Vítej, Chorvatsko

V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii. Po faktické likvidaci Jugoslávienacistickým Německem 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci pod patronací Hitlera Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. Ustaša - Chorvatské revoluční hnutí bylochorvatské ultranacionální, ke katolictví se hlásící a fašistické hnutí působící zejména v meziválečném období a v období druhé světové války.  Moci se ustašovci chopili v dubnu 1941, kdy celou Jugoslávii okupovalo Německo a Itálie. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost a do čela Ustaše se postavil Ante Pavelić, který tak vytvořil jeden z nejkrvavějších loutkových režimů druhé světové války. Chorvati po spojení s  Bosnou vytvořili chorvatský fašistický stát. Tento stát byl v podstatě kondominium hitlerovského Německa. Chorvati začali okamžitě s likvidací všech nechorvatských elementů ve státě. S písní „Přejdeme Drinu a zapálíme Srbsko“ začal hon na Srby. Ale chorvatský režim byl v něčem jiný. Byl to klerikální fašistický režim. Integroval do své struktury katolické duchovenstvo.

V Livanijském okrese v létě 1941 obrátil se františkán Dr. Srecko Peridc k Chorvatům se slovy: »Bratři Chorvaté, jděte a podřežte všechny Srby, a jako první zařízněte moji sestru, která se provdala za Srba, a potom všechny Srby po pořádku. Až s tím budete hotovi, přijďte ke mně do kostela, já vás vyzpovídám, a všechny hříchy vám budou odpuštěny.« V tomto okrese byli vyvražděni všichni Srbové v počtu 5.600 lidí. Za kněžími nezůstávaly pozadu ani katolické jeptišky - řádové sestry. Sloužily jako vyzvědačky ustašovcům i okupantům, účastnily se vraždění partyzánů a spravujíce tábory srbských dětí, nelidsky je mučily a mořily hladem. Například 26. srpna 1942 bylo dokázáno, že v dětském táboře v Jastrebarském jen během jednoho měsíce zemřela stovka dětí z celkového počtu 400. Chlapec Božo Šarid byl zabit proto, že chtěl z tohoto tábora smrti utéci. Dva hoši byli vyvedeni katolickou sestrou za tábor a tam zabiti »pro neposlušnost«.

Duchovní byli na vrcholných státních pozicích, byli ve vojenských kruzích a byli také v koncentračních táborech. Kněží byli i ředitelé v táboře Jasenovac. Papež Pius XII. podporoval tento fašistický režim – nakonec pravoslavní Srbové byla konkurence. Vedení Vatikánu si bylo plně vědomo toho, co se tam dělo. Odhady množství srbských obětí Ustašovců v Chorvatsku se pohybují kolem jednoho milionu.   V České republice se poměrně málo ví o existenci koncentračního, vyhlazovacího tábora Jasenovac ve fašistickém Nezávislém Státě Chorvatsko, během let jeho trvání 1941-1945. Tábor o rozloze kolem 200 km² byl 100 km jihovýchodně od Záhřebu, na obou stranách řeky Sávy. Podle počtu obětí se řadí na třetí místo v Hitlerem ovládané Evropě. V jeho čele stál františkánský farář. Podle krutosti samotného vraždění všechny tábory předčí. Jako jeho zvláštnost, byl v komplexu Jasenovce i dětský koncentrační tábor. Počet v něm povražděných a vůbec zahubených dětí (i následkem nemocí, podvýživy apod.) byl prý až 45 000. Údaje o počtu od ustašovců povražděných v Jasenovci se různí, udávalo se obvykle  kolem 600 000 lidí, většinou Srbů. Proto někdy Jasenovac nazývali i „největší srbské město pod zemí“. Podle historiků byla zahubena zhruba třetina z 1 900 000 Srbů v Chorvatsku.

Svoje oběti upalovali Chorvati v pecích jako nacisti, na rozdíl od nich však oběti házeli do pecí živé – Němci je před tím usmrtili v plynových komorách.

V dubnu 1945 začali ustašovci zabíjet poslední vězně z Jasenovce. Poslední větší skupina žen a dětí byla pobita 20.dubna. Dne 22.dubna se zoufalá skupina 600 mužů z centrálního tábora snažila prorazit ven. V kulometné palbě jich zahynulo přes 500, jen 80 se podařilo probít ven. Vězně, kteří se vzpoury neúčastnili, ustašovci jednoduše pobili.

Ustašovci po celou dobu války udržovali „nadstardantní“ vztahy s Vatikánem. Před svým pádem poslali členové klero-fašistické loutkové Ustašovské vlády peníze zkonfiskované v koncentračních táborech - cca.350 milionů švýcarských franků – do úschovy do Vatikánu. Existují přesvědčivé důkazy, že Vatikán (Pius XII.) organizovali a zajistili útěk Ante Paveliče do Argentiny v roce 1947.

Je samozřejmé, že o existenci takového tábora dnešní Chorvaté neradi slyší. Všechny pomníky povražděným Srbům rychle zničili a pár jich obnovili až na nátlak světové veřejnosti.

Ale nechme minulost minulostí a vraťme se k nedávné minulosti, kterou všichni známe – nebo bychom znát měli. Nepřátelé Srbů zůstali, i dnes jsou to ti samí. Na úrovni států: viděli jsme před několika lety, že po nedávném vyhlášení nového samostatného »nezávislého« fašisticko-ustašovského Chorvatska i dnes pospíchají s jeho diplomatickým uznáním ty samé státy, které byly před padesáti lety jeho fašistickými zřizovateli - tj. Německo a Itálie. Snahy Chorvatů a později i Slovinců o samostatnost celá léta všemožně podporovalo Německo, Rakousko a další. Proto německá BND pod patronací německého ministra zahraničních věcí Klause Kinkla již od poloviny osmdesátých let vyzbrojovala chorvatské nacionalisty. Cílem bylo rozbití Jugoslávie. Podpora Německa nakonec vyvrcholila předčasným uznáním nezávislosti Chorvatska právě po nátlaku Německa v Maastrichtu. V osamostatněném Chorvatsku je vyhlášena ústava prakticky totožná s chorvatskou ústavou z dob válečného fašistického "Nezávislého Chorvatska". Začala se  ukazovat zřetelná znamení, která hrozila, že se z nich vyvine opětovná genocida na Srby ve vyhlášeném samostatném Chorvatsku (jen na ilustraci - uprchlíci z těchto oblastí vyprávěli např. o nočním označování všech dveří, za kterými žily srbské rodiny; dnes tam ovšem již nejsou ani ty rodiny ani ty dveře ani ty domy...) Přístup Západu jednostranně preferoval nové »samostatné Chorvatsko« (přestože se již tenkrát všeobecně vědělo nejen o jeho minulém, nýbrž i soudobém fašismu) a po Srbech, žijících v tradičně srbských oblastech, které se vyhlášením chorvatské samostatnosti náhle ocitly na území samozvaného fašistického chorvatského státu, jež se je již jednou - nedávno - pokusil vyhladit, se ze strany západního mezinárodního společenství žádalo, aby trpně očekávali své příští osudy..

V devadesátých letech v Jugoslávii vypukla válka všech proti všem. Její přípravy se účastnila žoldácká americká firma MPRI (Military Professional Resources Inc.) zodpovědná za poradenství chorvatské armádě při plánování operace „Bouře“. Operace Bouře byla reakce na vyhlášení autonomní republiky Krajina Srby

Republika Srbská Krajina byl státní útvar, existující v letech 1991–1995 na přibližně čtvrtině území Chorvatska, obývaného převážně Srby. Když Tudjmanova vláda vyhlásila v roce 1991 nezávislost na Jugoslávii, mnoho Srbů v tom vidělo opakování roku 1941. Toto – a nikoliv fiktivní „agrese“ Srbska bylo kořenem jejich povstání a vzniku republiky Srbská Krajina. Za vytvořením tohoto území byly vzpomínky na chování Chorvatů proti Srbům za druhé světové války. Srbové se báli nového Jasenovace. Proto čtyři roky odmítali chorvatské oddělení od Jugoslávie.

Operace Bouře sloužila  k etnickému vyčistění této oblasti od Srbů. V průběhu operace se příslušníci chorvatské armády dopouštěli válečných zločinů na srbském obyvatelstvu. Nakonec v tom měli praxi z druhé světové války. 7. srpna 1995 Republika Srbská Krajina přestala existovat. Prezident Franjo Tudjman prohlásil 5.srpen, kdy chorvatská armáda vstoupila do hlavního města oblasti - Knin, za národní svátek: „domácí den díkuvzdání“ .

Po ukončení operace bylo ze země vyhnáno 200–250 tisíc zbývajících Srbů, přičemž údaje o jejich počtu se různí. Velitelem chorvatských sil, které provedly masakr v Krajině při operaci „Bouře“ byl Agim Ceku, nechvalně známý z pozdější války v Kosovu. Kosovský Albánec Agim Ceku byl původně nižším důstojníkem jugoslávské armády. Ihned v roce 1991 vstoupil do nově vznikající chorvatské armády, kde rychle postupoval až na funkci brigádního generála. Vyznamenal se při chorvatských vojenských operací "Bouře" a útoku na Medak. Obě operace zahrnovaly etnické čištění Srbů z oblasti Krajina, úmyslnou palbu do civilistů, znásilňování žen a systematické žhářství. V roce 1993 vedl Ceku úspěšný útok chorvatské armády na Medak. Útok na Medak organizovaný Cekuem, je známý také jako "Masakr v Medaku". Podle svědectví kanadských vojáků je celá akce podrobně popsána: "opilý chorvatský voják se vypotácel z budovy" začíná jedna část. "Z domu byl slyšet křik dívky. Na hlavě opilého vojáka visel pár zkrvavených kalhotek". Přes 200 srbských obyvatel „Medacké kapsy“ bylo pod Cekuovým vedením v roce 1993 zavražděno bizarními způsoby (znásilněné ženy byly zaživa upálené). Traumatizovaní kanadští vojáci tyto hrůzné pozůstatky pohřbili. Úryvky z knižního popisu událostí v Medaku vycházely na konci listopadu 1993 v novinách po celé Kanadě.

Válečným zločincem je ovšem bývalý prezident Republiky srbská Krajina Goran Hadžič. Byl dopaden v Srbsku a dodán do Haagu jako úlitba bohům z EU a NATO. Posedlost mocipánů Srbska, cesta za každou cenu do Evropské unie (EU) a NATO, je teď podle nich Srbsku zajištěna. Tak si alespoň myslí ti, kteří mezitím Srbsko lacino rozprodali.

Druhý prezident RSK  Milan Babic byl v Haagu objeven ve své cele mrtev. Prý sebevražda. Bohužel, žádné známky sebevraždy nebyly objeveny. Případ zůstal nevyjasněn. Stejně nevyjasněná byla vražda Miloševiče. Ve vězení Haagu zemřelo více než 14 Srbů za nevyjasněných okolností.

Na celé záležitosti je podivné bratrství Německa a Chorvatska. Jak je možné, že Němci se zase spojili s Chorvaty po zkušenostech z války. Vždyť museli vědět, co Chorvaté páchali za války – byli jejich spolupachatelé. Byla to snad nenávist k Srbům? Němci sponzorovali fašistický Chorvatský stát a po čtyřiceti letech stvořili jeho novou variantu. Stejně vražednou, stejně nenávidějící Srby. Němci jsou plně odpovědni za zvěrstva spáchaná Chorvaty v devadesátých letech.

Je pravda, že Washington stál za „operací Bouře“. Experty prý tajně do Chorvatska poslal sám Bill Clinton. USA vycvičily a vyzbrojily chorvatskou armádu prostřednictvím „soukromého dodavatele“ žoldácké firmy MPRI. Platila to ovšem americká vláda. Existuje o tom řada svědectví, včetně memoárů Richarda Holbrooka, kde zmiňuje vyjádření svého kolegy Roberta Frasureho, který referuje o Chorvatech jako amerických „psech ze skládky“ nad jejichž metodami bychom neměli být „upejpaví“.   Velvyslanec Washingtonu v Záhřebu Peter Galbraith popřel, že  exodus Srbů by mohl být označen za „etnickou čistku“, protože etnické čistky jsou něco, co dělají jenom Srbové! Svou argumentaci podpořil tvrzením, že Srbové odcházejí z vlastní vůle. 

Dnes je Chorvatsko demokratická země se vším co k tomu patří. V parlamentu se poslanci zdraví zdviženou pravicí, jak je vidět na Youtube.

Existuje tam už mnoho hněvu zaměřeného na vládu, která se utápí v korupčních skandálech a snaží se vyrovnat s rostoucím dluhem a nezaměstnaností.

Nějakým nedopatřením se stalo, že i Chorvati se dostali před Haagský tribunál. Před soud se dostal hrdina chorvatského lidu, generál Ante Gotovina. Lidé na ulicích plakali - jejich hrdina dostal za válečné zločiny 24 let. Ale není to tak zlé, dlouho si ve vězení nepobyl a byl už spolu s dalšími propuštěn. Srbové jsou odsuzováni na desítky let – tedy pokud se před soud vůbec dostanou, když nejsou zavražděni dříve jako Miloševič a další – tak Chorvati jsou odsuzováni jen k symbolickým trestům. Ve vězení v Haagu je patrná velká úmrtnost vězňů. Náhodou jenom Srbů.

Chorvatům po celá léta jejich vlády sdělovaly, že jejich strana byla ctnostná, čistá a nevinná.  Nyní zdá se stačí jeden verdikt před haagským tribunálem a vrhá jejich představy do zmatku. Verdikt vlastně vládě umožnil vyhnout se zabýváním jejími pochybnými skutky od nezávislosti a schovat se za volání po vlastenectví a rostoucí komplex oběti. Nic z toho ale nepomůže chorvatskému vyrovnání se s vlastní krvavou minulostí.

Ovšem členství v elitním klubu EU jim vše vynahradí. Jak to říkáme? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. EU moc nehledala.

O všech těchto událostech je na internetu nádherný film The weight of Chains (Tíha okovů).