Falešné otázky, zbytečné odpovědi Aneb svět třetího milénia

Dnešní svět nesužuje špatná politika, ale rakovinový nádor v podobě bezohledné, všehoschopné transnacionální mocenské elity. Ta je v poměru ke světové populaci početně menší, nicméně ve srovnání s dřívějšími vládnoucími poměry mocnější než kterákoliv jiná vládnoucí třída předtím. Je tedy zbytečné dovolávat se pochopení vládnoucích a apelovat na politickou racionalitu, neboť ta spočívá právě v její zdánlivé iracionalitě. Cílem již není pouze hromadění co největšího bohatství, ale zničení republikanizmu jako takového a návrat k sociální, ekonomické a politické exkluzivitě, tedy vertikálně strukturované společnosti. Tedy od participace k protekci. Aktuální manifestaci tohoto záměru představuje jak řádění tzv. trojky v Evropě, tak válečná koalice Západu s wahabisticko-salafistickými islámofašisty označovaná jako ‚mezinárodní společenství‘ – za decentní asistence ultra-sionistického Izraele, jak se reálně vytvořil po zavraždění Jicchaka Rabina.

Ano, první přikázání nové konstruktivní politiky nám dává za úkol proniknout kouřovou clonou orwellovského zmatení pojmů k podstatě věci. Pokud tak učiníme, spatříme stále zřetelněji obrysy globálně orientovaného neofašizmu (i zde se jedná pouze o komunikativní výraz) využívajícího k rozšíření svého vlivu metody obecně nazývané ‚konstruktivní chaos‘. Její podstata spočívá v tom, že architekti Nového světového pořádku konstruují jak téze, tak i antiteze (příklad s „konstitučním“ přesahem do třetího milénia: Chomejního Irán vs. Saddámův Irák), přičemž vzniklý chaos vytvoří prostředí umožňující buď sofistikovaný nebo marciální (podle okolností a potřeby) vstup do hry. Výsledkem je „stabilizace destabilizovaných“ poměrů zamýšlenou syntézou nebo naopak udržování konfliktu, který si vyžádá zásah „mezinárodního společenství“.  Právě proti těm, kteří ještě krátce předtím požívali statut spojence.

Aktuálním příkladem je tzv. arabské jaro. Pro ty, kteří mají k dispozici vojenský potenciál a jeho geostrategické zakotvení v globálním měřítku, kdo ovládá finanční a komunikační / internetové toky, má pod kontrolou masová média a kdo je schopen dát poznatky psychologie mas do služeb kriminální energie, je možné politicky a ekonomicky „rozhodit“ (destabilizovat) a následně „transformovat“ celé oblasti. Problém pro globální stratégy představuje fakt, že kromě hlavní linie směřující ke stanovenému cíli jsou ve hře i faktory plynoucí z komplexity situace, což relativizuje nebo alespoň znesnadňuje absolutní a dlouhodobou kontrolu procesů a tedy i udržení zamýšlených cílů (viz např. právě výše zmíněné Irán a Irák). V tom spočívá naše šance. Ovšem cena, kterou lidstvo za tyto, doufejme dočasné, úspěchy globálního kapitálu zaplatí (a již platí), bude vysoká. Za předpokladu, že se tento vývoj podaří zvrátit a že nedojde k totálnímu civilizačnímu kolapsu.

Historický deficit

Globální politická / státoprávní, ekonomická a sociální restaurace probíhá na platformě tzv. neomezeného pohybu kapitálu, k jehož pseudo politické legitimaci dokázala usurpovat, pervertovat a následně využít takřka všechny univerzální, všelidské hodnoty resp. obory jako lidská práva, internacionalizmus, ekologii a podobně. Aby kapitálovým tokům nic nestálo v cestě, aby mohly finanční trhy neomezeně vládnout, je potřeba existující státní útvary nejprve odzbrojit, v případě potřeby rozdělit a trosky potom spojit na úplně jiném základě. Aktuální podoba oné staré imperiální moudrosti ‚rozděl a panuj‘ vypadá takto: rozbít moderní národní státy vzniklé na principu občanské rovnosti a participace (nebo jím alespoň inspirované) a rozkouskovat je na menší / malé etnické nebo náboženské jednotky. Jednou větou: ze suverénního politického národa kmeny pod protektorátem Nového impéria. Jeho nejgeniálnější trik: ze sociálně-politického konfliktu se má stát konflikt etnický, kvazi náboženský / pseudo civilizační.

Jak je možné, že si evropské národy tuto „transformaci“ nechaly tak snadno vnutit? Že tento civilizační regres, nástup globální diktatury, byl více či méně přijímán s dříve nepředstavitelnou lhostejností nebo dokonce s potleskem?

Určitě bychom mohli uvést několik spolu souvisejících faktorů, zaměřme se ale nyní na jeden z nich.

Úspěšné namlouvání falešných otázek bylo kromě jiného umožněno i tím, že demokratická revoluce, která započala na začátku 20. století, nebyla po roku 1945 dokončena. Připomeňme si v této souvislosti Masarykův politický imperativ, požadavek ‚vyřešit‘ spojení národní, demokratické a sociální otázky.

Po II. Světové válce došlo během 1950.-60. let k radikálním ekonomicko-vlastnickým, státoprávně- resp. sociálně-politickým a tedy systémovým změnám jak v Evropě, tak i v tzv. třetím světě. Problém byl ovšem v tom, že sociální revoluce proběhla v podmínkách, kdy si na straně jedné liberální kapitalizmus v Evropě (důležité: neplatí pro Latinskou Ameriku nebo Afriku) nasadil lidskou tvář, na straně druhé se idea sociální spravedlnosti státně-politicky konstituovala pod přímým nebo nepřímým vlivem byrokratického stalinizmu. Poněkud zjednodušeně řečeno vznikla tak situace, ve které panovala iluze o možnosti pozvolné, evoluční transformace liberálního kapitalizmu (v podobě sociálního státu) do demokratického socializmu (příklad Švédsko), zároveň zejména rok 1968 a následná 1970. léta naprosto zdiskreditovala myšlenku socializmu coby reálně existující státně-politické formy. Toto jednak posílilo iluze o kapitalizmu, jednak mělo za následek lhostejnost, fatalizmus u širokých mas a zároveň bezkoncepčnost v lepším, dravý cynizmus v horším případě u vládnoucí komunistické nomenklatury. Tím pádem neexistovala reálně politická alternativa k onomu vyhlašovanému „vstupu do Evropy“, která by byla schopna oslovit masy. Na rozdíl od nás byla druhá strana připravena – Maastricht I dostával v zákulisí svoji konečnou podobu a USA se připravovaly na Nový světový pořádek (G. Bush sen. v roce 1990 před americkým Kongresem). Východní blok tedy nevstupoval do sociální (západní) Evropy 1960.-80. let, ale do pasti nastupující totality finančních trhů. Ta mohla sklapnout i proto, že jeho občané v 1970.-80. let z různých důvodů naprosto přestali vnímat excese reálně existujícího kapitalizmu bez evropské, lidské tváře v Latinské Americe a Africe. Celý svět a dění v něm byl vnímán pokřivenou, subjektivní optikou šoku let 1968/69. Psychologicky pochopitelné, přesto osudově tragické.           

Co dělat?

Úvodem je potřeba podtrhnout následující. Nastupující globální neofašizmus (nebo spíše globální diktatura finančních trhů GDFT?) se od klasické formy liší v těchto bodech. Zaprvé. Je zdánlivě pluralitní, jak rasově, tak multikulti, Ku-Klux-Klan jistě může pomoci při pacifikaci lokálních nepokojů, z hlediska globálních cílů nadnárodního kapitálu momentálně nepasuje do konceptu. To se může ovšem velmi rychle změnit v okamžiku, kdy hnutí nebezpečná Novému impériu začnou nabývat na síle. K participantům GDFT, buď jako architekt, výkonný „úředník“ nebo užitečný idiot z tzv. nevládních organizací patří bílý WASP z amerického východního pobřeží zrovna jako černošská ministryně zahraničí, židovský bankéř, arabský šejk, popřípadě čínský nebo ruský miliardář. Zadruhé. Na rozdíl od klasické formy fašizmu je naprosto asociální, což je pouze zdánlivě jeho slabá stránka. V okamžiku, kdy by jeho univerzálně koncipovaná konstituce včetně viditelných institucí explodovala (ekonomické nebo finanční kolapsy, masové nepokoje) může opět nastoupit klasický, byť zmodernizovaný fašizmus, který nabídne „národní“ řešení sociální otázky. Toto nebezpečí je o to větší, že pravděpodobnost zhroucení „neoliberalizmu“ stoupá a bezkoncepční liberální evropská levice, která svými eurovizemi zablokovala sama sebe, není schopna nabídnout skutečnou alternativu.    

I toto je nutné stále a znovu opakovat: chod věcí neurčují národní vlády, ale banky a mocné nadnárodní megakoncerny s jejich nátlakovými institucemi jako MMF, SB a dalšími. S EU se jim podařilo dokonce vytvořit právně-politickou, kvazi státní formu, která vytunelovala ústavní instituce státu a vyřadila jeho obranné mechanizmy ze hry. Tato politická a ekonomická kastrace ponechala národním státům fakticky pouze jejich vnitřní a vnější represívní úlohu. To proto, že nadnárodní instituce doposud za ně nemají dostatečně efektivní náhradu, navíc je pro ně výhodnější, když si ruce špiní jednotlivé státy a ne ony. Neobnovíme-li suverenitu Republiky, budou civilizační výsledky staletých emancipačních bojů za lidskou důstojnost ztraceny. Toto je důvod, proč je nutné mobilizovat všechny síly na obránu demokratického národního státu a postavit se těm, kteří se stali nástrojem jeho zničení – ať již ze slepého vizionářství (Masaryk těmto „intelektuálům“ vytýkal ‚indiferentní liberalizmus a plytký kosmopolitizmus‘), z osobního prospěchářství nebo v cizích službách. 

Falešné otázky byly nastoleny i vůči národnímu státu, který je vydáván za původce všeho zla – zejména toho válečného. Vrhneme-li analytický pohled do historie, potom zjistíme, že i v minulých světových válkách kapitál více či méně zneužil národ k dosažení svých cílů. A nyní obojí, národní stát i socializmus, byli prohlášeni za nefunkční modely, za omyl historie. A s nimi všechny emancipační ideály lidstva. Co s tím?

V prvé řadě je potřeba opět vyzvednout a oživit civilizační paradigma společnosti budované na základě solidarity, egality a participace. V praxi to znamená zápas za reálnou existenci Republiky, která se svými vyprázdněným obsahem a vytunelovanými institucemi stala pouhým firemním logem. Musíme začít nastolovat správné otázky a společně hledat patřičné odpovědi – teoreticky i prakticky. Přitom musí být kladen důraz na politickou autenticitu všech ideových směrů hlásících se k republikánské konstituci: pravicově-konzervativním, liberálním, socialistickým. Z našeho pohledu k tomu patří zápas o organizace (strany, odbory a pod.), které vznikly na obranu zájmů pracujících. Musí se jim vrátit jejich původní, autentické poslání. Předpokladem toho je osvobodit se od diktátu politické korektnosti, důmyslného nástroje vládnoucích na zavedení autocenzury. K tomu je nutné nejen pojmenovávat věci pravým jménem, ale rehabilitovat národ i socializmus. Příkladem nám může být právě tzv. třetí svět, speciálně Latinská Amerika, kde má slovo ‚nacionalista‘ úplně jiný význam než v degenerované postmoderní Evropě. Tam si totiž zachoval onu konstituční dimenzi politického národa ve smyslu svobody / suverenity, rovnosti a solidarity.

Je na čase, abychom se k němu vrátili i my.

Publikováno v Česko-Slovenském Bulletinu.EIT (Entente Internationale des Travailleurs), vydávaném Janem Tesařem v Paříži. Pro CFP upraveno a doplněno.