Co občané mohou a mají udělat?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

6. srpen 2009|

Petr Kužvart|

12146 x

(k článku Lucie Cviklové „Lze obnovit autentickou veřejnost?", LtN č. 26/2009)
Rozhodně je dobře, pokud se socioložka snaží připomenout občanskou zkušenost z listopadu a prosince 1989 na příkladu dění na Filosofické fakultě UK. Nutno uvítat, že jde o zárodek kritického popisu, který nemá nic společného s adorací tehdejšího kabrňáctví, jakého si ještě letos užijeme měrou vrchovatou. Článek mě nicméně vyprovokoval k několika poznámkám vesměs nepolemického charakteru.

 

Jak vlastně fungují akce odporu?
V úvodu se autorka ptá: co se stalo, že lidé nevolí a neúčastní se veřejného života? Proč považují politiku za cosi cizího a nepřátelského? Má to být definitivní krize demokracie? Pěkné otázky, avšak od sociologa bychom očekávali i odpovědi jdoucí k podstatě jevů. Autorce se (pouze!) zdá, že elity jsou odtrženy od života většiny obyvatel. A končí tím, že „sametová revoluce" mohla být opravdu posledním okamžikem autentického veřejného jednání. Proboha! Proč?

Jak tedy vlastně fungují dějiny? Mají takové krizové události (stávkové vlny, vzpoury, revoluce apod.) nějaké opakovatelnosti, ze kterých lze vyjít? Pro odpověď se musíme podívat do minulosti, a to opakovaně. V moderních středoevropských dějinách 20. století vystupuje celý řetěz událostí podobného charakteru, kdy došlo k otevřené krizi společenského pořádku a ke spontánnímu vzniku krizových či „povstaleckých" struktur. Na samém počátku století to byly mohutné stávkové vlny a vzpoury na východě, v Rusku v roce 1905 a znovu o 12 let později. Po druhé světové válce to byly třeba nepokoje berlínských stavebních dělníků v roce 1953 potlačené okupačními sovětskými vojsky. Dále pak nepokoje u nás v souvislosti s měnovou reformou v roce 1953. O těch se obecně ví, že byly nejbouřlivější v Plzni. Dělníci a zaměstnanci se tehdy ale ozvali nejen v Plzni, ale všude, kde byl větší průmyslový provoz: v Ostravě, ve Strakonicích, ve Velešíně a jinde. Šlo ovšem jen o zcela živelné vybublání hněvu, hravě následně zvládnuté represívním aparátem.

To v Polsku se v červnu 1956 v Poznani již formovaly řídící struktury stávky. Nepokoje však byly rychle potlačeny za pomoci tanků poddůstojnické školy. Máme bohužel málo informací o tom, jak vypadaly povstalecké struktury v Budapešti na podzim 1956, ale je tu důvodný předpoklad, že byly již opravdu dobře organizované a měly čas se stabilizovat. Podobně tomu bylo v Gdyni v prosinci 1970, kde pracoval výbor či rada řídící protestní aktivity až do jejich násilného potlačení. Nepokoje v Radomi a Ursusu u Varšavy v létě 1976 byly podle toho, co se ví, opět spíše spontánním vybubláním nespokojenosti a hněvu, bez nějaké pronikavější samoorganizace účastníků. Šlo o rázný spontánní protest - proto byly před traktorovým závodem Ursus rozebrány koleje rychlíkové trati, aby vlak následně vykolejil a o akci se dozvěděla celá země i zahraničí.
Naprosto jiný obraz dává stávková vlna ze srpna 1980 na polském pobřeží - v Gdaňsku a jinde - postupně se šířící po celém Polsku. Snad to bylo celkovou akumulací zkušeností z minulých vzpour, snad i tím, že stávkující byli intenzívně prakticky podpořeni intelektuály z KSS-KOR („Komitet Samoobrony Spolecznej - Komitet Obrony Roboników"). Zde již došlo k výrazné a dobře zvládnuté vnitřní samoorganizaci, kdy nad stávkovými výbory jednotlivých závodů existovaly vyšší struktury s nezanedbatelným politickým mandátem. Byl vytvořen Mędzizakladowy Komitet Strajkowy (MKS - složený z delegátů stávkových výborů z celé země), který se v některých svých opatřeních stavěl do role orgánu veřejné moci (např. striktním zákazem prodeje a podávání alkoholu v celém městě Gdaňsku) - ale hlavně byl spontánně vzniklou politickou reprezentací, jež byla schopna vyjednávat s vládní delegací a zavazovat se za statisíce stávkujících.
Dohoda s vládní delegací (tuším, že se jí říkalo „21 bodů") byla největším vítězstvím protisystémových vzpour v celém 20. století. Zajímavé byly nové prvky, které byly při vyjednávání použity, jako přímý zvukový přenos z jednací místnosti do sálu, kde permanentně zasedal MKS, i na nádvoří Loděnic V.I. Lenina, aby bylo vše kontrolovatelné a veřejné. Byl to tedy pravý opak kabinetních domluv a byrokratických švindlů. A co je nejdůležitější: vláda byla nakonec donucena vyjednávat místo silového řešení (jež se samozřejmě vskrytu připravovalo), a ke všemu vyjednávat s nově vzniklou mocí, jež se vynořila mimo systémové mantinely „reálného socialismu", určovaného vládnoucí komunistickou stranou PZPR. Systém tak inkasoval úder jaksi z vnějšku. Tento úder měl velmi podstatné systémové důsledky - ale zde ty vzrušující děje opusťme, bylo by to dlouhé povídání.

Krizové struktury
Co je z toho všeho zřejmé? Jako každá společenská aktivita, i odpor proti systému či establishmentu potřebuje strukturu, organizaci, dělbu činností. Dále: i v případě sociálních skupin, které vznikly zcela spontánně veřejným pozdvižením, spontánní stávkou nebo jinými akcemi odporu, probíhá spontánní sebeorganizační proces a vytvářejí se krizové řídící struktury, a to nejen demokratickými procedurami. V případě akutní krize se tyto struktury vytvářejí z osob s přirozenou společensko-morální autoritou a schopností jednat, řídit a organizovat. Pokud je více času, často se jejich složení potvrzuje demokratickou volbou. To je typický případ vzniku stávkových výborů nebo různých povstaleckých rad, petičních výborů, velitelských struktur povstání apod.
V literatuře se o takových věcech pojednává dost poskrovnu. Z doby klasických povstání ve Francii je možno vyhledat zejména literaturu o Pařížské komuně z roku 1871 a z opačného konce názorového spektra pozoruhodnou a vynikající kapitolu „Čtyřicet dní v Kengiru" ze třetího dílu Solženicynova Souostroví Gulag. Jde o popis vzpoury v táboře nucených prací v roce 1953. (Opravdu doporučuji přečíst - velice poučné!)
Za takových výjimečných událostí se obrovsky uvolňuje akční a tvůrčí energie lidí, do kterých byste to nikdy neřekli. Najednou spolu ochotně kooperují ti, kdo by se jindy bez povšimnutí míjeli. Jednou je příčinou náhlé nebezpečí, pohroma, která se aktuálně řítí, jindy zase osvobozující pocit akční sounáležitosti a solidarity, ochoty pomáhat, ochoty nezištně se účastnit, poskytnout cokoli je třeba pro společnou věc. Náhle se účastníkům zdá, že mají své záležitosti ve svých rukou a z toho plyne i určitá euforie a náhlá velkomyslnost, tolerance a touha přispět. Lidé předvádějí téměř nemožné, nepředstavitelné výkony, překvapivou vynalézavost a důvtip.
Tohle vše však rychle pomine spolu s onou výjimečnou situací, aktuálním nebezpečím nebo akutní krizí či vzpourou. Lze to ilustrovat na vývoji v obcích zasažených povodněmi: lidé pracují na zdolání pohromy společně, pomáhají si, vzniká pevná solidarita - ale jakmile přímé nebezpečí pomine, vracejí se do své ulity, ke svým předsudkům, závistem a maloměšťáctví.
Se spontánně vzniklými krizovými strukturami je to podobné. Co dobře fungovalo za mimořádných okolností, spolehlivě selhává po jejich odeznění. Stávkové výbory či rady (sověty) řídící stávky a povstání v Rusku v roce 1905 byly vytvořeny i v letech 1917 - 1918. Sověty se dokonce propagovaly jako konečně nalezená nová forma veřejné moci a vlády. Byla proto snaha zachovat a využít původní krizové struktury - ale co se nestalo: tyto struktury se obalily byrokratickými aparáty a začaly sloužit nově vznikajícím skupinovým zájmům, začaly hrát mocenské hry, začaly eliminovat autentické vůdce z doby krize. Degenerovaly a jejich prostřednictvím se staré, revolučně odstraněné svinstvo vrátilo v ještě odpudivější a drtivější podobě.
Pokud jde o polskou NSZZ Solidarnosć, ta si udržela svou autenticitu do válečného stavu, který byl v Polsku vyhlášen 13. prosince 1981. Období od srpna 1980 do prosince 1981 bylo obdobím krize stávajících společenských pořádků, rozkládaných právě existencí a činností tohoto odborového a politického svazu. Proto v tomto období krizové struktury fungovaly vcelku adekvátně. V dalších letech již následuje jejich rozpad, politická diferenciace a začleňování do nově se tvořících „post-reálně socialistických" pořádků. A tak dnes zbývá jen nostalgie po onom udivujícím vzepětí energie, schopností, součinnosti, ideálů a solidarity. A tak to bývá vždy.

A co listopad 1989?
Tak tomu bylo i v případě našich listopadových událostí v roce 1989. Nešlo o žádnou revoluci, ale o závěrečnou fázi poměrně vleklé systémové krize „reálného socialismu". Byl to konec jedné varianty pokusu o řešení rozporů moderní industriální společnosti. Tento pokus nebyl úspěšný a následoval tedy návrat ke konvenčním či tradičním řešením, jež nabízel reálný kapitalismus a s ním spjaté politické a myšlenkové stereotypy. Ovšemže v oněch dnech došlo k obrovskému vzepětí lidské kreativity, odvahy a svobodné tvořivosti v prostředí vzletných idejí a iluzí. Také zde platí vše, co bylo řešeno výše, o spontánní společenské samoorganizaci, o vlastnostech nouzových spontánně vzniklých struktur. Stejné jsou i jejich konce po odeznění akutní krize. Cesta k reálnému kapitalismu se nakonec otevřela hlavně proto, že Sověti vzdali východní Evropu a dali to satelitním vládám včas vědět. Ty byly po takové zprávě mocensky paralyzovány, takže místo silového řešení zvolily většinou dobrovolné předávání moci cestou kulatých stolů a jednání s nově vzniklými politickými reprezentacemi.
Opakoval se do jisté míry polský vývoj z roku 1980 - ale chybělo potlačení oněch krizových struktur s následnou mstivou normalizací a vývoj pokračoval organicky k reálnému kapitalismu. Doznívající „krizové" ideály a iluze při tom sehrály významnou roli: odkláněly potenciální odpor od prováděných změn, které rozhodně nebyly ku prospěchu celé společnosti. Ze staré hierarchizované sociální struktury „reálného socialismu" se postupně vynořovala nová třídní struktura, kterou máme dnes.
Je velkou chybou a nenahraditelným dluhem české sociologie, že tento proces, který probíhal po celých deset let od roku 1990, nebyl detailně sledován soustavnými empirickými sociologickými výzkumy. Byla to příležitost v reálném čase zaznamenat ty proměny sociální struktury, které vedly k dnešku, a tedy také lépe rozumět dnešní společenské realitě. Nynější zmatky v hlavách lidí včetně sociologů samotných by byly o poznání menší.

Naše dnešní společnost je třídní společností!
K tomu ještě jednu důležitou poznámku: naše společnost je třídní společností, pokud akceptujeme základní dělení tříd podle postavení v procesu oběhu a kontroly kapitálu, spolu s přivlastňováním jeho výsledků. Dodnes je to jakési tabu - v módě jsou stále fráze o sociálním smíru a zbabělé nepojmenovávání reálných jevů. Ale pozor: třídní přístup ke společnosti nesměšujme s účelovou a povrchní apologetikou „reálného socialismu". Společenská třída je termín s potenciálně hlubokým významem a použitím v popisu společenské reality a jejího pohybu. To nemá nic společného s utopickým blouzněním, je to prostě realita. Třídy a třídní boj existují po většinu doby skrytě, latentně a jen občas vysoptí rozpory na povrch každodennosti. Málokdy se projevy třídního boje dostanou do večerních zpráv, ale pak to většinou stojí za to. Tento boj probíhá v třídní společnosti trvale, trvají v ní totiž tenze, které jej plodí. Rozdílné podstatné zájmy velkých skupin, jejich tlak a protitlak, mají za následek neustálé obnovování rovnováhy poměru sil na místní úrovni i na úrovních nejvyšších. Třídní boj připomíná horotvorné a vulkanické pochody v zemské kůře. Krajina se také zdá bez pohybu, neměnná, ale přitom se vše neustále a neznatelně mění. Tenze uvnitř zemské kůry se různě vyvíjejí - a pak je z toho náhlý výbuch Mount St Helen, Vesuvu, Krakatoa, nebo pořádné zemětřesení jako v San Franciscu či v Indickém oceáně.
Třídní teorie není nic, co by patřilo do starého harampádí, tak jako busty Gottwalda nebo Lenina. Je to metoda zkoumání a vysvětlování společenského pohybu a jeho logiky, jeho opakovatelnosti a jeho pravidel. Dlužno zdůraznit, že tato metoda není jediná a že sociologie zná velmi pestré spektrum chápání a definování společenských tříd. V době, kdy dokonce i bankéři a prominentní ekonomičtí analytici opět objevují Marxovu analýzu klasického kapitalismu jako správnou a platnou, bychom se měli oprostit od nesmyslných podmíněných reflexů, které jsme si přinesli z dvacet let vzdálené minulosti.

Co dělat?
Co tedy dělat? O co nyní usilovat? Proč všechny ty předchozí výklady?
Protože naše nynější společenská situace je zjevně krizová. Protože se stále, skoro každý týden, můžeme setkávat s dílčími protesty, demonstracemi, otevřenými dopisy, petičními akcemi a kritickými analýzami. Ať již jde o zemědělce, akademiky, vysoké školy, vědce nebo umělce, skláře či jiné skupiny. Podstatou bývá stále to samé: soustavné úřední a politické úsilí o privatizaci obecně významných hodnot a obecně prospěšných služeb, v prvé řadě zdravotní péče a vzdělání. A redukce podpory všeho, co nevyhovuje trhu bez přívlastků. Stále se opakuje to samé: ten, kdo je zrovna potrefen, křičí. Ostatní ho dílem podpoří, ale větším dílem jsou neteční - nejde konec konců o ně. Izolované protesty není problém utlumit (dvojznačnými přísliby řešení, rozdělením protestujících, chytře provedenými změnami nebo vypuštěnými fámami či sliby), případně se věc nechá vyhnít, vyvanout do ztracena. Ta část vládní a parlamentní reprezentace, sledující neoliberální záměry a tedy nejvlastnější zájmy vyšších tříd, nemá s takovými záležitostmi větší problémy a nemusí ze svých záměrů ani moc slevovat.
Jediné, co může znamenat opravdu novou kvalitu odporu, je propojení jednotlivých protestujících skupin. Nemá smysl to nějak uspěchávat, protestující na to musejí přijít sami. Nazrává doba, kdy je třeba zvážit, zda lze dílčí protestní aktivity propojit, zda jsou schopny solidárních akcí a mohou se začít vzájemně prakticky podporovat (např. účastí na peticích a protestech spřátelených iniciativ, jejich podporou v médiích nebo vysíláním pozorovatelů na jednání, jež povedou tyto iniciativy s úřady). Základním pravidlem spolupráce musí být klasické mušketýrské: jeden za všechny - všichni za jednoho! Nebo heslo ze srpna 1968: jsme s vámi, buďte s námi! Nebo prosté: tohle je solidarita, kterou nezlomíte!
Vyšší formou spolupráce je založení „společného koordinačního orgánu" ze zástupců každé iniciativy. Důležitá je konsensuální dohoda na pravidlech, podle kterých bude tento koordinační orgán fungovat, a zejména na rozsahu působností, jež na něj budou členskými iniciativami delegovány.
Pokud by se něco takového povedlo, pak by i malá hrstka sklářů, umělců, akademiků,chovatelů mléčného skotu nebo muzejníků měla za sebou dostatečnou společenskou podporu k jednání s jinak nadutou vrchností a s jejími byrokraty. Ještě vyšší kvalitou je vytvoření autentické společné reprezentace k jednání se státní mocí o přesně dohodnutých a definovaných požadavcích. Tedy to, co předvedli Poláci v rámci MKS na konci srpna 1980.
Tato doba podle všeho dosud nenastala, ale postupně nazrává. Přemýšlejme o tom! Veškeré poznatky o krizových strukturách a jejich vlastnostech se tu mohou po čertech hodit!

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře