto „rozdělení existuje akorát na papíře“. Klienti „zjevně psychicky nemocní a agresívní“ vůči jiným klientům, jsou ubytování na odděleních, kde jsou klienti, kteří se chovají „normálně“ a kterým pak „znepříjemňují“ svým „agresívním“ chováním pobyt v DS. „Agresívní“ klienti si vybírají své „oběti“ mezi klienty, kteří jsou „osamělí“ a mezi těmi, kteří „nejsou spokojeni“ s pobytem v DS, protože tito „nespokojenci“ pak „nemají žádné zastání“, jak u personálu, tak u vedení DS. „Klient, který si písemně stěžuje na poměry“ v DS, je před ostatními klienty, personálem a vedením „označován za věčného stěžovatele, který si stěžuje neoprávněně a poškozuje dobré jméno DS“. Ani jeden z nich však ostatním klientům „neřeknou pravé důvody stížností“, takového „věčného stěžovatele“.

Když si klient stěžuje u personálu, nebo u vedení „ústně“, tak se tyto stížnosti „neevidují a neřeší vůbec“. Někdy vedení DS, „postupuje podobně“, i s písemnými stížnostmi.

Kromě stížností na „agresívní chování“, některých klientů, to bývají „stížnosti na kvalitu hotového jídla, pečiva nebo ovoce“. Je zřejmé, že v DS se „vaří a peče zvlášť pro klienty a zvlášť pro personál a hlavně vedení DS“, protože jinak by „kuchaři“ dostali již dávno „výpověď“. Jedná se hlavně o maso. Někdy bývá tak „tvrdé a šlachovité, že nejde ani krájet nožem“, natož aby šlo „rozžvýkat „ protože většina klientů nemá ani „náhradní zuby“. „Rohlíky“které jsou ke snídani nebo večeři, bývají „gumové“, přestože si na to klienti několikrát stěžovali. Na takovém „rohlíku“ se dá udělat „uzel“. Pak se není čemu divit, když se s takovým „rohlíkem“ někdo „udusí“. Pokud se na „Schůzi klientů“, klient stěžuje na „kvalitu jídla“ a nepřidá se k němu „dostatečný počet“ dalších klientů, tak vedení DS tuto „stížnost neřeší, přestože je oprávněná“. Někdy jsou „odpovědi“ vedení DS na „kvalitu potravin“, přinejmenším „ironické“. Když si klient stěžoval na „tvrdá jablka“, která byla podávaná delší dobu, pomalu každý den u oběda jako „odpolední svačina“ a přidalo se několik dalších klientů s podobnou stížnosti, dostalo se jim“doporučení“ od ředitelky DS, že „ si ovoce mají nechat několik dní odležet, aby změkli“. Tato „jablka byli tehdy tak tvrdá, že by museli ležet několik týdnů, aby změkli“. „Zajímavá“ bývá i nabídka teplých jídel k večeři, kdy si klient „často může vybrat“ např. mezi „Hovězím na pepři s rýží“, nebo „Krkonošským houbovcem“, anebo jinými podobně „těžkými jídly“. U „studených“ večeří, to bývají různé „kupované, kořeněné pomazánky“, nebo „saláty silně ochucené majolkou“. „Jídelníček DS, bývá sestaven ve spolupráci s výživovým poradcem“, jak je uvedeno v „Domácím řádu“ DS.

„Podlaha jídelny pro klienty, se uklízí dopoledne a pouze jednou za den“. Přes „víkend“ se zřejmě „ani nezamete“, protože „je běžné, že v pondělí u snídaně, lze podle zbytků jídel na podlaze jídelny, sestavit jídelníček DS od pátku do neděle“. Ředitelka DS, tento „stav zdůvodňuje, nedostatkem uklízeček“. Pozdě večer a v noci, se jídelna stává „rejdištěm švábů-rusáků“, podobně jako chodby v prvním patře Zámku, kde „zůstávají přes noc zbytky jídel“. Podle ředitelky DS „tyto šváby jsou všude, kde se manipuluje s jídlem a nedá se tomu úplně zabránit“. V „zázemí“ kuchyně „denně vypomáhají klienti s plicními nemocemi, kteří chvíli předtím uklízeli kolem popelnic, nebo čistili velké popelníky na nádvoří a aniž si umyli ruce, anebo se nějak upravili, uklízí čisté várnice, případně jiné nádobí, určené pro výdej stravy“. Tyto „pomahači“ byli za tuto svoji „snahu“, dokonce „pochválení“ ředitelkou DS.

V jídelně se dlouhou dobu používali na stolech větší porcelánové hrnky, pro vkládání příborů a ubrousků, které tam uklízečky pokaždé vkládali několik hodin před výdejem jídla. Několik klientů, kteří si „s osobní hygienou žádné starosti nedělají, používali tyto hrnky k pití čaje z várnic v jídelně“. Vyjmuli příbory a ubrousky z hrnku, napili se čaje a bez vypláchnutí pak do hrnků vložili zpět příbory a ubrousky. Personálu, ani vedení DS, takové „jednání nevadilo“, zřejmě proto, že „oni si příbory nosili od okénka výdeje stravy a podobné hrnky na stole neměli“. Hrnky na příbory odstranili až poté, co někdo zřejmě tímto hrnkem, rozbil skleněnou tabuli na stole.

Když jsem na tyto „prohřešky“, písemně upozorňoval „Krajskou hygienickou stanici“ v Hradci Králové, dostalo se mi od nich odpovědi, že „byli provedené kontroly, které uvedené nedostatky nezjistili“. Nevím, kdy tyto „Kontroly“ v DS byli, ale bude to s nimi asi stejné, jako s tzv. „kontrolami“ Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP), které „taky nikdy nic nezjistili“.

Jednou jsem takovou „kontrolu“ z MHMP, upozorňoval kromě jiného i na to, že v DS se ještě pořád používají „plátěné“ ručníky, které se mění jednou za týden a do kterých si klienti „kromě špinavých rukou a nosů utírají i jiné časti těla a

podle toho ty ručníky taky vypadají“. Tehdy mi člen této „kontroly“ MHMP, již jednou „zmiňovaný Magistr“ řekl:“Máte pravdu, pane Janiga, ale mi napíšeme, že jsme nic nezjistili“.

„Nejpodivněji“ to vypadalo v době, když byla na Zámku „občas karanténa“, kliky u dveří byli „omotané papírem napuštěným v dezinfekci a v jídelně, kuchyňce nebo na WC, viseli „plátěné ručníky“.

Když jsem se na „Zámku“ přestěhoval na jiný pokoj, abych neměl společné WC a sprchový kout s klientem-ženou, dostal jsem „pokojíček“, kde je v „předsíňce“, kromě vedlejšího pokoje, ještě „místnůstka bez větrání“ se sprchovým koutem a WC. Tuto „místnůstku“, používal personál jako „odkladiště pro použité pleny“, kde měl k tomu „účelu“ postavený na zemi „umělohmotný prádelní koš, s víkem a větracími otvory po stranách“. „Použité pleny, se vkládali přímo do koše, bez použití nějakého igelitového pytle“ a protože „kvůli větrání“, byli dveře na WC pořád otevřené, „smrad, který se odtamtud šířil, byl cítit skoro po celé chodbě“. Trvalo několik „týdnu“, než jsem se „domohl“ toho, aby bylo toto „úložiště“ přemístěno a další měsíc se tato „místnůstka“ větrala, než začala sloužit svému „původnímu účelu“. „Pokojík“, kde jsem měl bydlet, byl „dlouho nevětraný“ a na jedné zdi byla „viditelná plíseň“. Řekl jsem staniční sestře, která mi „pokojík předváděla“, že „dokud se plíseň ze zdi neodstraní a zdi aspoň nevybílí, tak se stěhovat nebudu“. Staniční sestra se snažila situaci „zlehčit“ slovy: „Prosím Vás trochu plísně. Ta je dneska všude. My máme doma v kuchyni taky pořád plíseň, a co s tím nadělám, nic.“ Řekl jsem ji, že „jestli má ona doma plíseň, tak je to její věc, ale já v tom bydlet nebudu“ a odešel jsem na „svůj dosavadní“ pokoj, kde se za chvílí „bez klepání vřítila ředitelka DS, společně se staniční sestrou“. „Rozčilená“ ředitelka DS, na mně „spustila zvýšeným hlasem“, že „co se mi zase nelíbí, můžu být rád, že jsem dostal samostatný pokoj, který byl vymalovaný před necelým rokem a kvůli mně, jej nebudou malovat každou chvíli“! Podařilo se mi ji „přesvědčit“, aby se šla nejdřív „podívat, jak ten vymalovaný pokoj vypadá“.

Když jsme přišli na „plesnivý pokojík“, bylo vidět, že se někdo, pravděpodobně staniční sestra, snažila „seškrábat plíseň na zdi“, která tam byla i přesto pořad vidět. Po „další chvíli dohadování“, ředitelka „neochotně souhlasila, že nechá pokoj akorát vymalovat, ale pak se musím hned přestěhovat, protože pokoj kde teď bydlím, je už zamluvený a má se tam nastěhovat nová klientka“! Podobně „vlhké a plesnivé“ jsou i jiné pokoje v přízemí Zámku, „z důvodu zanedbané údržby kanalizační sítě“ na nádvoří Zámku. Když „víc zapršelo“, voda z nádvoří zatékala dveřmi na chodby v přízemí a zřejmě taky do sklepů, kde se „nasákla do zdí“ a dostává se postupně do přízemí. V některých místnostech v přízemí, musí kvůli tomu „osekávat“ a znovu „nahazovat“ omítku na zdi.

Když už jsem se v „pokojíku“ postupně „zabydloval“, chtěl jsem, aby mi dali na pokoj ještě nějakou skřínku, protože jedna dvoudílná byla málo. Přinesli mi „skřínku“, která kromě toho, že byla „rozviklaná“, taky „strašně čpěla myšinou“. Přesto, že jsem „skřínku“ na „radu“ staniční sestry „několikrát důkladně omyl“ vodou a „dezinfekčními prostředky“, nepodařilo se mi ji zbavit „zápachu myšiny“. Nakonec mi přinesli jinou „skřínku“, která byla sice taky „rozviklaná ale nezapáchala“.

Prádelní koš s „použitými plenami“, byl přenesen naproti, přes chodbu, kde byla koupelna a společné WC. Klienti, kteří tam chodili, si pak ještě „dlouho stěžovali na zápach“, než byl do tohoto „sběrného plenkového koše“, vložen igelitový pytel, aby se „zmírnil zápach“, který z něj vycházel.

Alojz Janiga, Heřmanův Městec.

Za týden 13. 3. 2014, další pokračování „Života na Zámku“.

Více na /aginaj.sweb.cz, nebo /rozhodny.blogspot.com

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře