Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Izrael: Důvody pro druhou libanonskou válku byly smyšlené

libanon„Ještě před válkou s Hizballáhem Izrael věděl, že záchrana unesených vojáků IDF nemá naději.“ Ehud Olmert

Být zproštěn z dlouhé řady zločinů nedává nikomu právo obvinit se z jiných. Ale přesně tohle bývalý premiér Ehud Olmert udělal. 12. července 2012, dva dny poté co byl osvobozen, promluvil na konferenci v Tel Avivu, která se věnovala válce mezi Hizballáhem a Izraelem v roce 2006.

Ačkoli media jeho překvapivá slova nahrávala, připustil, že hlavní izraelská záminka k brutálnímu útoku proti Libanonu, tj. záchrana dvou zajatých vojáků, byla falešná. „Tato válka měla jeden cíl, kterého jsme nedosáhli. A my jsme věděli předem, že ho nemůžeme dosáhnout, mluvilo se o tom na zasedáních kabinetu,“ řekl Olmert. Premiér, vláda a armáda to věděli. Otevřeně klamali celý svět a v zájmu dosažení jiného cíle provedli útok.

Sémantika války

12. července 2006 v ranních hodinách zahájil Hizballáh raketový útok na odvrácení pozornosti proti izraelským vojenským pevnostem nedaleko pobřeží, kousek od Zar’itu. Souběžně s tím překročili vojáci Hizballáhu izraelskou hranici a napadli hlídku složenou ze dvou izraelských Humvee na území vyznačeném na mapě. Během této události byli zabiti tři vojáci IDF, dva byli zraněni a dva zajati. Velící seržant Ehud Goldwasser a vrchní seržant Eldad Regev byli vzati vojáky Hizballáhu do Libanonu.

Tato událost znamenala počátek 34 dnů trvající války mezi Izraelem a Hizballáhem. „Unesení vojáci“ – hlásaly izraelské titulky. Byl jsem překvapen. Odkdy se vojáci „unášejí?“ Zalévali snad v té době maminčinu zahrádku? Ne, účastnili se vojenských akcí. Vojáci se neunášejí, berou se do zajetí. Poté by se s nimi mělo zacházet v souladu s Ženevskými konvencemi. Tato jednoduchá sémantická lest uvedla národ v omyl. Izraelská vláda této události využila, aby realizovala úplně odlišnou agendu.

Krátce po jejich zajetí označil izraelský premiér Ehud Olmert tuto událost za „válečný akt“ ze strany Libanonu. Nezmínil se o skutečnosti, že Izrael kontinuálně prováděl podobné akce v Libanonu již od „Operace Lítání“ v roce 1978. Nezmínil se o skutečnosti, že libanonská vláda nebyla do incidentu zapojena. Navíc zapojena být ani nemohla, protože Izrael narušil kontrolu libanonské vlády nad jižními částmi země. Olmert pak řekl, že „Libanon ponese důsledky svého jednání“ a že mu bude uštědřena „velmi bolestivá a dalekosáhlá odpověď.“ Náčelník generálního štábu IDF Dan Haluc řekl, že „pokud nebudou vojáci vráceni, Libanon se vrátí v čase o 20 let zpět.“ A velitel Severního velitelství IDF Udi Adam dodal, že „jde o záležitost mezi Izraelem a libanonským státem. Kde zaútočit? Jakmile budeme v Libanonu, všechno je legitimní, nejen v jižním Libanonu, nejen proti linii pozic Hizballáhu.“ Přesto ale věděli, že zajatí vojáci již byli mrtví. Příštího dne Izraelci zničili mezinárodní letiště v Bejrútu a začali s brutální a systematickou destrukcí Libanonu. Izraelské letecké síly uskutečnily více než 12 tisíc bojových misí, námořnictvo vypálilo více než 2 500 střel a dělostřelectvo více než 100 tisíc střel. 400 mil silnic a 73 mostů bylo zničeno. Zhruba 150 tisíc domů, 350 škol a 2 nemocnice dostaly zásah, stejně tak jako vodárny, čističky odpadních vod, elektrická zařízení, čerpací stanice, komerční budovy a další objekty.

Přesto se Izrael tentokrát přepočítal. Izraelci se octli v situaci, kdy museli před bombardováním utéct na jih až do Jizre’elského údolí, které spojuje horu Karmel s řekou Jordán. Jizre’elské údolí leží hluboko v srdci izraelského území; pro mnoho Izraelců představuje v geografickém smyslu totéž co Kansas v USA. Hlubší smysl této situace unikl mezinárodní pozornosti. Bylo to poprvé od založení Státu Izrael, kdy značné procento obyvatelstva uteklo ze svých domovů, protože vláda selhala v jejich ochraně – ve skutečnosti byla odpovědná za spuštění vojenské operace, která k této katastrofě vedla. Bylo vyhnáno téměř půl milionu Izraelců. Situace byla tak špatná, že Izrael souhlasil se zastavením palby, které od 14. srpna zajišťovala Rezoluce RB OSN č. 1701/2006. Jak Hizballáh, tak Izrael vyhlásily vítězství. Oba zajatí vojáci, kteří nevědomky způsobili tento masakr, zůstali v rukou Hizballáhu.

Jejich těla byla navrácena do Izraele 16. července 2008 jako součást výměny zajatců. Hizballáh získal výměnou z Izraele uvězněného bojovníka Palestinské osvobozenecké fronty Samira Kuntara, čtyři bojovníky Hizballáhu zajaté během války a přibližně 200 těl zabitých libanonských a palestinských bojovníků.

Vojáci byli již mrtví

Brutální izraelská reakce byla zvláštní, zejména proto, že Hizballáh vyhlásil, že je připraven o propuštění těchto vojáků vést nepřímá vyjednávání, k čemuž v minulosti několikrát došlo. Přesto premiér Olmert obvinil Libanon a záměrně vytvořil neřešitelnou situaci. Libanonská vláda nemohla nic dělat. Olmert si vynutil válku, přičemž věděl, že „tato válka měla jeden cíl … A my jsme věděli předem, že ho nemůžeme dosáhnout, mluvilo se o tom na zasedáních kabinetu.“ Na téže konferenci také připustil: „Tvrdili jsme, že se snažíme dosáhnout propuštění těchto dvou vojáků, [nicméně] nepochybovali jsme o tom, že tomu tak bylo [že již nejsou naživu]. A dodal: „Ti, kteří se v té době účastnili zasedání kabinetu, věděli, že není šance dostat je zpět prostřednictvím vojenské operace.“ Proč jste tedy, pane Olmerte, provedl ten masakr?

Akce IDF byla naprostou pohromou. Tehdejším velitelem armády byl důstojník leteckých sil Dan Heluc (který se konference také zúčastnil, viz foto). Je neobvyklé, aby „modrý“ (slangově někdo z leteckých sil) dosáhl takové pozice. Haluc držel „zelené“ (pozemní síly) během operace stranou, protože „jim nedůvěřoval“ a místo nich poslal napřed letecké síly. To byla katastrofa. Skutečnost, že si ráno v den útoku našel čas, aby kontaktoval svého brokera a prodal akcie na burze v Tel Avivu, mu jeho obrázek na veřejnosti moc nevylepšila. Odešel ponížen, když vyšlo najevo, jaké jsou skutečné zájmy vyšších velitelů IDF.

Olmert nebyl tak laskav, aby nás informoval, proč se odhodlal k tomuto podivnému rozhodnutí, tj. obvinit Libanon a zaútočit na něj. Jeho jednání nicméně poskytuje solidní svědectví o tom, že začal válku nikoli proto, aby zachránil zajaté vojáky, ale aby zničil Hizballáh. Tito dva vojáci byli toliko využiti jako ospravedlnění pro vojenskou akci, kterou by nemohl ospravedlnit jiným způsobem, ani před izraelskou veřejností ne. Průvodním potvrzením je to, co je známo jako „posledních 48 hodin“, čímž se naráží na průběh oněch dvou dnů před příměřím, kdy Izrael rozjel divokou ofenzívu, přičemž věděl, že to je poslední šance zasáhnout další cíle. Olmert řekl, že se tak dělo ve snaze donutit OSN, aby pozměnila konečné znění svého rozhodnutí o příměří: „Neexistoval záměr měnit strategii, ale pouze vytvořit potřebný efekt, který by mezinárodní společenství přiměl dokončit věci ve směru, který jsme považovali za ten správný.“ Jinými slovy, „židovské cítění“, se kterým se prezentoval židovským voličům („Přivedeme ty kluky zpátky!“) nebylo ničím jiným než chladným politickým kalkulem.

Izrael jako nová Masada

„Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu,“ říká Bible v knize Exodus 21:24. Dnes se to může zdát trochu barbarské, ale tehdy to představovalo myšlenku proporcionálního trestu a – v dalších textech – způsob odškodnění za spáchané zločiny. Pokud vám v dnešní době soused rozbije okno vašeho domu, můžete očekávat, že dostanete nové okno a určitou náhradu, pokud byla škoda úmyslná. Žádná moderní společnost by nepřijala, že odvetné rozbití sousedova okna – či zničení jeho domu, což Izraelci činí v Libanonu a na okupovaných územích – je spravedlivou reakcí. Izraelce na dlouhou dobu posedl amok. Poté, co odmítli svého posledního Učitele, nyní zapomínají i na morální zákony, čímž nebezpečně klesají zpět do časů bezpráví.

„Masada nepadne podruhé“ – tato slova používají izraelští vojáci, když přísahají věrnost své zemi. Před dvěma tisíciletími byla Masada impozantní pevnost s výhledem na Mrtvé moře. Obsadila ji malá židovská sekta a po dobu několika let tam odolávala římskému obléhání. Toto místo, obklopené ze všech stran vysokými útesy – ranná verze moderní izraelské zdi oddělující palestinské území – se zdálo nedobytné. Zásoby jídla ve stěnách a sofistikované studny zajišťovaly v této vyprahlé krajině přežití. Ale Římané byli vynalézaví a postavili na cestě k vrcholu násep. V současné době se jí říká „Hadí stezka“ kvůli tomu, jak se vlní kolem skály. A je to stále jediný způsob, jak se dostat na vrchol pěšky. Nedaleká lanovka je moderní vynález. Když se Římané dostali nahoru, lidé z Masady spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí. Přežila pouze jedna žena a její děti, aby mohly tento příběh vyprávět. Masada je pro Izraelce silným mýtem. Rádi uvažují o své drobounké zemi – bez ústavy, bez odsouhlasených hranic a s rasistickými zákony diskriminujícími své občany – jako o jistém druhu moderní Masady. Toto slovo je dokonce použito jako kódové označení pro jisté strategické vojenské plány.

„Masada nepadne podruhé,“ říkají izraelští vojáci, když přísahají věrnost; malé děti, převlečené za vojáky křičí ze všech sil a zároveň zavírají oči před realitou. Po válce v roce 2006 zní „Masada nepadne podruhé“ více než kdy jindy jako prázdné pubertální chvástání. Spadne Izraelcům šátek z očí? Budou noví, osvícení vůdci usilovat o spravedlivé řešení jejich problémů? Mnohem pravděpodobněji budeme svědky, že se Masada bude opakovat.

Budou křičet: „Masada nepadne podruhé,“ běžíce na jih, hluboko do prašné pouště zapomnění

Roy Tov je izraelský disident, který konvertoval ke křesťanství. Vystudoval Telavivskou univerzitu a Weizmannův institut věd. Odborné články publikuje v Proceedings of the National Academy of Sciences, Molecular Physics a další vědeckých časopisech. Je autorem knih The Cross of Bethlehem: The Memoirs of a Refugee (2009) a The Cross of Bethlehem II: Back in Bethlehem (2012). Žije v Bolívii.

Zdroj: http://www.roytov.com/articles/olmertlebanon.htm, překlad: Karel Hyka

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře