Propaganda nerovnosti: Sarrazin, Sloterdijk a nová „občanská koalice“

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

27. duben 2010|

Albrecht von Lucke|

5892 x

Duchovním vůdcem neonietzscheánů je známý intelektuální provokatér a enfant terrible německé filosofie posledních desetiletí Peter Sloterdijk.

Nový spolkový kabinet má za sebou první trnité měsíce svého vládnutí. Žlutočerné koalici zatím však doposud chybí jakási ideová nadstavba, konzistentní koncepce jejího budoucího počínání. Závazek Angely Merkelové z jejího prvního vládního prohlášení, že „se politika svobody podložená zodpovědností stane ústředním motivem druhého desetiletí 21. století", zní z programového hlediska poněkud mlhavě.

Toto ideové vakuum by se mohlo stát vážným problémem, protože stojí v příkrém protikladu se smělými závazky koaliční smlouvy a vládního prohlášení v ekonomické oblasti. Politika vlády Angely Merkelové představuje extrémně riskantní sázku na budoucnost; žlutočerná koalice slibuje, že prostřednictvím daňových úlev ve prospěch údajné produktivní menšiny iniciuje nový hospodářský růst. Pokud však - jak lze již dnes předvídat - financování produktivní základny nepřinese předpokládaný efekt, budou nevyhnutelným následkem úspory na sociálně slabých.

O to více pak bude muset v časech ztenčujících se příjmů ideologie dosáhnout toho, čeho nebude s to dosáhnout samotná ekonomika: ospravedlnit politiku nemilosrdných sociálních škrtů. Hlavním kolbištěm se tak může stát kulturní sféra, zápas o kulturní hegemonii. Naštěstí se žlutočerná koalice může spolehnout na agilní intelektuály a tvůrce veřejného mínění, kteří jsou vždy ochotni přispěchat na pomoc a ideologické vakuum zaplnit.

V souvislosti s tímto hnutím jsou v pozoruhodném unisonu zmiňována především dvě jména: Thilo Sarrazin a Peter Sloterdijk. Zatímco Sarrazin svými explicitními poznámkami prošpikovanými „elitářským rasismem" à la NPD drnká na strunu vulgárního resentimentu všech těch, kteří si své znechucení nad „neustále přibývajícími zahalenými dívčími hlavami" nehodlají už nechávat jen pro sebe, ztělesňuje Sloterdijk Sarrazina vzdělaných elit.

V listopadovém vydání politického magazínu Cicero zveřejnil článek nazvaný „Občanský manifest", v němž se explicitně zastává Sarrazina a předhazuje jeho kritikům oportunismus. „Pod záštitou svobody projevu a názorové plurality jsme se zabydleli v sytému servility neboli v systému organizované zbabělosti verbálního a intelektuálního projevu, která paralyzuje prakticky celé sociální pole od shora až dolů." Když se někdo odváží vyslovit pravdu, jako to učinil Sarrazin, který „poukázal na nesnáze s integrací obyvatel tureckého a arabského původu", čeká ho „nejvyšší trest: zničení existence". Člověk se nemůže zbavit dojmu, píše Sloterdijk, jako by téměř všichni, kteří promlouvají k veřejnosti, „sjeli rovnou z dezinfekční linky". Jako by se „německá veřejná scéna proměnila v klec plnou zbabělců, kteří nemají nic jiného na práci, než brojit proti porušování předepsaných norem chování uvnitř klece".

Sloterdijk je samozřejmě jiný formát. Zatímco se zastává Sarrazina, přebírá plnou zodpovědnost za jeho výroky - aniž by se byť i jen letmo zmínil o latentní xenofobii svého chráněnce. Právě naopak. Thilo Sarrazin prý projevil málo prozřetelnosti, když „poukázal na reálně existující odpor vůči integraci ze strany jisté části turecké a arabské přistěhovalecké komunity v Berlíně", bagatelizuje Sloterdijk jeho výroky. Pouze a jen proto se tito profesionální strážci veřejných mravů bouří. „Jako by soutěžili o to, komu se podaří svého oponenta usvědčit z větší amorálnosti. Je to prý právě tato „epidemie oportunismu", „všudypřítomný otrocký diskurs" a zcela „bezsádový postoj", které představují skutečnou hrozbu pro společnost.

Reakcionářský duch „středních vrstev"

Kdybychom měli co do činění jen se dvěma extravagantními exponenty radikálního univerzitního kapitalismu, nemuseli bychom se vzrušovat. Tyto projevy resentimentu shora však podle všeho odrážejí stále reakčnějšího ducha středních vrstev. To je patrné z enormního ohlasu, který Sarrazinovy výroky sklidily v čtenářských rubrikách mainstreamových novin. Jsme tedy nejspíše svědky fundamentální transformace duchovního klimatu v zemi a v redakcích vlivných médií.

Takto jásal například Berthold Kohler, spoluvydavatel Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Z řad takzvané většinové společnosti je Sarrazinovi adresována vlna vděčnosti, že jí konečně někdo promluvil z duše. Sarrazin vychází vstříc poptávce po politicích, kteří ještě mají co říci a stojí si za svým slovem." Podezření z pravicového extremismu u něj ani u jeho přímluvců prý nepřichází v úvahu. Právě naopak: „Tlumočí spíše pocity příslušníků středních vrstev, kteří už mají dost obviňování z averze vůči cizincům, protože se už nechtějí nechávat masírovat falešnými dogmaty multikulturalismu, pro který představuje každý rituálně zabitý skopec kulturní obohacení."

V obdobném duchu hovoří také šéfredaktor Springerova „Weltu" Thomas Schmidt. V článku nazvaném „Závan čerstvého vzduchu, nebo úmorné dusno?" tleská Sarrazinovi za jeho „odvahu mluvit také o věcech, které ho dostávají do problémů. Když Sarrazin hovoří o životě přistěhovalců v Berlíně, nepoužívá obvyklé politicky korektní floskule." Pokud člověk naslouchá jeho slovům pozorně a ve správných souvislostech, neujde mu, že „nejde o populistickou agitaci", ale že konstatuje jen očividnou pravdu. A tím se Schmidt dostává k ústřednímu bodu své argumentace: „Rasistické předsudky nerozdmýchává otevřené vyjadřování pravdy. Je tomu právě naopak. Když se o věcech nesmí mluvit, přiživuje se rozhořčení těch, kteří ze své každodenní praxe důvěrně znají věci, o nichž se zmiňuje Sarrazin." Jinými slovy, skutečnou vinu na politické radikalizaci v zemi nesou podle Schmidta a Kohlera všichni ti, kteří mají vůči Sarrazinově extrémní rétorice výhrady. Stačí se podívat na obrovské integrační problémy, jimž čelí spolková republika v oblasti sociální a migrační politiky, aby nám bylo jasné, že taková obhajoba, která zbavuje Sarrazina veškeré zodpovědnosti za jeho xenofobní dikci, otevírá dveře dokořán budoucí diskriminaci menšin.

Agitace proti „kryptosocialismu" a „státokleptokacii"

Z enormního ohlasu této rétoriky je nicméně patrné, jak moc se za poslední léta změnila nálada těch, které Berthold Kohler tituluje jako „mainstream". Ještě v polovině uplynulého desetiletí, v případech Martina Hohmanna a Jürgena Möllemanna, byly společnost a média připravené vzdorovat útokům pravicových populistů (ačkoliv tehdejší šéfka parlamentní opozice Angela Merkelová se od antisemitských prohlášení posledně jmenovaného distancovala až se značným zpožděním). Tento konsensus se ale nyní stává den ode dne křehčím. Ze samotného středu společnosti se šíří hluboký resentiment proti etnickým menšinám a sociálně slabým, na jehož pozadí slýcháme debaty iniciované samozvanými elitami a „produktivní minoritou", které by ještě před časem nebyly vůbec možné. Tyto výpady si kladou za cíl jediné: relativizaci principů, které našly nejpregnantnější vyjádření v evropském sociálním státu financovaném z progresivního zdaňování a které jsou zakotvené v ústavě.

Patrně nejotevřeněji se tato tendence projevila v jiném článku Petera Sloterdijka, který odstartoval nynější vlnu diskusí a příznačně nesl název „Revoluce rozhazovačné ruky". V něm tento apoštol obratu vykořisťovatelských vztahů prohlašuje: „Pokud v ekonomickém starověku žili bohatí bez výjimky a bezprostředně z práce chudých, tak v ekonomické moderně došlo k tomu, že neproduktivní členové společnosti zprostředkovaně žijí na náklady jejích produktivních členů - a to naprosto nepochopitelným způsobem, totiž tak, že si nechali namluvit a uvěřili, že se jim stalo bezpráví a že náš dluh vůči nim se prohlubuje." Dnes máme ve spolkové republice údajně co do činění s jakousi formou „kryptosocialismu" a „státokleptokracie". Stát funguje jako anonymní mechanismus přerozdělování na úkor produktivních členů společnosti. Fenoménem doby tedy není vykořisťování chudých bohatými, ale produktivních členů společnosti jejími členy neproduktivními.

Sloterdijk se nicméně nespokojuje pouze s těmito kuriózními tvrzeními, ale vyvozuje z nich radikální politické požadavky. Produktivní minorita musí svému vykořisťování skrze progresivní zdaňování aktivně čelit; normální, adekvátní reakcí by tudíž bylo vyhlášení „fiskální občanské války". Aby mohla být zajištěna prosperita společnosti, měli by podnikatelé napříště ze svých zisků poskytovat pouze dobrovolné příspěvky.

To, jak se Sloterdijk coby bytostně skeptický myslitel dopracoval k takto pozitivnímu pohledu na lidskou přirozenost, podle něhož by ti lépe situovaní přispívali těm méně úspěšným z ryzí empatie, budiž v tuto chvíli ponecháno stranou. Zkušenost nám nicméně skýtá bezpočet příkladů, že systém založený pouze na dobročinnosti nefunguje. Důsledkem Sloterdijkovy „revoluce" by byl okleštěný sociální stát, odkázaný výlučně na dobrou vůli majetných.

Na skutečnost, že Sloterdijkův pošetilý návrh „renesance společnosti odstraněním vynucených daní a jejich přeměny v dobrovolné dary potřebným" by nebyl dokonce ani ekonomicky rentabilní, mezitím upozornila i řada jiných, moudřejších autorit. Kupříkladu expert na daňové zákonodárství a bývalý ústavní soudce Paul Kirchhof konstatoval: „Stát, který má garantovat svobodu v ekonomické oblasti, musí být financován z daní. Při tom se nemůže spoléhat jen na dobrovolné příspěvky, protože mu nemůže stačit, když se mu podaří vytáhnout pár drobáků z kapsáře vdovy, ale potřebuje se dostat k ukrytému pokladu lakomce."

Za „politicko-psychologickou reformaci"

S takovými maličkostmi se ale „velký duch" jako Sloterdijk nezatěžuje. Jeho vize jsou mnohem smělejší. V textu „Občanský manifest", který uveřejnil po posledních volbách do Spolkového sněmu na stránkách časopisu Cicero, načrtává duchovní program pro žlutočernou vládní koalici. V něm nepožaduje nic menšího než „politicko-psychologickou reformaci". Podle Sloterdijka jsme se po skončení éry Helmuta Kohla proměnili v „letargokracii", ve stále blazeovanější a těžkopádnější společenství. Proto musí být s nástupem nové žlutočerné koalice vyhlášen také nový „manifest nositelů úspěchu", který propůjčí slovu svoboda zcela nový význam. Za tímto účelem se má FDP ujmout boje proti „ostouzení kreativní menšiny": „Jejich objektivním úkolem je postarat se o to, aby se německé jádro nositelů ekonomického úspěchu v budoucnu cítilo nejenom fiskálně silné, ale aby se mu dostávalo také náležitého politického, sociálního a kulturního uznání." Toť příkaz dne. Neboť jak tvrdí Sloterdijk, „duch doby vysílá nové signály. Kdybychom jim nenaslouchali, mohlo by to pro nás mít fatální důsledky."

Ve skutečnosti zde však nepromlouvá žádný Bůh (a už vůbec ne hegelovský duch, za jehož jediného autentického hlasatele se profesor z Karlsruhe až příliš rád vydává), nýbrž Sloterdijk sám. A nachází vděčné posluchače mezi jistými kruhy měšťanské společnosti, která od určité doby pohlíží na sociální stát s odporem: „V tomto milieu," píše filosof Axel Honneth ve své břitké odpovědi Sloterdijkovi, „v redakcích časopisů, v bankách, v projektantských kancelářích a reklamních agenturách" vládne shoda, „že benevolentní mentalita sociálně-demokratické éry musí bezpodmínečně skončit; masy jsou příliš závislé, příliš odkázané na štědrou ruku státu, jako kdyby z lůna této kultury mohla ještě vzejít nějaká mocná myšlenka nebo životní styl." Proto se v prostředí kritizovaném Honnethem setkává ústřední Sloterdijkova myšlenka s tak vstřícným přijetím, myšlenka, která po desetiletí zůstává stále stejná, totiž nietzscheovská myšlenka protikladu mezi morálkou mocných z vlastní svébytné vůle a otrockou morálkou závislých a slabých davů, kteří svým vzýváním rovnosti a spravedlnosti stahují mocné k sobě dolů na svou podřadnou úroveň. S touto svou tezí Sloterdijk, „tento neohrožený bojovník proti tyranii přerozdělování placený z kapes daňových poplatníků" (Sighart Neckel), již nějakou dobu nachází vřelou odezvu zejména v redakcích samozvaných „elitních magazínů" Merkur a Cicero.

Ve světle jejich volání po svobodném myšlení „bez zajištění" vyznívá jako hluboká ironie, že se nebezpeční myslitelé, pokud je jim adresována seriózní kritika, ihned situují do role pronásledovaných obětí. Jak Sarrazin, tak Sloterdijk už dlouhá léta úspěšně používají stále stejnou strategii: Člověk si nejprve zvolí chytlavou, provokativní floskuli, aby poté, co se mu dostalo náležité mediální pozornosti za odvážné „narušení tabu", vzal svá vyjádření zpět s obligátní výmluvou, že to „bylo myšleno úplně jinak". Takto může být „svobodný duch" označen za oběť společnosti a jejího hanebného diktátu politické korektnosti. Proto je zcela mylné, když je tato debata někdy vydávána pouze za debatu o politické kultuře. Když se například „bulvární filozof" Richard David Precht přimlouvá za filozofování mimo „otřepaná pravo-levá klišé", uniká mu, že zde o nic jiného než o klasický spor levice a pravice nejde, jinými slovy, že jde o odpověď na zásadní otázku, která zní: V jakém poměru mají být k sobě dvě klíčové hodnoty naší civilizace, svoboda a rovnost?

Myslitelé nerovnosti: Zakládající diskurs jiné republiky?

Základní směr Sarrazinova a Sloterdijkova úsilí zůstává při tom už celá léta stále stejný: vedou nesmiřitelnou válku proti egalitářství a údajné rovnostářské změkčilosti sociálního státu. Není tedy nic překvapivého na tom, že před pár lety neslo zvláštní číslo Merkuru název „Kapitalismus nebo barbarství". Po celá léta se neonietzscheáni snaží vytvořit podmínky pro všeobecnou společenskou přijatelnost vyšší míry nerovnosti. A jak naznačují poslední diskuse, jejich úsilí je nejspíš korunováno úspěchem. Právě v časech krize nachází propaganda elitářských tvůrců veřejného mínění, kteří mají svou hlásnou troubu v Sloterdijkovi, spojence ve stále extrémnějších postojích středních vrstev pronásledovaných obavami z poklesu životní úrovně, u nichž se sarrazinovské resentimenty pochopitelně setkávají s plodnou odezvou.

Obě frakce mají oporu v takzvané „občanské" vládě, která se programově brání jakémukoliv rozšiřování sféry sociální rovnosti. Koaliční smlouva je nadepsána slovy „růst, vzdělání, soudržnost". Zatímco někdejší požadavek na rovnost příležitostí (rovnost příjmů nikdy na pořadu dne nebyla) se v neoliberální éře dávno smrskl na otázku férovosti, někdejší vznešené pojmy jako bratrství nebo solidarita byly zredukovány na pouhou soudržnost. Požadavek rovnosti podle všeho nemá hrát v budoucnu žádnou roli. Tím je zodpovězena také otázka, jak budou žlutočerní reagovat na předpokládané výpadky v příjmech. Jediná jejich odpověď může nikoliv překvapivě spočívat v tom, že si společnost bude muset zvykat na další rozevírání pomyslných příjmových nůžek. Slova, jimiž Angela Merkelová v programovém prohlášení své vlády připravovala obyvatelstvo na těžké časy, v tomto ohledu nevěstí nic dobrého.

V nejkrajnějším případě může z těchto proklamací vzejít zakládající diskurs jiné republiky, která bude představovat významný posun jejích starých parametrů. Někteří z těch, kteří pracují na projektu „nové občanské společnosti" (Mariam Lauová), jdou dokonce tak daleko, že žlutočerné pasují za novou „sociálně-liberální koalici" (Franz Sommerfeld). Tím jsou sociální demokraté (jakož i Linkspartei) implicitně vyhlášeni za nadbytečné: „Německá sociální demokracie uvedla do praxe vše, co bylo na socialismu rozumného. Sto let socialistického experimentování ztroskotalo, když sám kapitalismus akceptoval všechny jeho rozumné požadavky. Z proletariátu se stali občané, konzervativci respektují zásady sociálního státu a z většiny levicových politiků jsou pravicoví reformátoři." Jinak řečeno, černožlutí představují konec německé historie. Tradiční úkol levice dohlížet na sociální spravedlnost mohou stejně dobře hrát křesťanští demokraté a liberálové.

„Občan" jako strategický pojem levice

V konečném důsledku jde v současných debatách o to, zda budou přirozené obranné instinkty společnosti schopné zachovat stávající míru sociální solidarity: „Ve srovnání s většinou jeho západních sousedů je Německo mladou demokracií - demokracií, v níž je národní sebevědomí vlivem permanentních krizí a vojenských porážek nedávné historie relativně křehké," prohlásil před časem Salomon Korn, viceprezident Ústřední rady Židů v Německu. „Ve vzduchu visí tedy otázka: Jaký postoj zujme vzhledem ke svému křehkému národnímu sebevědomí většina Němců vůči náboženským, etnickým a národnostním menšinám, pokud bude vystavena neblahým důsledkům hospodářské a finanční krize?"

V budoucnu bude tedy záležet na tom, aby se podařilo zabránit desintegraci a izolaci širokých vrstev obyvatelstva. Abychom se ale mohli vzájemně respektovat jako rovnocenní občané, bude nezbytné ve společnosti udržet nezbytnou míru politické rovnosti a sociální solidarity. Proto je proti ryze ekonomickému pojetí občana coby bourgeois potřebné zdůrazňovat jeho politickou dimenzi vyjádřenou slovem citoyen. Tento pojem kladoucí důraz na aspekt všeobecného blaha je přímým dědicem tradic revolučního roku 1789.

Odpůrci sociálního státu Sloterdijkova ražení se naopak systematicky snaží politickou dimenzi občana prostřednictvím minimalizace státu podkopat. Tato ideologie nachází výstižné vyjádření v nechvalně známém hesle: „Když budou všichni myslet jen sami na sebe, bude o všechny postaráno." Bylo to však právě slepé následování tohoto hesla, které v posledních měsících dohnalo Německo a svět na pokraj katastrofy. Už jen to samotné je dostatečným důvodem, abychom proti sociálně-teoretickému avanturismu Sloterdijkova a Sarrazinova ražení vehementně hájili sociální fundamenty našeho politického zřízení.

Článek byl převzat z Blätter für deutsche und internationale Politik. Uveřejněno s výslovným svolením autora.

Pro Literární noviny řeložil Radovan Baroš

Komentáře