Známe pohled bohatých na střední vrstvy?

Mezi prvními mecenáši Kominterny byl rod Rothschildů, protože měli radost z toho, že byl odstraněn antisemitismem posedlý carismus a báli se jeho návratu. Tytéž pocity měl prezident Wilson, a proto 28. listopadu 1917 rozhodl, že se USA nebudou do vývoje v Rusku vměšovat. Tato politika se brzy změnila a došlo k intervenci.

Západní kapitál se na budování hospodářství v SSSR podílel ihned poté, co Lenin vyhlásil NEP, neboť hledal nové trhy pro svůj export, měl zájem o levné suroviny i pracovní sílu. Píše o tom mj. britský historik Antony Sutton v knize »Wall Street a bolševická revoluce«. Je to podchyceno v archivu amerického ministerstva zahraničí jako fond č. 861.

Velkokapitál ždímá i státy…

Tyto i jiné odbočky od hlavních trendů historie by neměly zakrývat fakt, že v současném světě velký finanční kapitál stále více dominuje nad kapitálem produkčním, i když oba si přisvojují nadhodnotu, kterou produkují námezdné pracovní síly s modrým i bílým límečkem. Oba se současně obohacují též na úkor buržoazie střední, malé a malovýrobců. Velcí finanční spekulanti zadlužují celé státy ždímajíce z nich úroky, jejichž výši si sami diktují, jak je to vidět obzvlášť drasticky na jihu i východě Evropy.

Mnozí sociologové a ekonomové se poslední dobou zabývají osudy tzv. středních vrstev, což je z hlediska neomarxismu nepříliš přesný termín, nicméně pro zaměření tohoto článku ho lze použít. Jeho obsah i rozsah podrobně objasňuje hlavně Jan Keller, který se z existenčních důvodů pochopitelně vyhýbá pojmům jako třída a třídní boj. Schvaluji mu to, kvůli svému radikálně levicovému zaměření musel přesídlit z Brna do Ostravy. Rád jeho články i publikace čtu a využívám.

Po XX. sjezdu KSSS jsem vydal knížku »Třídy a třídní boj«, kde jsem se tzv. středními vrstvami podrobně zabýval. Možná že ji přepracuji a nabídnu svému nakladateli. Spolu s Lubomírem Štrougalem se domnívám, že KSČ se dopustila chyb, od kterých se KSČM distancovala. Nebylo třeba znárodňovat či měnit na družstevníka kdejakého živnostníka či někde v horách izolovaného malorolníka. Toho se někteří současníci stále obávají, kdyby komunisté vyhráli volby s výsledkem přes 50 procent. Je tedy stále co objasňovat.

Sen o vzestupu kontra realita

Mnozí příslušníci středních vrstev spíše přemýšlejí, jak by se posunuli směrem vzhůru. Existence spodních vrstev je pro ně někdy nepříjemným mementem toho, jak by mohli sami skončit. Horním vrstvám často nadbíhají a dolní (nemám na mysli přímo bezdomovce) si oškliví.

Občas hájí zájmy těch nad sebou v naději, že tito k nim budou méně drsní, či přímo shovívavější. Přitom fakta svědčí o tom, že je mechanismy soudobého kapitalismu poškozují a stále více i ekonomicky likvidují, jak to také potvrzuje struktura nezaměstnaných.

Finanční krize, jež začala v létě 2007, je zaskočila, mnozí si nechtějí přiznat, že by se mohla prohlubovat a ničit jejich životní sny. Nechtějí vidět, že mnozí boháči jimi pohrdají a současně je využívají i zneužívají. Radikální levice jim musí pomáhat pohledět realitě tváří v tvář, a to nejen ve svém, ale i v jejich zájmu.

Musí s nimi navazovat politické kontakty, brát přitom v úvahu jejich rozpolcenost a předsudky, upozorňovat je, že jejich příslušnost ke středním vrstvám je často iluze, že jsou de facto proletáři, i když zrovna toto slovo se jim nebude moc líbit a bude asi třeba volit jiný termín.

Už Neruda napsal, že lidé si myslí, že je »něco lepšího«, ale ti skuteční mocní věděli, že tomu tak není, pokud jde o hledisko majetku. Z hlediska jiných kritérii byl samozřejmě jako intelektuál vysoko nad nimi, byl ozdobou českého národa, pochopil budoucí roli dělnické třídy, což zdůraznil ve svém odkazu Julius Fučík.

Jak bohatí přemýšlejí

Přesvědčovat příslušníky středních vrstev, že jejich místo je po boku vrstev pod nimi a že jimi ti nad nimi pohrdají, může usnadnit citování z knihy »Jak bohatí lidé přemýšlejí« (How Rich People Think), kterou napsal Steve Siebold, a jež došla ohlasu na celém Západě. Ne se vším, co píše, plně souhlasím, ale leccos mi pomohl pochopit.

Odvolává se též na výzkumy University College London, které prý dokazují, že u bohatých se častěji objevuje hormon, který jim prodlužuje život a současně je jedním ze zdrojů jejich úspěchů. Je údajně produkován mozkem, nadledvinkami a pohlavními žlázami. Nedostatek tohoto hormonu má zčásti u některých lidí na svědomí jejich životní neúspěchy a produkuje prý také jejich sklony k obezitě.

Polemiku s těmito výzkumy bych příliš nedoporučoval. Každopádně se to hodí pravicovým propagandistům, ale má cenu tvrdit, že jde možná o podvod? Co ale doporučuji v debatách použít, je otevřenost a cynismus Siebolda, který zřejmě říká i pravdy.

Sieboldovy »zákony«

1. Bohatí berou osud do svých rukou. Průměrní lidé - má evidentně na mysli spíše střední vrstvy - příliš spoléhají na druhé. Lidé většinou čekají na to, co jim spadne do klína, že za ně problémy vyřeší někdo jiný: vláda, politici, šéf na jejich pracovišti, rodiče apod. Bohatí jsou akční, pilní.

2. Průměrní lidé si často myslí, že sobectví je neřest, že ho má člověk v sobě překonávat. Bohatí ho považují za ctnost, nepředstírají, že chtějí spasit svět, a když už někoho, tak vlastní národ. Lidé ze středních vrstev obvykle vnímají tento přístup odmítavě a je to důvod, proč málokdy zbohatnou, pokud vůbec. Mnozí odmítají ke své škodě sociální darwinismus, jít za svým cílem »přes mrtvoly«.

3. Průměrní lidé se domnívají, že bohatství se často pojí se vzděláním. Dělají vše možné i za cenu osobních obětí, aby jejich potomci vystudovali vysokou školu. Boháči se většinou nemohou a ani nechtějí chlubit tituly z univerzit. Bill Gates svá studia vůbec nedokončil, vynálezy se někdy rodí i v garážích.

Na druhé straně bohatí někdy neváhají si za peníze opatřit různé tituly a vyznamenání, zvláště když to zvýší zisk. (V Praze firma s trapným názvem »Doktor Halíř«). Různé tituly se často přeceňují a po nich se mnohdy pídí průměrní lidé s komplexy.

4. Průměrní lidé příliš spojují peníze a majetek s emocemi. Stačí jim, když si našetří dostatek peněz na stáří a pro případ, že by se stali invalidy nebo dlouhodobě onemocněli. Je ovšem i nemálo těch, co žijí ze dne na den, nebo přímo na dluh v domnění, že je stát nějak zachrání.

Bohatí vnímají peníze spíše jako studnici příležitostí pro to či ono podnikání, neváhají si je opatřovat nejrůznějšími kanály. (V Česku je teď populární bonmot: Kdo nekrade, ať nejí!) Na současnou krizi reagují pohotově, i když si nepřipouští, že současný systém tu nebude věčně, domnívají se, že ho lze zachránit.

5. Průměrní lidé se živí prací, jež je často nebaví. Bohatí jdou za svými sny, pokud možno dělají, co je baví. Ostatní lidé se bojí přijít o práci, a tak se smiřují s tím, že jsou nejen vykořisťovaní, ale i ponižovaní, a například mladé ženy i zneužívané.

Jaromír SEDLÁK

zdroj:http://www3.halonoviny.cz/articles/view/1377535