Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

OSVOBOZENÍ ČI DOBYTÍ – POKUS O STRUKTUROVANĚJŠÍ POHLED

     Poněkud emotivní diskuse, která proběhla ve veřejném prostoru kolem nedávného výročí konce druhé světové války, nejenže přispěla k otevření některých zapomenutých, či záměrně skrývaných témat, ale mimo jiné rovněž zvýraznila někdy dosud nejasné hranice mezi veřejnými činiteli naší země. Následující text nemá v úmyslu poskytnout nějaká definitivní pohledy, ale, jak uvádí jeho titulek, je pokusem alespoň některé problémy lépe definovat.

  • osvobozeni-ci-dobyti-pokus-o-strukturovanejsi-pohled

Dobytí a osvobození nejsou v absolutním protikladu.

     V prvé řadě jsem přesvědčen, že lexikálně jde, mírně řečeno, o nedorozumění. Slova dobytí a osvobození totiž nejsou v absolutním protikladu, jak to chápala velká většina diskutujících. Alespoň v češtině ne. Dobyto bývá především území, hrad, čili objekt. Dobyto je nějaké území tehdy a jenom tehdy, když cizí vojska ke vstupu musela překonávat odpor. Jinak jde spíš jen o obsazení. 

     Osvobozeni mohou být pouze lidé. Tak kupříkladu byla Vietnamskou armádou dobyta Kambodža, ale Kambodžané byli osvobozeni z tyranie Rudých Khmérů. Podle naznačeného schématu pak lze kupříkladu říci, že Rudá armáda dobyla Československo, ale osvobodila její České obyvatelstvo. Otázkou bylo, je a bude, zda osvobodila rovněž Německé obyvatele tehdejších Sudet, ba dokonce Slováky. Od hitlerismu zcela jistě osvobodila naprostou většinu všech obyvatel Československa, ale jinak, kupříkladu národnostně, toť otázkou. A nelze nepřipouštět, že i na území Československa žili v té době lidé, kteří se necítili osvobozeni, protože byli přesvědčenými, když ne přímo hitlerovci, tak nacisty, antisemity, rasisty, či fašisty.   

     Z předešlého odstavce plyne minimálně tvrzení, že ne každé vojenské dobytí území jiného státu, musí být negativním jevem v další historii onoho území a především jeho obyvatel. Snad si dále mohu dovolit tvrdit, že zásadní protiklad vzniká po dobytí cizího území teprve následně. Vojska cizí moci buďto odtáhnou, nebo území dlouhodobě podrobí moci svých vládců. Vidím proto jako absolutní protiklad v dané sféře problémů nikoliv v dobytí a osvobození, nýbrž v okupaci a osvobození.  Závěrem v této souvislosti si dovoluji pouze tvrdit, že neexistuje nějaká obecná zásada pro hodnocení obsazení území cizími vojsky. Vždy je nanejvýš nutné hodnotit každou situaci v konkrétních souvislostech. Proto také se i tento text bude týkat pouze druhé světové války.

Proklamovaný cíl druhé světové války.

     Hitler se nikdy netajil tím, že jeho cílem je rozšíření životního prostoru pro Německý národ, dokonce celou Germánskou rasu. Takový prostor jednoznačně vždycky viděl na východ od Německa. K tomu ale potřeboval spolupráci, nebo alespoň pasivní rezistenci národů sídlících od Německa na Západ. Jen tak si lze vysvětlit, že své válečné tažení nasměroval napřed vůči Francii a Británii. 

     Na východě vnímal prostory tehdejšího Polska za nejvýhodnější pro okamžité osídlení německým živlem, protože v průběhu historie tam stejně německý živel byl hojný. Čechy dokonce považoval za tradiční území Germánů a kupříkladu Karel IV. byl pro něj jen a jenom císařem římským národa německého.  

     Hitler si byl vědom toho, že Ukrajinu, obilnici své budoucí říše, nemůže německý národ ihned osídlit, takže pro ni zvolil taktiku vytváření osídlovacích center, která by později expandovala do svého okolí. Národy Polska i Ukrajiny považoval za podlidi, jako příslušníky Slovanských kmenů, které je nutné z Evropy vytlačit nejméně za Ural, i když ani tuto hranici nepovažoval pro svou tisíciletou říši za konečnou. Hitler tedy „svou“ válku prohlašoval za národní až rasovou, čili od samého počátku jako nacistickou.

     Jakmile napadl Sovětský svaz, svou nacistickou rétoriku v zásadě nezměnil, pouze zdůrazňoval spojení Židů s bolševismem, takže židobolševismus označil za největšího nepřáteli germánské, v jeho očích nadřazené rasy. Hitlerovu rukavici nacionalismu po krátkém váhání Stalin zvedl. Sice nebyl prvním, kdo pro boj s hitlerovci použil termínu vlastenecká válka, ale určitě ve svém, na jeho způsob veřejných projevů, nezvykle emotivním vystoupení dne 3. července 1941, vytyčil obyvatelům Sovětské svazu jejich pozici v boji s nepřítelem. Sovětský svaz od té chvíle vedl svou Velkou vlasteneckou válku za holou existenci všech svých národů, napadených Hitlerem.

     Sečteno a podtrženo, Rudá armáda ve svém dalším boji byla armádou osvobozující národy od hitlerismu, poněkud zkratkově a na dnešní dobu nesystémově, od fašismu. Za ródinu, za Stálina umíraly pak miliony rudoarmějců. Spolu s nimi pak i příslušníci dalších národů, které byly Hitlerem okupovány. Ti pak, kteří se v Rudé armádě účastnili osvobození své země, byli přídavným důkazem, že jejich stát byl osvobozen a ne pouze dobyt. Což se týkalo především Čechů a Slováků.

     Závěrem k této části textu si troufám tvrdit, že Rudá armáda veškerá území, jež byla obsazena hitlerovskými vojsky a jejichž obyvatelstvo bylo nuceno, mnohdy jako polootroci, pracovat pro průmysl říše, dobývala s tím, že jejich obyvatelstvo osvobozuje od fašismu. Po konečném vítězství nad Hitlerem nejenže Rudá armáda obsazená území opouštěla, ale nechávala, až na výjimky, jakou byly například Zakarpatská Ukrajina, či část Polska, jejich obyvatele ať si své mocenské problémy vyřeší po svém. Takže „dobytá“ území ve skutečnosti ani neokupovala. Nejenže je osvobodila, ale mnohé, především ty slovanské, zachránila před jistou likvidací, alespoň tedy dočasně. V nastupující globalizaci budou totiž malé národy opět zásadně existenčně ohroženy, dokonce mnohem víc a nevyhne se tomu kupříkladu ani národ Čechů, jak připomíná i František Koukolík.  

Hlubší cíl druhé světové války.

     Dvě velké války v první půli minulého století nebyly jenom válkami národními. První z nich byla mimo jiné definitivním ukončením dlouhé revoluce měšťanstva, tedy třetího stavu, proti tradičním, dědičným až tisíciletým nositelům moci, feudálům. Ne všichni si toho byli vědomi, ale v Evropě konec první velké války znamenal rovněž definitivní konec existence hlavních, velkých monarchií. V Evropě zvítězil republikanismus. Ty monarchie, které přece jenom zůstaly, se staly spíše ceremoniálním atavismem, nikoliv reprezentantem politické moci. Ne nadarmo kupříkladu T. G . Masaryk dané období označoval za světovou revoluci.

     Zatímco první světová válka byla poslední válkou buržoasie s feudály, druhá už byla první válkou čtvrtého stavu proti třetímu, proletářů vůči buržoasii. Otevřeně o tom hovořil v oné době jen málokdo. Ovšem vůdcové jak fašistické osy, tak protifašistických spojenců, na to v žádném případě nezapomínali. Nepopíratelným důkazem toho byla v prvé řadě vojenská neangažovanost koloniálních velmocí ve prospěch Hitlerem napadených zemí na východě. Ještě zřetelněji pak neustálé odkládání druhé fronty, či vstup britských vojsk na jih Evropy, místo na její západní pobřeží a v neposlední řadě Churchillovy tajné plány na vojenské napadení SSSR ke konci války. 

     V průběhu války se v Moskvě organizovaly skupiny politiků z okupovaných zemí, které politicky začaly formovat pátou kolonu komunismu v tehdejších kapitalistických zemích. Tato skutečnost byla všeobecně známá a byla proto základem „třídního“ boje uprostřed druhé světové války, oním projevem jejího dalšího rozměru vedle všeobecně uznávaného a viditelného osvobozování národů. Nelze ani popírat, že mnozí velitelé Rudé armády si byli „třídního Boje“ vědomi a v prvních dnech na osvobozovaných územích, při formování prozatímní správy, preferovali moc „pracujících“ před mocí ostatních sociálních skupin. 

     Z tohoto úhlu pohledu lze odvozovat, že Rudá armáda na osvobozených územích zvyšovala šanci „proletářům“ na nadvládu, takže jejich antipodi se mohli již tehdy necítit jako osvobozovaní. Ovšem v euforii všeobecného nadšení z národního osvobození se své pocity v žádném případě neodvažovali veřejně prezentovat.

     Teprve po odchodu vojsk začínal v jednotlivých zemích proces sociálního souboje. Sovětský svaz měl samozřejmě zájem, aby na jeho západní hranici nevznikaly státy vyloženě nepřátelské. Je logické, že ale využil každé šance, aby podpořil politické síly korespondující jeho politickému systému. Vzhledem k tomu, že na území Polska i Ukrajiny se ještě dlouho po válce pohybovaly různé vojenské jednotky, bylo samozřejmé, že se na jejich likvidaci podílela neformálně i vojska z SSSR, což bylo chápáno jako posílení proletářských diktatur v daných regionech.

Třetí rozměr druhé světové války.

     Od samého počátku vůdčí politici USA se rozhodli považovat zmíněnou válku rovněž za boj o kolonie. Tehdejší prezident dokonce od počátku hovořil o konci kolonialismu. Nehodlal pouze imperiálním říším Evropy odebrat jimi kolonizovaná území a podřídit je nadvládě své mocnosti. Trval na zajištění jejich svrchovanosti. Právě tím se stala druhá velká válka opravdu světovou, protože byla, alespoň ze strany republikánských idejí USA, vedena rovněž za osvobození obyvatel Asie a Afriky z koloniální nadvlády. Bohužel Franklin Delano Roosevelt ještě před skončením války v Evropě zemřel a jeho nástupce jeho záměry vůči koloniálním mocnostem Evropy plně nesdílel, takže národně osvobozovací boj si kolonie většinou musely poněkud později vybojovat samy. Je ale nesporné, že účast vojáků z kolonií v řadách protifašistických spojenců, vytvořila všestranné podmínky ke zmíněné dekolonizaci.

Závěrem.

     Lze tvrdit, že ať byla území, na nichž se v druhé světové válce bojovalo dobyta kýmkoliv, tak skoro vždy bylo konečným výsledkem osvobození na nich žijících národů. Osvobození od hitlerovské tyranie, fašistických diktatur (Bulharsko) a především národnostního útlaku. Pokud šlo o předválečné státy, tak především v Evropě se malá část jejích obyvatel nemusela cítit národnostně osvobozena. Troufám si tvrdit, že na územích dobytých Rudou armádou, se nepatrná menšina obyvatel již tehdy nemusela, s ohledem na ideologii třídního boje, cítit osvobozenou, ale potenciálně dobytou. Šlo především o ekonomické, politické a ostatní mocenské představitele měšťanské, tedy buržoasní, kapitalistické moci.

 Stanislav A. Hošek 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře