Uri Avnery: Když říkáš ne

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

23. srpen 2010|

Uri Avnery|

5128 x

Ještě před vítězstvím feminismu byla v Izraeli velmi populární písnička, v níž se chlapec ptá dívky: „Když říkáš ne, co tím myslíš?" Ta otázka už byla zodpovězena, ale já mám čím dál větší potřebu se ptát: „Když říkáte ´sionismus´, co tím myslíte?" A stejně tak odpovídám, když se mě někdo ptá, jestli jsem sionista. Když říkáš sionista, co tím vlastně myslíš?

Asociace na obranu sionismu v poslední době rostou jako houby po dešti. Jako jedovaté houby. Snad všechny druhy amerických židovských multimilionářů - z nichž mnozí provozují kasina nebo sítě bordelů, zatímco další perou peníze nebo šidí na daních - dnes totiž posílají peníze izraelským „vlasteneckým" skupinám v jejich svaté válce za sionismus. A tyto židovské organizace mimo jiné chtějí izraelské univerzity očistit od postsionistů. Hrozí, že přemluví sponzory, aby univerzotám přestali dávat dary, terorizují rektory a děkany a straší profesory a studenty.

Američanům to může připomínat zlověstnou éru senátora McCarthyho, který zničil životy tisícům intelektuálů a umělců a mnohé z nich vyhnal do exilu nebo dohnal k sebevraždě. Evropané si zase mohou vybavit dny, kdy „árijští" profesoři donášeli na své vlastizrádné kolegy a studenti v hnědých košilích vyhazovali své židovské kolegy z oken.

To je ale jen jeden proud široké ofenzívy. Jedna skupina nedávno hrdě oznámila, že učí stovky profesionálních sionistů, jak vyčistit Wikipedii od „postsionistických" hesel a nahradit je těmi správnými, sionistickými.

 

Termín „postsionismus" se stal zářnou hvězdou propagandy desítek - a možná i stovek - sdružení, která jsou financována multimilionáři z Las Vegas a jejich přáteli z celých USA ve snaze vrátit sionismu jeho starou slávu. Proč si ale ze všech možných termínů zvolili zrovna tento? Míní jim levicové lidi, nicméně ti, kdo útočí na „levici", bývají označováni za „pravici". Členové extrémní pravice ale chtějí být raději vnímáni jako členové vlasteneckého středu. A navíc, ve slušných kruzích přece navíc ani není hezké mluvit o „liberálních" nebo „pokrokových" profesorech ošklivě. Proto postsionismus - je to izraelský ekvivalent mccarthyovských „rudochů" nebo „židáků" v podání jeho německých předchůdců.

 

Proč ale postsionismus? Proč ne prostě antisionismus?

Pokud vím, jako první jsem tento termín použil já. Psal se rok 1976 a já svědčil u soudu, kde jsme se s přáteli domáhali ochrany proti tomu, aby byl Izraelský výbor pro izraelsko-palestinský mír, který jsme právě založili, označován za antisionistický. Ve snaze vysvětlit soudkyni svůj úhel pohledu jsem řekl, že sionismus bylo historické hnutí, které mělo své světlé i stinné stránky, a které sehrálo svou roli při založení státu Izrael. Od té doby jeho místo zaujalo izraelské vlastenectví. „Postsionismus znamená, že po založení státu začala nová historická éra. Postsionismus může obdivovat výdobytky sionismu a kritizovat jeho nedostatky. Ze své definice ale není antisionistický."

Soudkyně můj argument přijala, rozhodla v náš prospěch a ještě nám přiřkla pěkné odškodné. Dnes jsem díky tomu jediný žijící Izraelec, který má od soudu černé na bílém, že není antisionista, což se hodně podobá tomu, když člověk vyjde z blázince a má oficiální papír na to, že je při smyslech.

Od té doby se termín postsionismus začal široce užívat hlavně v akademických kruzích a postupně získával i na různých významech, vesměs podle toho, kdo ho použil. Z úst našich pidiMcCarthyů ale vychází čistě jako veřejná obžaloba. Postsionista je zrádce, milovník Arabů, přisluhovač nepřátel, agent hrozivého celosvětového spiknutí za účelem zničení židovského státu.

 

Shlomo Avineri, uznávaný profesor filozofie, nedávno vydal článek, v němž plamenně obhajoval, že Izrael je židovský stát a takovým má i zůstat. Ten text už rozpoutal živou diskusi. Několik lidí mi rozhořčeně napsalo v domnění, že autorem onoho textu jsem já. To se mi čas od času stává. Před pár lety mě britský prestižní časopis The Economist podepsal pod jeho text a pak, o týden později, otiskl omluvu nám oběma.

Rozdíl mezi námi je přitom očividný. Avineri je prominentní profesor, studoval Hegela, je expert na sionistickou historii, je bývalý generální ředitel Izraelského úřadu pro zahraniční vztahy a je oddaný sionista. Já, jak je známo, nejsem profesor, nedokončil jsem ani základní školu, nikdy jsem nebyl vládním mluvčím a můj postoj vůči sionismu je velmi komplikovaný.

Avineri ve svém textu vášnivě tvrdí, že Izrael je židovský stát stejně jako je „Polsko polský stát a Řecko řecký stát". Odpovídal tak palestinskému občanu Izraele Salmánu Masalhovi, který tvrdí, že nemůže existovat „židovský stát", protože přece nemůže existovat ani „muslimský stát" nebo „katolický stát". Jak tohle někdo může srovnávat, volal Avineri ve svém článku. Vždyť Židé jsou přece národ! Izraelský stát patří židovskému národu, jehož náboženstvím je judaismus.

Logické, že?

 

Potíž je v tom, že Avineriho analogie kulhá.

Pokud Polsko patří Polákům a Řecko Řekům, Izrael musí patřit Izraelcům. Izraelská vláda ale existenci izraelského národa neuznává (a soudy o petici několika z nás, kdo jsme žádali uznání coby příslušníků izraelského národa, ještě nerozhodly).

Kdyby Avineri požadoval uznat, že Izrael patří Izraelcům jako Polsko patří Polákům, tleskal bych mu. On ale tvrdí, že Izrael patří Židům. A to okamžitě vyvolává zásadní otázky.

Kterým Židům, například? Těm, kdo jsou občany Izraele? To určitě na mysli neměl. Mluvil o „židovském národě" rozptýleném po celém světě, národě, jehož členové patří k národům Ameriky, Francie, Argentiny, a ano, také Polska a Řecka. A jak se takový člověk stane Američanem? Tím, že získá americké občanství. Jak se člověk stane Francouzem? Tím, že se stane občanem Francouzské republiky. A jak se stane Židem?

Ách, tady je potíž. Podle zákona státu Izrael je Židem ten, jehož matka je Židovka, nebo ten, kdo konvertoval k židovskému náboženství a nepřijal žádnou jinou víru. Ergo: je to definice čistě náboženská, jako v případě muslimů nebo katolíků. V ničem se nepodobá definici Poláka nebo Řeka. (Podle židovského náboženství hraje roli jen matka, nikoli otec. Nejspíš proto, že otec občas bývá nejistý.)

V Izraeli jsou stovky tisíc lidí, kteří sem imigrovali z bývalého Sovětského svazu se svými židovskými příbuznými, kteří ale nejsou Židy podle náboženské definice. Považují se tak po všech stránkách za Izraelce, mluví hebrejsky, platí daně, slouží v armádě - nejsou ale uznáváni jako členové židovského národa, kterému podle Avineriho stát Izrael patří. Stejně jako těch půl druhého milionu palestinských Arabů. Ani těm stát nepatří, byť - přinejmenším formálně - užívají všech občanských práv.

Zkrátka, podle Avineriho stát patří milionům lidí, kteří v něm nežijí, ale nepatří milionům lidí, kteří v něm žijí a volí do Knessetu.

 

A kdo vůbec rozhodl, že je to židovský stát? Avineri a další tvrdí, že charakter státu byl dán rezolucí Valného shromáždění OSM z 29. listopadu 1947, která rozdělila zemi mezi „Židovský stát" a „Arabský stát".

To není pravda.

OSN nerozhodla o zřízení státu, který by patřil všem Židům na světě, stejně jako nevytvořila „Arabský stát" patřící všem Arabům světa. Komise OSN, která konflikt mezi Židy a Araby v tehdejší Palestině zkoumala, (velmi citlivě) rozhodla, že jediným možným řešením je přidělit oběma národním komunitám jejich stát. Nic víc.

Zkrátka: slova „židovský" a „arabský" v rezoluci OSN nemají nic společného s charakterem obou států, ale definují jen dvě komunity v zemi, které si měly utvořit své státy. Žádný jiný význam neměla.

 

Profesor, který by ale veřejně došel k takovému závěru, bude pronásledován coby „postsionista", kterého je třeba vyhodit z univerzity. Podle našich malých McCarthyů je naprosto verboten dokonce i diskuse. Je verboten myslet. Je verboten psát. A striktně verboten je mluvit. Na všech univerzitách budou ustaveni sionističtí dohlížitelé, kteří budou posuzovat přednášky profesorů, kontrolovat jejich publikace, hlásit, co zaslechnou od studentů, kteří budou donášet na jiné studenty, a tím vším budou chránit ideologickou čistotu. Stejně jako političtí komisaři v Sovětském svazu. Stejně jako kádry „kulturní revoluce" v Číně, kde tisíce profesorů a jiných intelektuálů skončily v pracovních táborech nebo odlehlých vesnicích.

Výsledky ale mohou být zcela jiné, než jaké si McCarthyovci slibují. Namísto toho, aby se termín „postsionista" stal synonymem pro zradu, může se naopak termín „sionismus" stát synonymem pro fašismus, který navíc nesmírně potěší všechny ty, kdo ve světě volají po bojkotu „židovského státu". Jakmile budou izraelské univerzity očištěny od lidí, kteří dokážou myslet, nebude už jejich bojkot nijak složitý.

 

Když tedy řeknete „sionismus", myslíte tím humanistickou vizi Theodora Herzla, nebo židovský fašismus Avigdora Liebermana?

 

 

Autor je bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom

Komentáře