Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Česká televize se utápí ve vlnách mainstreamu

Česká televize se již delší dobu zpronevěřuje svému veřejnoprávnímu poslání, zejména objektivně a nestranně (jakkoli jsou tyto pojmy z hlediska mediální teorie diskutabilní) informovat o dění v zahraničí a nezaujatě je komentovat. Pro Českou televizi platí heslo, že není zahraničí jako zahraničí. To, o jakých zahraničních událostech ČT informuje a jakou jim bude přikládat důležitost, rozhoduje několik faktorů.

  • ceska-televize-se-utapi-ve-vlnach-mainstreamu2

Jsou to jednak logistické a materiální možnosti televize při vysílání reportérů do zahraničí – primárně ČT podává zpravodajství z míst, kde má nasazeny, ideálně dlouhodobě, své klíčové osoby. Za druhé, ČT zpravodajsky pokrývá oblasti, kde se angažuje organizace Člověk v tísni, která působí v místech vojenských a politických konfliktů často zajímavých pro českou a západní diplomacii.

V této souvislosti můžeme uvést osobu bývalého náměstka ministerstva zahraničí T. Pojara, který dříve pro humanitární organizace pracoval. Z historie této formálně humanitární organizace je patrné, že se nejedná o humanitární organizaci v klasickém slova smyslu. Její napojení na jisté opoziční skupiny v rámci některých známých politicko-vojenských konfliktů je dobře známo. Člověk v tísni zkrátka v případech, kdy se to nehodí, nedodržuje striktně zásadu nestát na žádné straně konfliktu. Není náhodou, že se tato organizace (selektivně) zajímá o státy, které jsou pod dlouhodobou kritikou české vlády, EU a USA za nedodržování lidských práv, např. o Kubu, Ukrajinu, Bělorusko nebo Rusko (viz např. angažování se v krátkém rusko-gruzínském vojenském střetu ze srpna roku 2008).

Další sférou zájmu pro zpravodajství veřejnoprávního média jsou země, které mají potenciál změny režimu. Mluvíme zde např. o tzv. oranžové revoluci na Ukrajině z roku 2004, o Libyi v roce minulém nebo Sýrii těchto dnů. Jde v mnoha případech o státy, které jsou pod diplomatickým tlakem tzv. západního společenství a v tomto smyslu je zahraničněpolitické zpravodajství v podání České televize i zcela v souladu se zahraniční orientací české vlády.

Třetí bod podmiňuje bod předcházející a ten zase bod první. Co z toho vyplývá? Pokud sledujeme zahraniční zpravodajství tohoto vlivného média dlouhodobě, zjistíme, že mu nejde ani tak o objektivní a nestranné referování o událostech a jejich hodnocení, ale že se ČT (ať vědomě či nevědomě) stává součástí diplomacie českého ministerstva zahraničí a svým způsobem jedním z jeho nátlakových diplomatických nástrojů. 

Ve zpravodajství veřejnoprávní televize je skutečně patrná tendence pokrývat dění tak, aby bylo konformní se zahraniční politikou vlády. Pokud se podíváme do minulosti, nenajdeme prakticky žádný příklad, kdyby ČT stála zpravodajsky či názorově v opozici vůči politickému a mediálnímu mainstreamu, ať se jedná o události v bývalé Jugoslávii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libyi, na Kavkaze, na Ukrajině či dnes v již zmiňované Sýrii. Náhoda, redakční autocenzura, předpojatost, úmysl? Zřejmě od každého trochu, od posledních dvou však poněkud více. Problém ČT spočívá mj. v tom, jakým způsobem pracuje se zdroji. Jednak se opírá v tomto směru o očité svědectví svých lidí přímo z místa děje, jednak přebírá informace ze zpravodajských agentur, které čerpají informace od účastníků konfliktu s vlastní verzí příběhu či připraveným mediálním gestem. Nehledě na to, že zdrojem informací pro agentury jsou někdy přímo zájmové skupiny jako neoficiální opoziční rady (Syrská či libyjská osvobozenecká rada s jejich „západní" informační podporou), politická uskupení podporovaná tzv. západním společenstvím (např. Blok bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové) nebo některé vlády (viz Katar nebo Saúdská Arábie a „jejich" zpravodajství v „libyjské revoluci" skrze Al-Džazíru). 

To, že tyto zdroje a s nimi spojená média mají moc měnit politické poměry v zemi, vědí své nejen na Blízkém východě. Ale nemusí jít hned o změnu politických poměrů. Stačilo se od strany J. Tymošenkové dozvědět, jak je ve vězení údajně mučena, a Ukrajina byla v důsledku odřeknutí bezmála poloviny účastníků nucena zrušit plánovaný květnový summit středoevropských prezidentů na Krymu. Média tedy vytvářejí určitý alternativní veřejný prostor, zdánlivě svobodný, v jehož rámci politici činí důležitá rozhodnutí.

Česká televize v tomto smyslu používá své zdroje selektivně a nepřistupuje k nim s potřebným odstupem. Proto v jejím zpravodajství pravidelně slyšíme obraty typu „podle opozičních (syrských) činitelů bylo dnes zabito..." Nedostatek odstupu je způsoben právě jejími „havlovskými" předsudky vůči některým zemím, kritizovaným typicky za jejich úroveň lidských práv a demokracie. Je až dojemné, jak se zpravodajství našeho veřejnoprávního média shoduje s postoji české vlády, ale i EU a USA. Místo toho, aby na mediální scéně působila Česká televize jako nezávislý pozorovatel a kritickým okem zachycovala, proč k některým událostem dochází, proč v daném čase a jestli v tom není jistý vzorec , plave si nerušeně již delší dobu ve stojatých vodách českého mediálního diskursu a stává se stabilní součástí aktivistického mediálně politického soustrojí.

Naše veřejnoprávní médium zjevně nepochopilo své poslání směrem k veřejnosti. Jeho současným posláním je totiž hlavně si nezpůsobit potíže „tam nahoře" a pohodlně plout „po proudu". Pomáhá tak udržovat status quo jak v české zahraniční politice, tak na tuzemské mediální scéně. Jak říká klasik – „jen odvážní něco změní". České televizi však odvaha vyplavat ze zatuchlých mediálních vod v současnosti chybí.

zdroj:http://www.publica.cz/index.php/tubepublica/hotspot/1046-eska-televize-se-utapi-ve-vlnach-mainstreamu-.html

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře