Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Petr Schnur: Řecko -- záchranná akce nebo nástup NWO?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • egf
  • logo-egf
Zatímco se v předvolebním Česku lidé trápí otázkou zda „levice" či „pravice", v Řecku byla tato otázka právě zodpovězena: ani jedno, ani druhé, ale Evropská unie a Mezinárodní měnový fond.

Strany již dávno nejsou politická uskupení s ideou a programem, ale výkonné orgány nadnárodních institucí, marketinkové produkty, lobbyistická uskupení a nebo všechno dohromady. Dnes je de facto jedno, zda jsou u moci strany „pravicové", „konzervativní" a nebo „moderně levicové". Kdo nechce platit za „extremistu" nebo „xenofoba" a přijal pravidla hry diktované Bruselem a Washingtonem, musí se jimi řídit i v praxi. Ekonomická politika státu přestala existovat, byla zrušena evropskými směrnicemi, direktivami a zákony, které spekulativnímu kapitálu otevřely dveře dokořán.

 

Dvě strany řecké a evropské mince

Masová média jsou plná informací o tom, jak si Řekové (samozřejmě průměrní občané, ponejvíce státní zaměstnanci a důchodci, nikoliv rodina Onassisů) žili nad poměry. Způsobilo ale krizi skutečně příliš mnoho státu a tučné sociální výdaje? Je možné, že existují jednotlivá „hříšná" odvětví, jedná se nicméně o fenomény vytržené z kontextu celkové situace, ze kterých nelze vyvodit paušální úsudek.

Tzv. úsporná opatření zamýšlí zkrátit platy zaměstnanců o 15 procent, důchody budou dále redukovány (60 procent důchodců dostává cca. 600 euro měsíčně), zato daň z přidané hodnoty se zvýší na 23 procent, navíc bude zavedena tzv. ekologická daň. Televizní stanice Euronews ukázala příklad rodiny se dvěma dětmi, otec hasič s asi 800 eury čistého platu měsíčně, nyní se mu plat zkrátí na nějakých 650 euro. Manželka má jen příležitostní práci. Ta rodina nevypadala na to, že by se musela zřeknout jen přílišného luxusu.

Rámcový program úspor tvoří to, co se od poloviny 90. let v různé míře děje pod již zmíněným heslem tzv. strukturálního vyrovnání ve všech evropských zemích: privatizace, škrty v sociální a vzdělávací oblasti, rozmělnění zákona na ochranu zaměstnanců, rozšíření nízkovýdělkového sektoru a časově omezených pracovních poměrů, rozklad systému kolektivních smluv. Neduhy neoliberalismu se mají léčit ještě větším neoliberalismem.

Při debatě o rajských poměrech, ve kterých prý žili řečtí důchodci, se zapomíná na jiná fakta. Existují „otevřené účty", které řecký stát pravděpodobně vyždímaly více než  tzv. 13. a 14. platy (na Velikonoční a Vánoční svátky) a důchody.

Situace v členských i kandidátských zemích EU se pomalu podobá jako vejce vejci. Privatizace všeho a všude diktovaná Bruselem zbavila stát, města a komuny produkčních kapacit, které pro ně byly zdrojem zisků a které se navíc v nesčetných případech staly předmětem spekulace. O další propad státních financí se postaralo snižování daní, daňové únikové díry a postupný rozpad střední vrstvy, která je hlavním platičem do státní kasy.

 

O co se v případě tzv. pomoci Řecku jedná? Podívejme se na německého „pomocníka". SRN má sama stomiliardový deficit, který bude dále narůstat. Německé banky, které nakoupily řecké obligace ve výši 31 miliard euro (francouzské banky vlastní řecké státní papíry v hodnotě 51 miliard), dostaly koncem minulého roku od daňového poplatníka záchranný kruh v objemu 500 miliard euro. Nyní jsou zachraňovány podruhé a nic nemůže lépe podtrhnout tuto skutečnost než jmenování Josefa Ackermanna, šéfa Deutsche Bank, koordinátorem soukromé „pomoci" ze strany německých bank, průmyslu a - světe div se! - důchodových a pojišťovacích fondů.

V případě Řecka a jeho následovníků nejde jen o „úsporná" opatření, ale o zásadní otázku, kdo rozhoduje o dalším osudu země. Klasický občan Francouzské revoluce je „out", globální akcionář je „in". A za slovem ‚akcie' stojí onen kasínový kapitalismus s vagabundujícím kapitálem, burzovními spekulanty a politickými pimperlátky, kteří neznají stud a nazývají se vládami. „Levice" ve svém kosmopolitním vizionářství stále ještě nepochopila, že rozklad národních států znamená konec solidárního modelu společnosti a tedy jakékoliv sociální politiky, zatímco „pravici" opojené „trhem" nedošlo, že nastal jeho soumrak - pokud kdy vůbec existoval. Tak jako byl naivní postulát, že zelinářství či pekárna musí být „státní", aby sloužily lidu, zrovna tak je naivní věřit, že nadnárodní koncerny mají něco společného s trhem.

K řecké kauze poznamenal německý deník Das Handelsblatt z 3. května, že krácení státních výdajů a zvýšení daní do konce roku 2012 bude obnášet 32 miliard euro, to jest 13 procent hrubého národního produktu. Podle listu hrozí přepnutí jak národnímu hospodářství, tak i sociální soudržnosti společnosti. A sociální imploze s sebou vždy přináší explozi politickou.

 

...a v případě potřeby: eurorobocop

Jakou úlohu má tedy ještě v dnešní době v euroměnofondovém scénáři národní stát? Pročteme-li Lisabonskou smlouvu a srovnáme-li ji s realitou, zjistíme, že mu zbyly v podstatě dvě funkce: zajistit aplikaci direktiv EU a požadavků MMF a formálně legitimovat nasazení vojenských sil v boji o světové trhy (účast na tzv. humanitárních misích). Co ale kdyby represívní úloha státu selhala, kdyby sociální nepokoje nabyly takové míry, že je „národní" policejní síly nebudou schopny zvládnout? I zde myslela „Evropa" na vše a vytvořila ozbrojenou složku evropské integrace s názvem EuroGendFor/Eurogendfor (EGF).

Tato speciální jednotka z unijního pološera o síle přibližně 3300 mužů sídlí v italské Vicenze a tvoří ji příslušníci policejních sborů Francie, Itálie, Španělska, Portugalska, Nizozemí a Rumunska. Polsko a Turecko (!) má statut pozorovatele, o totéž se uchází i Ázerbajdžán (!!).

Duchovní matkou tohoto paravojenského multikulti uskupení je bývalá francouzská ministrně obrany Michele Alliot-Marie, která její založení iniciovala v roce 2003. Jeho konstituce byla završena 18. října 2007 tzv. smlouvou z Velsenu, která umožňuje nasazení EGF v členských i nečlenských státech unie v případě, že by „domácí" policejní jednotky nebyly schopny či ochotny zvládnout situaci samy. A nyní pozor: EGF je součástí „mezinárodního společenství", v prvé řadě v rámci EU, ale i OSN, NATO (!) a nebo koalicí „ad hoc" (sic!!). O nasazení rozhoduje „válečná rada" složená z ministrů obrany a vnitra zúčastněných států plus státu postiženého. §4 zakládající smlouvy praví doslova, že EGF byl vytvořen za účelem „ochrany obyvatel a majetku a udržení pořádku během veřejných nepokojů".

Otázkou tedy je, zda Řecko bude první zemí, ve které se tento evropský „crashtest" provede. Před bankrotem stojí Portugalsko, Španělsko, Itálie, Irsko a Velká Británie, ale sociální nepokoje se vzhledem ke stejnému vývoji očekávají i v dalších zemích.

EGF je represívní složka Evropské unie, která není zodpovědná de facto nikomu. Lisabonská smlouva kvazi ústavně konstituovala nadřazenost evropského práva a evropských institucí nad jejimi národními protějšky a Velsenská smlouva, která z této pozice vychází, staví EGF mimo dosah národního práva. Kdekoliv by byla tato „power of Europe" nasazena, přestávají působit národní orgány a instituce.

Ustanovení nadnárodní paravojenské jednotky má z hlediska evropské oligarchie logiku. Národní ústavy nedovolují nasazení armády na potlačení lidových nepokojů a bylo tedy otázkou, kdo zachová panující politicko-ekonomický pořádek, když domácí policie situaci nezvládne a věc se vymkne „demokratické kontrole".

 

Riziko nebo zisk?

Všichni ještě máme v paměti plamenná slova eurolídrů, předsedů vlád, ministrů financí a ostátních aktérů politického divadla o tom, jak nyní bude posvíceno na banky a finanční trhy. Nestalo se nic: banky nadále spekulují, manažeři se radují z jejich bonit, hedgeové fondy jsou opět ve hře a „prognózy" ratingových agentur otřásají jednotlivými státy. Je-li „pomoc" Řecku rizikovým podnikem, jak je možné, že se na ní v klubu privátních pomocníků mohou podílet například důchodové a pojišťovací fondy? „Kasino Evropa" a „kasino Svět" fungují dál v naději, že z řecké krize vytěží kapitál.

Z hlediska veřejného zájmu i prachobyčejné spravedlnosti by byla účast bank na řeckých půjčkách smysluplná tehdy, pokud by se jednalo o nucenou / obligační půjčku s nízkou úrokovou sazbou. Ale i německý stát uděluje Řecku kredit 22 miliard euro na pětiprocentní úrok. A Josef Ackermann dal jasně najevo, že se nebude jednat o oddlužovací plán, ale o další půjčky za vysoké úroky. Soukromé banky budou pod záštitou EU i nadále skupovat státní obligace, řecká Republika se rozdělí mezi Evropskou centrální banku, Mezinárodní měnový fond a soukromý bankovní sektor. Evropská vize dostává konkretní podobu.

 

Publikováno v Literárních novinách

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře