Neokonzervativci, kteří Bushe tlačili do války, považovali autoritářský Irák do jisté míry za analogii k nacistickému Německu a císařskému Japonsku. Domnívali se, že tak jako tyto dvě země se staly vyspělými společnostmi poté, co byly poraženy ve válce a jejich vůdci odstraněni, může stejný osud potkat Irák. Poukazovali na údajnou univerzální platnost demokratických idejí a odmítali názory těch, kteří pochybovali, že by tyto ideje mohly získat v arabském a muslimském světě potřebnou podporu. Okupační správa pod vlivem neokonzervativní lobby podcenila charakter muslimské země s dlouholetým autokratickým dědictvím a rozhodla se budovat celý státní aparát od nuly, čímž do značné míry předurčila její budoucí osud.
Irácká společnost přivítala Husajnův konec, nepřijala ale budoucnost, kterou si v růžových barvách kreslili politici ve slonovinových věžích ve Washingtonu. Společnost se rozdělila na znesvářené kmeny a viděli jsme sunity, jak se přidávají k vražedným komandům al-Kájdy, a šíity zakládající brutální oddíly domobrany. V důsledku okupace a sektářské války dnes zůstává Irák fakticky rozdělený na šíitský jih (bohatý na ropu), který částečně inklinuje k Íránu, sunnitský střed a emancipující se irácký Kurdistán na severu, který přidal vrásky na čele zejména Turecku.
Írán
Po změně strategie spojené především s příchodem generála Davida Petraeuse do čela mnohonárodnostních sil došlo k výraznému snížení násilí a koaličním jednotkám se postupně podařilo povstalce oslabit. Došlo ale k otočení pořadí tahů. Al-Kájda byla sice částečně poražena, ale nebýt spojenecké invaze, postavené na (jak se později ukázalo) lžích o existenci zbraní hromadného ničení a připravenosti režimu je použít, al-Kájda by do Iráku stěží pronikla.
Katastrofu z irácké operace neučinily zbraně hromadného ničení, které posloužily jako záminka, ale nikdy nebyly nalezeny, ani americké ztráty, které sice dosáhly 4 487 mrtvých vojáků (dle Pentagonu), ale v porovnání například se ztrátami ve Vietnamu byly sotva šestiprocentní. Tyto životy a peníze byly z velké části vynaloženy na to, aby na troskách Saddámovy diktatury výrazným způsobem posílil Írán. Mnozí – jako například bývalý důstojník CIA a v současnosti známý publicista Bob Baer – rozhodnutí jít do Iráku dokonce označují za nejhorší strategický přešlap USA v dějinách. Spojené státy poskytly svému úhlavnímu nepříteli Teheránu nedocenitelnou službu, když jej v těsném sousedství zbavily nepřátelského sekulárního režimu, který zadržoval šířící se šíitský vliv.
Zda měl režim ajatolláhů v Teheránu krátce před zahájením americké invaze do Iráku natolik vratkou pozici, že by se sesypal nebýt bojovné Bushovy rétoriky a ozbrojené západní intervence v muslimském prostředí, která íránské vládě poskytla potřebnou propagandistickou munici, se nedozvíme. Faktem zůstává, že obávaný šíitský půlměsíc, tedy pomyslný pruh zemí ovládaných režimy nábožensky, kulturně a politicky blízkých Íránu a ohrožující z pohledu Američanů rovnováhu v oblasti, se zrodil právě v době iráckého tažení.
Tvořivá síla válek
Irácká operace byla již tisíckrát zkritizována doma ve Spojených státech i v zahraničí. Na kritice uvnitř americké společnosti později velmi neoblíbené války částečně postavil volební strategii i současný prezident Obama. Nezřídka se v kritických hodnoceních dopadů irácké války vine jako nit názor, že administrativa Spojených států se chová jako slon v porcelánu, není schopna vyhodnotit dopady svých kroků a je jen loutkou tajemných světovládných sil kdesi v pozadí.
Domnívám se, že všechna tato hodnocení jsou krátkozraká. To, co se zdá na americkém přístupu nejen v Iráku nelogické, ba protichůdné, může být ve skutečnosti dílem promyšlené strategie. A není nutné pro podobné názory chodit do undergroundu.
Skutečnost, že Spojené státy klidně rozpoutají dlouhou a komplikovanou válku, na jejímž konci se může zdát, že prohrávají, ale mohou si to dovolit, protože výhledově získají, připomíná v knize Příštích sto let i ředitel analytické společnosti STRATFOR George Friedman. Cílem intervence v Iráku přes všechna politická zdůvodnění nikdy nebylo něčeho dosáhnout, ale něčemu zabránit. Cílem nebylo stabilizovat, ale naopak destabilizovat; cíleně dávkovat napětí, které zaměstnává tzv. mezinárodní společenství a pozornost konkurenčních eurasijských mocností (Čína, Rusko) ohrožujících hegemonii USA, a to i za cenu přechodného posílení úhlavních nepřátel, kteří mohou zvrátit chod v regionu, ale na ohrožení globálního postavení USA nemohou pomýšlet.
Díváme-li se na věc z této stránky, nemůže nám přijít divné to, že jeden z předních amerických geopolitiků (právě Friedman) s klidným srdcem napíše: „Pravděpodobným výsledkem válek v Iráku a Afghánistánu bude porážka Spojených států nebo patová situace, což se jeví jako velice špatný konec (…) avšak z širšího hlediska na tom vůbec nezáleží. Pokud budou muslimové válčit mezi sebou, Spojené státy svou válku vyhrávají.“
zdroj:http://www.diplomaticaffairs.eu/tvoriva-i-destruktivni-sila-iracke-valky/
