Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

ads

Katolická církev a její obscénní pozadí

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

  • cirkev-obscenita
Podle Sigmunda Freuda čerpá veřejné zákonodárství svou legitimitu z prvotní transgrese archetypálního otce. Podle Jacquese Lacana svádí povědomí o původu zákona v svévoli a transgresi k implicitnímu porušování explicitních norem. A podle Slavoje Žižka pedofilové mezi katolickými kněžími pouze následují neblahý příklad svého mytického praotce.

Případů obvinění katolických kněží ze sexuálního zneužívání dětí po celém světě přibývá jako hub po dešti. Se stejnou rychlostí se množí prohlášení vysokých činitelů katolického kléru, kteří tyto případy vydávají za individuální selhání, s nimiž se setkáme v každé instituci od armády až po skauty. Z domácích církevních hodnostářů se takto nedávno vyslovil dnes již bývalý arcibiskup pražský a primas český Miroslav Vlk, který se nechal slyšet, že pedofilní skandály nejsou „specialitou" kněží, kteří žijí v celibátu. „Ve srovnání s případy pedofilie učitelů, vedoucích různých dětských organizací nebo v rodinách jsou případy pedofilie kněží ve velké menšině," uvedl dotyčný. A případy sexuálního zneužívání dětí katolickými kněžími by do přímé souvislosti s otázkou celibátu nedával ani předseda České křesťanské akademie Tomáš Halík. Dodává nicméně, že představitelé církve by se ve spolupráci s teology, psychology a pedagogy měli zamyslet nad problémy křesťanské etiky a nad církevními pravidly v oblasti sexuálního života. Ve světle nynější vlny obvinění z pedofilie páchané v lůně samotné katolické církve se tedy nabízí následující otázka: Jsou případy církevní pedofile skutečně dílem několika zbloudilých ovcí nebo zde církev jakožto instituce necudně obnažila své obscénní pozadí?

Vodítko k porozumění fenoménu církevní pedofile nám může poskytnout dílo Slavoje Žižka, který se ve svých knihách a příležitostných textech opakovaně tímto problémem zabýval. Podle Žižka má každá instituce kromě své oficiální, veřejné tváře ještě také své skryté, neoficiální pozadí. Toto tajemné pozadí tvoří soubor latentních praktik a rituálů, které sice nenacházejí oporu v oficiálních pravidlech dané instituce, nicméně bez nichž by příslušná instituce byla jen prázdnou skořápkou mrtvých principů.

 

Obscénní dvojník veřejného zákona

Standardním příkladem, na němž Žižek ilustruje tuto odvrácenou tvář oficiálního zákona, je film Boba Reinera Pár správných chlapů (A Few Good Men, 1992). Tom Cruise a Demi Moorová zde ztělesňují armádní obhájce, kteří zastupují dvojici vojáků námořní pěchoty obviněných z vraždy svého kamaráda. V průběhu procesu vyjde najevo, že obvinění jednali s tichým souhlasem svého velitele, který tak pouze toleroval nepsaný kód americké námořní pěchoty, jenž připouští noční trestání vojáka, který se v jejich očích prohřešil proti kolektivní cti tohoto sboru. Tentokrát se však výchovná lekce vymkne „správným chlapům" z rukou a odpadlík za svůj prohřešek zaplatí životem. Přesto jsou pachatelé nakonec obvinění zproštěni, aby na lavici obžalovaných namísto nich usedl jejich velitel.

Tento zdánlivě logický závěr zcela přehlíží klíčový podíl, jaký mají v každém společenství nepsané zákony na kultivaci pocitu kolektivní sounáležitosti. Ty nejsou ani tak explicitním popřením oficiálně uznávaných zákonů jako spíše implicitním doplňkem explicitně definovaných principů. Bez opory v souboru nepsaných norem a konvencí bychom vůbec nevěděli, jak máme v praxi používat jejich kodifikovaný protějšek. Bez podpůrné sítě často kuriózních a někdy i vysloveně barbarských obyčejů by se oficiální zákon změnil v mrtvou literu. Diplomat, který by si perfektně osvojil jazyk a oficiální zákony země svého působení, aniž by cokoliv tušil o obyčejích a zvycích jejího národa, by kvůli své ignoranci mohl způsobit diplomatickou roztržku nebo dokonce válečný konflikt. (Nedorozumění tohoto druhu ostatně přivodilo zánik nejedené slavné říše. Kupříkladu poslední incký panovník Atahualpa, nemaje žádné tušení o výsadním postavení, jemuž se v životě tehdejší evropské civilizace těšila Kniha knih, vzal do ruky během audience Pizzarových conquistadorů Bibli, kterou mu podával dominikánský mnich Vincente de Valverde, důkladně si ji ze všech stran prohlédl a lhostejně ji odhodil stranou. Tato domnělá urážka vyprovokovala Španěly ke krvavému útoku, jemuž padly za oběť tisíce neozbrojených členů Atahualpova doprovodu a jenž definitivně zpečetil osud jeho říše. Nekorunovaným králem diplomatických faux pas tohoto druhu byl však nepochybně nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, který svou ignorancí málem o několik let uspíšil vypuknutí světové války, když v roce 1936 na audienci do Buckinghamského paláce napochodoval se zdviženou pravicí a s pozdravem Heil Hitler.) Každopádně z nepsaných pravidel jakožto spontánního podloží kodifikovaného zákonodárství vyplývá daleko menší pravděpodobnost, že se z nich stane nástroj subverzivního popření explicitních zákonů, než že se z nich rozvine jejich obscénní dvojník. 

Další často uváděný příklad skryté nadvlády obscénního „zákona noci" Slavoj Žižek čerpá z nechvalně známé historie rasové diskriminace černošského obyvatelstva amerického Jihu. V období mezi koncem občanské války a přijetím zákona o občanských právech regulovaly život bílých obyvatel bývalých států Konfederace dva zdánlivě neslučitelné zákony. Ve dne se bohabojní občané hlubokého Jihu věnovali svým občanským povoláním a žili příkladným životem manželů a starostlivých otců svých rodin, zatímco v noci přes sebe přetáhli bílé rubáše a bílé kápě Ku Klux Klanu a vyráželi na trestné výpravy, při nichž terorizovali a lynčovali bezbranné Afroameričany. Pro schizofrenní rozpolcenost každodenní existence bělošské většiny jižanských států bylo při tom příznačné, že o násilnických eskapádách jejího nočního života za denního světla zpravidla nepadlo ani slovo. Kdyby se někdo z jejich středu o nočních událostech přece jenom odvážil otevřeně mluvit nebo o nich dokonce uvědomil představitele zákona, vystavoval by se hrozbě exkomunikace a častokrát i fyzické eliminace (nehledě na to, že místní policejní složky rasistické útoky vědomě přehlížely nebo se na nich dokonce aktivně podílely). Obscénní suplement veřejného zákona, jakkoliv se nám v případě rasistických pogromů běloškých obyvatel hlubokého Jihu může zdát svrchovaně patologickým fenoménem, rozhodně není anomálií. V jistém smyslu lze dokonce říci, že podobné výstřelky dané civilizaci propůjčují její plnokrevný charakter.

Třetím příkladem, na němž Žižek s oblibou ilustruje nadvládu obscénních rituálů noci nad střízlivým zákonodárstvím dne, jsou případy sexuálního zneužívání dětí katolickými kněžími. Skutečnost, že se tyto případy dějí s takovou pravidelností a že jsou se stejnou pravidelností kamuflovány, je neklamnou známkou jejich systematického a institucionálního charakteru. „Když tedy představitelé katolické církve trvají na tom, že tyto případy, jakkoliv skandální, jsou vnitřní záležitostí samotné církve a projevují velkou neochotu spolupracovat s policejními vyšetřovateli, mají svým způsobem pravdu," konstatuje Žižek v textu Tolerance jako ideologická kategorie (2007). „Pedofile katolických kněží totiž není něčím, co by se týkalo jen osob, které si s ohledem na zcela nahodilé okolnosti své osobní minulosti bez jakéhokoliv vztahu k církvi zvolily povolání kněze; je to jev, jenž se týká katolické církve jako takové, jenž je vepsán do mechanismu jejího fungování jakožto socio-symbolické instituce. Netýká se ‚nevědomí' soukromých osob, ale ‚nevědomí' veřejné instituce; není něčím, co se děje, protože se Instituce musí přizpůsobit patologickým skutečnostem libidózního života, aby vůbec přežila, ale něčím, co tato instituce nezbytně potřebuje, aby se mohla dále reprodukovat. Můžeme si snadno představit ‚normálního' (nepedofilního) kněze, který se po letech bezúhonné služby začne oddávat pedofilii, protože ho k tomu svádí samotná logika instituce... Jinými slovy, není to tak, že by se katolická církev z konformistických pohnutek pokoušela ututlat choulostivé pedofilní skandály; když se církev hájí, obhajuje tak své nejniternější obscénní tajemství. Ztotožnění s tímto obskurním pozadím je tedy klíčovou ingrediencí vlastní identity křesťanského kněze; když nějaký kněz seriózně (a nikoliv jen rétoricky) tyto skandály odsuzuje, vylučuje se tím z církevní komunity, přestává být ‚jedním z nás' (stejně jako by se z maloměstské komunity na americkém Jihu ve 20. letech minulého století vyloučil ten, kdy by policii udal rasistické excesy Ku Klux Klanu). Náležitou reakcí na církevní vytáčky by tedy neměla být jen námitka, že se zde jedná o kriminální případy, a že když se církev bude zdráhat poskytnout plnou součinnost na jejich náležitém prošetření, stává se jejich spoluviníkem; katolická církev JAKO TAKOVÁ, jakožto instituce, by měla být podrobena vyšetřování s ohledem na systematické vytváření podmínek pro tyto zločiny."

Když se tedy současný papež svého času pokoušel zamést případy pedofilních kněží pod koberec, nechoval se v principu jinak než jako zodpovědný velitel vojenské jednotky, jenž hájí své muže, kteří se sice dopustili transgrese proti explicitním pravidlům ozbrojených sil, nicméně tak učinili ve chvályhodné snaze posílit jejich kolektivního ducha. A není pravým opakem zodpovědného velitele právě plukovník Jessep (v podání Jacka Nicholsona) z filmu Pár správných chlapů, který se vinu za smrt vojáka, jenž padl za oběť noční výchovné lekci, snaží hodit na své mužstvo, místo aby za ni převzal plnou zodpovědnost? A nebyl by onou pověstnou „skvrnou na čistém štítě armády" velitel, který by takové případy denuncoval svým nadřízeným v dobré víře, že tímto svým činem zachraňuje pošpiněnou čest své jednotky, když by zároveň neodpustitelně zrazoval jejího kolektivního ducha?

 

V labyrintu prvotní transgrese

Nemůže být pochyb o tom, že excesy vojáků ve válečných zónách (včetně vraždění civilistů a znásilňování žen) jsou pouhou extenzí obscénních rituálů, které udržují při životě kolektivního ducha vojáků vystavených stresu přímého boje. Nejsou v tomto smyslu symboly jednotek SS na přílbách příslušníků českých elitních jednotek nasazených v Afghánistánu něčím, bez čeho by naši chlapci nemohli efektivně bránit naše pojetí demokracie a svobody před jejími fundamentalistickými nepřáteli? A nezachovalo se nejvyšší vedení české armády v osobě ministra obrany Martina Bartáka (reálného protějšku fiktivního plukovníka Jessepa) svrchovaně pokrytecky, když vojáky s insigniemi nacistických jednotek na přílbách degradovalo a poslalo je do civilu bez nároku na výslužné? A neměl nakonec prezident Václav Klaus pravdu, když tyto incidenty spojoval se skutečností, že se z naší armády coby „ozbrojené síly, která primárně a především slouží k obraně naší vlasti" stává „expediční sbor primárně sloužící v zahraničních misích"? Pravda, nejvyšší velitel naší armády se ve své jinak chvályhodné kritice opomněl zmínit, že se z ozbrojených sil všech rozvinutých zemí už před drahnou dobou staly expediční sbory v žoldu nadnárodního kapitálu, jejichž primárním posláním je střežit globální zájmy bohatého Severu před lokálními výbuchy nespokojenosti chudého Jihu.

Peripetie napětí mezi oficiálním zákonem a jeho obscénním pozadím dramaticky exponuje televizní film Na mou čest (Word of Honor, 2003) natočený podle stejnojmenné románové předlohy Nelsona DeMilla (česky Slovo cti, 2000). Bývalý nadporučík Benjamin Tyson je po letech života v civilu jedním ze svých někdejších podřízených obviněn, že nese vinu za brutální vraždu pacientů a personálu misijní nemocnice ve Vietnamu. Jakožto velitel průzkumné čety se měl v nemocnici dožadovat přednostního ošetření jednoho ze svých mužů, a když byl odmítnut s tím, že zraněnému už není pomoci, začnou jeho muži kolem sebe bezhlavě střílet. Když palba utichne, příslušníci jednotky nemocnici vypálí, aby tak za svým hrůzným činem zametli stopy, a na místě si přísahají, že se o událostech onoho dne až do konce svých dní ani slovem nezmíní. Velení armády povolá Tysona zpět do aktivní služby, aby ho mohlo postavit před vojenský soud, a učinit tak z něj obětního beránka. Před soudem vyjde najevo nejenom to, že masakr iniciovali Tysonovi muži a že jejich velitel se nesmyslnému krveprolití ze všech sil snažil zabránit, ale také to, že zdravotník jednotky, který porušil perverzní pakt mlčení, když se o událostech starých více než tři desetiletí zmínil v rozhovoru pro média, asistoval při mučení zajatců a svým opožděným doznáním chtěl ulevit svému svědomí. Zároveň se provalí, že voják, který zahájil palbu a následně stanul v čele vzpoury proti svému bezprostřednímu nadřízenému, byl dotyčným krátce před incidentem přistižen, jak znásilňuje mladou vesničanku. Navzdory těmto odhalením Tyson své muže nepotopí, jak to na filmovém plátně učinil plukovník Jessep a v reálném životě ministr Barták, a nezachová se ani jako současný pontifik Bendikt XVI., který svého času ve funkci sekretáře Kongregace pro nauku víry prokazatelně kryl amerického reverenda Kiesleho usvědčeného ze sexuálního zneužívání dvou nezletilých chlapců, ale vezme celou vinu za masakr sám na sebe. Zároveň ale vznese obvinění proti armádě jakožto instituci, která ve jménu zachování kolektivní solidarity svých řadových příslušníků neváhá tolerovat implicitní porušování svých explicitních zásad, jež zahrnuje široké spektrum větších či menších deliktů od brutálních iniciačních rituálů a šikany až po znásilnění a vraždu. „Věřte mi, byli to dobří lidé a takovými by nejspíš zůstali až do své smrti, kdyby nemuseli jít do té strašné války a páchat v ní všechny ty hrozné věci," končí se slzami v očích obviněný svou obhajovací řeč. Je to tedy transgresivní povaha samotné armády coby instituce, jejíž příslušníky implicitní příkaz zabíjet (jenž je legitimován posvátnou povinností obrany vlasti) vyvazuje z explicitního zákazu sáhnout na život svých bližních, a nikoliv individuální prohřešky jejich nedisciplinovaných členů, která nese skutečnou vinu na takových excesech.

Film Na mou čest ústy svého protagonisty tedy nejenom podává neúprosnou kritiku odvrácené tváře veřejných institucí, ale potažmo naráží také na propastný skandál samotného Zákona. Ve spise Totem a tabu (1913) Sigmund Freud demaskuje bytostně transgresivní povahu zákona, když jeho počátky spojuje se zákazem incestu. Tento zákaz klade otec psychoanalýzy do přímé souvislosti s mýtem o archetypálním kmenovém náčelníkovi, jenž dal svým synům manželky z jiných kmenů, aby se tak sám mohl zmocnit všech žen svého kmene. Zákaz incestu tedy mohl získat svou všeobecnou závaznost jen díky dílčí, nicméně fundamentální výjimce. Na tuto exkomunikaci reagovali synové vzpourou proti otci, když se ho pokusili zabít a opětovně si přivlastnit ženy svého rodného kmene. Zákaz incestu je tedy antropologicky podmíněným pozadím oidipovského komplexu. Z původu zákona v svévoli a transgresi při tom podle Freuda plynou dva důsledky. Jednak je s ohledem na svůj svévolný charakter zákon trvale vystaven hrozbě subverze, a jednak jeho kořeny v transgresi svádí k perverzi. A je to právě perverze, která je nejvlastnějším živlem obscénního „zákona noci", jenž je odvrácenou stranou oficiálního zákona. Mezi potomky archetypálního otce se totiž skoro vždy najdou nějaké „zbloudilé ovečky", které se rozhodnou následovat neblahý příklad svého mytického praotce. Proto také Lacan píše slovo perverze s pomlčkou (père-version), tedy jako zákon otce, čímž vyjadřuje niterné sepětí perverze a transgresivního zákona archetypálního otce, který je obscénním pozadím veřejného zákonodárství. A kvůli této niterné provázanosti perverze a zákona vesměs perverze není subverzivní. Když tedy Pavel z Tarsu ve své Epištole Římanům připisuje vinu za pokušení porušovat zákon na vrub samotného zákona, podle všeho tím naráží na bytostně perverzní a transgresivní podhoubí veškerého institucionalizovaného zákonodárství. A když se muž z venkova dožadující se v Kafkově povídce Před zákonem vstupu do zákona dozvídá, že do zákona vstoupit nemůže, není to ani tak proto, že by zákon neexistoval, ale proto, že je svévolným produktem své vlastní transgrese, že za vchodem do zákona stojí další impozantní vchod do zákona s dalším strašlivým dveřníkem a tak to může jít potenciálně až do nekonečna. Vchod do zákona je tedy skutečně určen pro něj, jak umírajícímu muži na konci povídky sděluje dveřník, a právě proto do něj nikdy nesmí vstoupit, protože by v jeho očích zákon pozbyl svůj symbolický mandát, svůj všeobecně závazný charakter, svůj svrchovaný majestát.

 

V osidlech perverzního otce

Podle Slavoje Žižka je na případech církevní pedofile nejskandálnější to, že církevní prostředí nebylo pouze jejich nahodilými kulisami; toto prostředí bylo jejich integrální součástí, když hrálo roli bezprostředního instrumentu svádění. Materiál pro tento svůj argument čerpá Žižek z článku „Scandal" od Garryho Willise publikovaného na stránkách The New York Review of Books 23. května 2002. V textu, který obšírně rozebírá okolnosti několika případů církevní pedofile, Willis konstatuje, že „za předehru obvykle posloužila nějaká modlitba. Samotná místa, na nichž k zneužívání dochází, jsou prosycena náboženstvím - sakristie, zpovědnice, fara, katolické školy a kluby s portréty světců na stěnách. Jedna z nezletilých obětí otce Paula Shanleyho z bostonské arcidiecéze uvádí, že její martyrium začalo, když se ve zpovědnici vyznala z ‚hříchu' masturbace. Zpovědník chlapci sdělil, že masturbace nemusí být ‚smrtelným hříchem' a že zná na jeho soužení lék. Nato si chlapce odvedl do svého srubu uprostřed lesů a tam mu ukázal, jak se mohou uspokojovat navzájem." Na tomto svědectví je pozoruhodné, že záměrné porušování tabu je pedofilem prezentováno jako lék na jeho porušování spontánní. Kněz se tedy očividně situoval do role freudovského perverzního otce, jenž svého syna ponouká k porušování zákona, na jehož dodržování má coby jeho původce a nejvyšší opora dohlížet. V terapii, která jako lék na spontánní porušení zákona předepisuje jeho porušování cílené, se zrcadlí paradox zákona, který svou univerzální platnost mohl získat jen díky zakládajícímu aktu své transgrese. Otec Shanley se cítil být vyvázaný ze své poplatnosti liteře kanonického zákona, protože jako příslušník elitního klubu jeho strážců byl důvěrně obeznámen s jeho obscénním pozadím. S tímto pocitem nadřazenosti nad zásady, kterých měl být prominentním ochráncem, koresponduje i okolnost, že během přelíčení neprojevoval známky sebemenší lítosti. K této mravní netečnosti mu dopomohla záludná strategie zvaná celibát. Zatímco tedy otec z Fredova mýtu svého výsadního postavení dosáhl tím, že si přivlastnil všechny ženy, služebníci církve téže svrchovanosti dosáhli tím, že se obcování s ženami vzdali docela.

K tomu Žižek v textu Hněte podzemím!: Co je špatného na fundamentalismu? (2005) dodává, že „náboženství není vzýváno jen kvůli příchuti zakázaného ovoce, tj. s cílem zintenzívnit rozkoš tím, že se ze sexu stane transgrese; právě naopak, sex samotný je prezentován v náboženských termínech, jako náboženská léčba z hříchu (masturbace). Pedofilní kněží nebyli liberálové, kteří by sváděli chlapce argumentací, že homosexuální sexualita je normální a přirozená - za pomoci mistrovského triku nejprve trvali na tom, že chlapcův hřích (masturbace) je skutečně smrtelný, aby vzápětí nato nabídli homosexuální akty (jako například vzájemnou masturbaci), které nemohou vypadat jinak než jako nesrovnatelně horší hřích, jako ‚léčebnou kůru'. Klíčová je tato záhadná ‚transsubstanciace', jejíž zásluhou represivní Zákon, který v nás vzbuzuje vinu tváří v tvář obyčejnému hříchu, nachází naplnění v nepoměrně větším hříchu - jako by v jakémsi hegelovském splynutí protikladů Zákon splýval se svou nejskandálnější transgresí." Dlužno dodat, že toto záhadné splynutí nesmiřitelných protikladů je nepochybně důsledkem původu zákona v transgresi.

Popsaný vzorec se podle Garryho Willise objevuje s železnou pravidelností. Přehnaně přísné sexuální učení církve (např. o smrtelné hříšnosti masturbace, jejíž třeba i jen jediný akt, pokud se mu nedostane rozhřešení, může duši hříšníka dostat do pekla) kráčí ruku v ruce s chápavým poručníkem, který může člověka osvobodit od nepochopitelně temného souboru preceptů a interdikcí prostřednictvím stejně nepochopitelně posvátných výjimek. Oběť je odzbrojena rafinovanou sofistikou a predátor má k dispozici bohatý arzenál rekvizit. Na první pohled by se mohlo zdát, že církevní rekvizity a posvátné rituály odradí sexuální agresivitu služebníka Božího. Jak ale ukazuje případ pátera Williama Efingera, tyto rekvizity a rituály naopak pedofilům v sutaně podle všeho poskytují dodatečnou stimulaci. Když byl kněz pozván na velikonoční večeři do domu rodiny v Lake Geneva ve státě Wisconsin, navrhl rodičům, aby mu jejich syn následujícího dne ministroval při mši. Zároveň s poukazem na časnou hodinu bohoslužby požádal, aby chlapec mohl strávit noc na faře. Tam otec Effinger chlapci sdělil, že má jen jedno lůžko, a tak budou muset spát společně. Nad postelí samozřejmě visel krucifix, jak je to v ložnicích duchovních obvyklé.

Pokud jsou církevní rituály a posvátné rekvizity materiální reprezentací kanonického zákona, pak musí jeho perverzní transgrese nutně zahrnovat znesvěcení těchto rituálů a rekvizit. Je-li navíc bytostným živlem odvrácené strany zákona sféra etablovaných rituálů a spontánních praktik, pak není divu, že obscénní dvojník veřejného zákona nalézá oporu právě v této spodní vrstvě neoficinálního zákonodárství. Klasické literární ztvárnění této provázanosti liturgických rituálů a obscénních sexuálních praktik nacházíme v prózách markýze de Sada, jejichž nešťastné hrdinky nelítostný osud nutí hledat útočiště v napohled mírumilovných zdech starobylého kláštera, aby se tam staly obětí zvrácených choutek jeho mužského osazenstva, které mistrovsky využívá pestrou škálu atributů katolické liturgie k rafinovanému sexuálnímu mučení.

 

Namísto říše zla sexuální predátor

Dnes, kdy naše hypersenzitivní postmoderní ega podrážděně reagují i na ten nejnepatrnější náznak narušení našeho soukromí, kdy je dokonce i letmý pohled vykládán jako neklamná známka sexuálního obtěžování, kdy speciální týmy kriminalistů nepřetržitě monitorují vzdálené počítačové sítě ve snaze dopadnout organizované gangy pedofilů, se všeobecné vážnosti těšila instituce, která se soustavně a dlouhodobě takřka před zraky veřejného mínění v masové míře dopouštěla sexuálního zneužívání dětí. Těžko si lze představit přesvědčivější doklad morálního bankrotu naší postpolitické éry, než je tato dokonalá slepota k prokazatelným excesům veřejné instituce a tato přehnaná vnímavost k domnělým prohřeškům soukromých osob.

Přesun ústředního kolbiště naší doby z veřejné do soukromé sféry sugestivně předvádí filmová adaptace bestselleru Toma Perrotty Jako malé děti (Little Children, 2006, Todd Field). Bývalá univerzitní feministka Sarah Pierceová vede stereotypní život ženy v domácnosti na středostavovském předměstí Bostonu. Z všednodenní rutiny ji vytrhne seznámení s Bradem, který stejně jako ona tráví dny na dětském hřišti. Zatímco se Bradova manželka Kathy, úspěšná dokumentaristka, věnuje kariéře, stará se on o jejich syna a připravuje se na složení advokátské zkoušky, u níž už dvakrát propadl. Brad je deprimován z podřízené role, kterou hraje v manželství s dominantní Kathy, a potřeba dokázat si svou mužnost ho přivede mezi hráče místního fotbalového týmu. Tam se seznámí s bývalým policistou Larrym, který omylem zastřelil třináctiletého chlapce. Larry je hlavním organizátorem lokální kampaně proti Ronniemu, jenž byl nedávno propuštěn z vězení, když si odseděl trest za mravnostní delikt. Sarah její manželství citově nenaplňuje, a když manžela přistihne, jak masturbuje u internetového porna s jejími kalhotkami na hlavě, rozhodne se, že se Brada pokusí svést.

Jednoho horkého letního dne se Sarah a Brad s dětmi ocitnou na veřejném koupališti. Náhle je upoutá nezvyklý rozruch. Uprostřed koupajících se dětí stojí Ronnie, na obličeji má potápěčské brýle a rozpačitě se kolem sebe rozhlíží. Zděšené matky jedna přes druhou svolávají své ratolesti na břeh, aby je ochránili před útokem sexuálního predátora. Za několik minut se na koupališti objevuje dvojice policistů. V tu chvíli už děti a jejich rodiče lemují v sevřeném šiku bazén a mlčky hledí na podivného tvora rozpačitě postávajícího v jeho středu. Policisté vyzvou Ronnieho, aby opustil koupaliště. „Chtěl jsem se jen zchladit," hájí se zoufalý Ronnie. Přesto však neochotně zamíří k policistům, kteří jej už očekávají u schůdků do bazénu. Toho odpoledne se Sarah s Bradem poprvé milují.

Všechny indicie nasvědčují tomu, že tato scéna je parafrází scény zachycující útok žraloka na pláž plnou rekreantů v legendárním Spielbergově hororu Čelisti (Jaws, 1975). Zatímco ve Spielbergově snímku však hrozbu přinášelo moře v podobě lidožravého žraloka, v jeho o tři desetiletí pozdějším pandánu vychází nebezpečí z našeho bezprostředního okolí v podobě sexuálního predátora. Přesto však nevzbuzuje o nic menší paniku. Ačkoliv Ronnieho příroda nevybavila typickou hřbetní ploutví, která by mu při pátrání po kořisti hrozivě trčela nad hladinou, a musí si vystačit jenom s její nepoměrně nevinnější náhražkou v podobě kratičkého šnorchlu, velké černé potápěčské ploutve mu dovolují brázdit vody jeho miniaturního loveckého teritoria neméně zlověstně, jak to na širém moři činil jeho protějšek z říše zvířat. A bez významu není ani dobové klima. Zatímco v době vzniku Spielbergova blockbusteru o žraloku lidožroutovi zuřila studená válka, Perottovo morální drama o milostném bloudění několika příslušníků středních vrstev je poznamenáno atmosférou všeobecného vystřízlivění z naivního triumfalismu „konce dějin". Především se zde ale zrcadlí přesun ohniska sociálního konfliktu z veřejné do soukromé sféry. Zatímco vražedné útoky lidožravého žraloka v Čelistech si bylo možné vykládat v intencích vnějšího vojenského ohrožení ze strany zemí tehdejšího takzvaného socialistického tábora nebo eventuálně i jako podobenství o dravosti kapitálu, který v zájmu maximalizace zisku neváhá dát v sázku životy nic netušících rekreantů, panická hrůza středostavovských protagonistů filmu Jako malé děti z potenciálních útoků sexuálního predátora podle všeho nevyjadřuje nic než paranoidní strach z ohrožení našeho bezprostředního teritoria. V tomto smyslu je symptomatické, že k prvnímu aktu explicitní nevěry ze strany Sarah a Brada vůči jejich zákonem stvrzeným partnerům dojde přesně v okamžiku, kdy se implicitní ohrožení poklidné středostavovské existence obyvatel bostonského předměstí stane explicitní hrozbou, kdy se vetřelec ocitne v samém středu jejich úzce vymezeného teritoria. Jako by si tady veřejný zákon a soukromé mravy vyměnily role, jako by se obscénní podloží zákona stalo jeho explicitní veřejnou tváří. S touto inverzí mezi veřejným zákonem a soukromými rituály koresponduje i odlišná role ochránce zákona. Zatímco náčelník Brody z Čelistí v podání Roye Schneidera musí v zájmu výkonu své veřejné funkce překonat osobní fobii z otevřeného moře, bývalý policista Larry z filmu Jako malé děti se svůj prohřešek proti veřejnému zákonu pokouší odčinit agresivní soukromou válkou proti potencionálnímu ohrožení potomků svých bezprostředních sousedů. V evoluci imaginární figury smrtelné hrozby z lidožravého žraloka v pedofilního devianta jsme tedy podle všeho svědky historicky podmíněné metamorfózy všeobecně známého veřejného nepřítele v nevypočitatelného lacanovského Souseda.

 

Prokletí politické korektnosti

Ve světle této redukce veřejného zákona na soukromé mravy musíme nejspíš také interpretovat panickou reakci domácích médií a části naší politické reprezentace na údajnou homofobní poznámku odborového předáka Jaromíra Duška pronesenou na adresu vedení Českých drah. Ta nebyla ani tak projevem Duškovy latentní homofobie, jako spíše nešťastně zformulovanou poznámkou na adresu možného obscénního pozadí některých podezřelých kroků této veřejné instituce, které mohou ukazovat ne-li na nepotismus, tak přinejmenším na nezdravě vysokou úroveň kolegiálního porozumění panujícího mezi členy jejího vrcholového managementu. A nenacházíme podobná perverzní bratrstva nejen v katolické církvi a možná i ve vedení Českých drah, ale i v jiných veřejných institucích, včetně údajně nezkorumpovatelného vůdce smečky hlídacích psů demokracie, veřejnoprávní televize?

Podobně nelichotivě se na adresu homosexuální komunity svého času vyjádřil Maxim Gorkij, když ve stati Proletářský humanismus (1934) napsal: „Vyhlaďte homosexuály a fašismus zmizí!" Nepochybně tím narážel na rozbujelou homosexualitu mezi pohlaváry nacistických úderných oddílů SA, které sami sebe pokládaly za revoluční předvoj nacistického hnutí. A nebyla takzvaná Noc dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934, během níž byl povražděn prakticky celý velitelský sbor SA, mimo jiné pokusem vypořádat se s potenciálním nebezpečím až příliš semknutého ducha homoerotického „Echten Kameradenschaft"? A není okolnost, že oddíly SA po rozbití svého homoerotického jádra už nikdy nedosáhly oslnivých výšin své někdejší slávy nejlepším důkazem, že tato hrozba měla reálný základ? Fyzická likvidace Ericha Röhma a nejužšího kruhu jeho stoupenců každopádně ohlašovala konec živelné fáze nacionálně socialistické revoluce a počátek její pozvolné neutralizace hierarchickým aparátem byrokratického nacistického státu.

V kontextu vymizení jasné dělicí linie mezi veřejným zákonem a jeho soukromými idiosynkraciemi lze podle všeho interpretovat i nedávné kontroverzní výroky Mirka Topolánka, které ho připravily o posty volebního vůdce a předsedy ODS a nejspíš budou příčinou i jeho definitivního odchodu z veřejného života. Nejsou snad nekorektní výroky pronesené veřejným činitelem explicitně mimo mikrofon implicitní sázkou na to, že nakonec přeci jenom někudy uniknou na veřejnost a že svému původci vynesou cenné politické body za nebojácné ventilování všeobecně tabuizovaných pravd? A nabyla celá politická kariéra bývalého předsedy ODS riskantní sázkou na setření jasně definovaného protikladu mezi veřejnou a soukromou sférou, která je určující charakteristikou naší současné postpolitické politiky? Na obranu Mirka Topolánka se sluší dodat, že podobných hazardérů jako on působí na světové politické scéně víc, přičemž žezlo jejich nekorunovaného krále nepochybně drží italský premiér Sylvio Berlusconi. Ne náhodou si ti dva tak znamenitě padli do oka. A není vůbec vyloučeno, že podobně jako jeho slavnější předobraz, který opakovaně přežil svou politickou smrt, se i Mirek Topolánek po nějakém čase pokusí o politický revival. Nebylo by to poprvé, co byl prohlášen za politickou mrtvolu a přesto se nakonec zase vzchopil. Neblaze proslulé snímky z Topolánkovy loňské dovolené v Berlusconiho vile na Sardinii každopádně představují výstižnou ilustrací obscénního pozadí (nebo spíše popředí) celé jeho politické kariéry.

V této souvislosti jsou příznačné snahy některých politických komentátorů a dokonce i prominentních příslušníků homosexuální komunity Topolánkovy výroky bagatelizovat a Duškovy poznámky naopak zveličovat. Zpravidla se při tom poukazuje na skutečnost, že Topolánek se ve svých komentářích na adresu homosexuálně orientovaných mužů a žen o nich nevyjadřoval hanlivě, zatímco Dušek ve svém výroku o tužce, pro níž se v kruhu nejvyššího vedení Českých drah bojí shýbnout, otevřeně narážel na sexuální praktiky homosexuálních mužů. Těmto kritikům v první řadě uniká to, že zatímco ten první mluví o jmenovitě o Gustávu Slanečkovi jako homosexuálovi, ten druhý se zmiňuje o podezřele vysokém počtu homosexuálů ve vedení Českých drah. Zatímco tedy Mirek Topolánek ve své obscénní invektivě narážel na sexuální orientaci soukromé osoby, Jaromír Dušek ve své kritické poznámce poukazoval na nepotismus a možnou korupci mezi vedoucími činiteli veřejné instituce. Klíčovou okolností hovořící v Topolánkův neprospěch je však to, že zatímco Duškova kritika zazněla v oficiálním rozhovoru, Topolánkovy narážky byly proneseny v rámci neoficiálního komentáře k oficiálnímu rozhovoru. Jako takové se těší zvláštnímu statutu perverzního suplementu oficiálního politického diskursu, a proto se navzdory svému otevřeně urážlivému obsahu kontroverzní poznámky bývalého premiéra paradoxně zdají mnohem méně skandální než co do své intence nepoměrně korektnější výroky odborového předáka pronesené v rámci standardní veřejné rozpravy. Další názorná ilustrace již jednou zmíněné teze, že perverze nebývá vždy subverzivní.

Když katolická církev během druhé světové války ústy svého nejvyššího představitele výslovně neodsoudila systematické vyhlazování evropských Židů, ačkoliv disponovala bezpočtem zpráv o tom, co se děje s transporty židovských rodin směřujících do polských vyhlazovacích táborů, nebylo to náhodou. Když pak po skončení války Vatikán pomáhal nacistickým válečným zločincům v útěku před spravedlností tím, že je ukrýval ve svých klášterech a mnohdy dokonce na samotném území papežského státu, aby je pak důmyslnými únikovými kanály přepravoval do italských nebo španělských přístavů, odkud po moři putovali přímo do Argentiny, rovněž to nebyla náhoda. K nacistickým zločineckým organizacím ho vázal niterný pakt solidarity s jejich tabuizovaným obscénním pozadím. A když v nedávné době členové katolického kléru vědomě zatajovali pedofilní skandály svých řadových příslušníků, bylo to pouze pokračování dlouhé historie tolerance vůči implicitnímu porušování explicitních pravidel. Mělo-li mezinárodní společenství svého času při posuzování viny nacistických zločineckých organizací odvahu uplatnit princip kolektivní zodpovědnosti, nemělo by se dnes zdráhat k témuž kroku přistoupit v otázce sexuálních excesů katolické církve.

 

Autor je překladatelem knih Slavoje Žižka. Psáno pro Literární noviny

 

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře