Národní státy se budovaly v 19. století na principu suverenity, migrace a volného pohybu (osob a zboží). EU nic nového nevymyslela. Současná EU je výsledek poválečného vývoje od roku 1947, kterého se aktivně účastnily USA ve formě Marshallova a dalších méně známých plánů. EU je proto nepodařená napodobenina budování národního státu 19. století.
Měla za cíl překonat národní suverenitu a národní stát a zaměnit tyto evropským státem a evropskou suverenitou. Projektantům EU se ale nepodařilo integrovat klíčovou charakteristiku hospodářského prostoru:nemá svoji historii, kulturu a identitu. A také je zde skutečnost, že národ je v historii identifikován jazykem. EU, její výkonné orgány, forma zastupování, ale i skutečnost, že používáme cestovní pas s označením EU, jehož vlastníkem je členský stát EU a uživatelem je občan se státní příslušností členského státu EU, nikoliv státní příslušností EU, to přesvědčivě dokazují.
Projektanti EU si byli dobře vědomi důležitosti suverenity, národní identity a jejího spojení s jazykem. Praktické řešení nenabídli, protože neexistuje. Proto se nepodařilo vytvořit z EU jeden stát, nehledě na intenzifikaci integračních procesů, které nevykazují ani základní prvky demokracie, ani respekt k nutnosti morálky při rozhodování.
Co se týče svobodného hospodářského prostoru, volného pohybu zboží, peněz a občanů platí, že absolutní svoboda v žádném z uvedených příkladů neexistuje. To znamená, že se jedná o relativní, podmíněnou svobodu. V kontextu míchání umělých hodnot s globalizací, kterou lze v podstatě řídit, ne však s dnešními elitami, vyplývá, proč EU netrpí a nemůže trpět žádnou systémovou konkurenci, i když o ní neustále mluví. EU/EK nenašly praktické řešení, protože neexistuje.
Proto jsme se octli na křižovatce: být či ne být. EU a Euro buď umře, nebo bude jeho smrt oddálena společnou fiskální politikou, která se neobejde bez komplexní politické integrace. Na jejím konci je však, když ne plné zřeknutí se, tak masivní omezení národní suverenity. Problém je v tom, že členské státy EU a EK nemají demokratický mandát k realizaci uvedených integračních prvků a k dosažení cíle. Proto lze krize označit jako kompenzační a nátlakový prostředek, s jehož pomocí se EK snaží dosáhnout formální jednoty v EU, v bezpochybně smluvním společenství.
V takovém společenství lze prohlášení a konání představitelů členských států EU a EK označit jako ignorování protikladů, které definuje mimo jiné uměle tvořená transformace společnosti, konzervativní charakter národní kultury a v neposlední řadě ztrácející se propojenost a komunikace mezi ovládajícími a ovládanými.
Proto mluvím o demokracii před mikrofonem, domluvenou v utajovaných jednáních. Výsledky těchto jednání mají podobný cíl, jako mělo referendum: ignorovat skutečnost neopakovatelnosti dějinného procesu, a uměle vyvolaným strachem a emocemi dosáhnout cíle a udržení se co nejdéle u moci.
Velká Británie byla při vstupu do EU v roce 1973 na kolenou, byla ve slabé hospodářské kondici. Proto hlasovalo pro členství v EU v roce 1975 67 % voličů. EU byla vždy pro Velkou Británii pouze hospodářský projekt, nikdy ne politicko-integrační. To dokazuje i varování britského parlamentu premiérce Thatcherové z roku 1990. EK ignorovala nejenom tyto skutečnosti, ale i další, po celá desetiletí. Například vliv růstu investic Číny do EU, vliv růstu obchodu mezi EU a Čínou, a tím i vliv těchto růstů na vztah EU – USA. Skutečnost, že bývalé impérium by mělo být řízeno nebo spoluřízeno SRN s omezenou suverenitou, pro kterou je EU náhradním státem, nelze opomenout při identifikaci a hodnocení příčin výsledku referenda.
Doplňuji informaci několika fakty, které musí být zohledněny v dopadové analýze brexitu: UK je třetím největším trhem pro SRN po USA a Francii. V roce 2015 dostihl německý export do UK 51 miliard Euro. To představuje 34 % celkového objemu exportu se všemi ostatními státy EU. Současně konstatuji, že export německých produktů do UK je o 25 %větší než například do Číny. S Čínou existuje deficit ve výši 20 miliard Euro. To znamená, mimo jiné, že Čína bere pod sebe SRN s pomocí devalvace juanu. Od roku 2014 se vyrovnaný platební deficit mezi SRN a ČLR zvětšil 4x.
Již tato skutečnost nemůže být v zájmu USA a potažmo i brexitu. V tomto kontextu je nutné interpretovat také odpověď ministra Kerryho na otázku, může li Británie dát zpátečku po referendu: Jako státní sekretář USA, nechci, aby UK odešla z EU. To by byla velká chyba. Existují různé cesty.
Z této odpovědi vyplývá, že brexit znamená pro USA ztrátu hlavního amerického spojence v rozhodovacích orgánech EU. Ztrátu může částečně kompenzovat Polsko a pobaltské státy. Než k tomu dojde, bude se EU muset smířit buď s rychlou (vyslyšením Nigela Farage) nebo velice dlouhou realizací brexitu (podle přání kandidátky Theresy Mayové). To vše po partajním sjezdu konzervativní strany a neoficiálních konzultacích s USA.
Nelze vyloučit, že EK navrhne kompromis, který dovolí faktickou platnost smlouvy při neřádném schválení smlouvy. Takovéto řešení je zatím neoficiálně na stole EK v případě Ukrajiny. Proč něco podobného neudělat s UK?
Nezbytná reorganizace EU a EK se neobejde bez souhlasu USA. Tam ještě nerealizovaný brexit již dnes ovlivňuje obě partaje (The New York Times: Prozíravost je slabou útěchou lidem zhnuseným další várkou téhož), volbu prezidenta (možné zrušení pravidla delegátského zastoupení apod.) a v neposlední řadě i obchodní vztahy s USA (Trump: Je čas vyhlásit ekonomickou nezávislost USA).
Při nepopíratelné závislosti EU na USA v zahraničně-politických a vojensko-bezpečnostních otázkách dělá smysl si připomenout tři Einsteinovy výroky: 1) Nikdy nemůžete řešit vzniklý problém, jestliže si ponecháte myšlení a přístup, který vám způsobil problém. 2) Nikdy nezapomínejte to, co můžete najít v knize. 3) Život, je jako jízda na kole: k udržení rovnováhy se musíte hýbat.
Zde se nabízí zkušenost z doby tzv. normalizace. Ta se vyznačovala téměř absolutní nehybností. Nehybnost způsobuje strach ze změny. Ten zneužívají politici mimo jiné k tomu, abychom již teď hledali viníky, kteří se chystají nás připravit o staré zvyky. Jenže, v životě je málo těch, kteří jsou ochotni a schopni zbavit se starých zvyků, tj. zlozvyků. EK, stejně jako NATO nepatří do skupiny odvážných.
Výsledek referenda je proto výrazem protestu odsouzených k chudobě žijících v mimoměstské realitě, neodpovědností mladší generace žijící ve virtuální realitě bankovních a služby nabízejících centrech, a nezodpovědného konání EK a stoupenců brexitu.
Ti jaksi zapomněli připravit řešení a především alternativní řešení pro Skotsko a Irsko a případ, že výsledek referenda nebude posvěcen britským parlamentem a zůstane pouze popisem stavu rozpolcenosti společnosti. Günter Verheugen hodnotí referendum krátce: Britové se necítili být pány svého domu. Já dodávám: v zemi, kde platí my home, my castle, nemá EK co dělat.
V Bruselu a z Bruselu může EK prodlužovat stagnaci současného projektu EU, nebo zahájit rozpad EU na původní členské státy se svojí vnitřní a zahraniční politikou, daněmi, měnou, armádami apod., nebo vtvořit jádro nové EU v čele s SRN a Francií, ke které se přidají později ty státy, které si to mohou dovolit nebo budou pozvány.
Umbra brexitu mezitím plně obklopila komentování o nebezpečném předhánění se lodí USA a RF v Černém moři, kde se nacházejí útočné skupiny letadlových lodí CSG-10 a CSG-8, testování obrněného vozidla na Ukrajině, která zoufale nabízí alternativní řešení Severního potoku 2, a samozřejmě slepotu kancléřky Merkelové ve věci sankcí proti RF na jedné straně, výsledky návštěvy prezidenta Putina v Číně na straně druhé.
Umbra brexitu s bodovým zdrojem světla, jakým jsou Sýrie, Irák, Turecko, Irán, Čína, Afganistán a Kazachstán, je nekonečná. Proto umbra zcela oslepila masová media. Ta by měla průběžně informovat veřejnost například onezbytnosti celistvosti Turecka pro udržení smyslu brexitu, o příčinách sblížení Turecka s Ruskem po nápovědě Číny a Kazachstánu prezidentu Erdoganovi, to vše ve vztahu k času.
Do této skupiny patří také skutečnost, která se udála 26. června t.r. Teherán a Ankara se domluvily na barterovém obchodu s naftou. Teherán bude dodávat naftu turecké společnosti TÜPRAŞ, za to Teherán dostane 1 tisíc kilometrů kolejí a spustí program na modernizaci železniční sítě v investiční hodnotě 8 miliard USD během 6 let.
Jenom naivní člověk bude tvrdit, že se to událo bez požehnání Washingtonu. Do této skupiny patří i bolest Londýna a Ankary co se týče výstavby silniční magistrály Západní Evropa – Západní Čína. Magistrální úsek na území Kazachstánu je hotov, ruská část se realizuje. Zmiňuji se o magistrále proto, že zapadá do nervové soustavy geopolitiky. V ní hraje svojí roli konkurence železnic, kterou nevydrží ani Londýn ani Ankara. Dvě železniční větve totiž vedou přes území RF: Šanghaj – Vladivostok – Petrohrad – Rotterdam a Šanghaj – Almaty – Orenburg – Petrohrad – Rotterdam. Nemám pochyb, že si tentokrát RF nenechá vzít šanci na vítězství.
Příspěvek uzavírám citátem z čínských Global Times, který nezveřejnil oficiální postoj čínské vlády k výsledku referenda ve Velké Británii, ale nabízí k zamyšlení a tréningu v interpretování čínských formulací: Dříve tvrdili, že Velká Británie, které se podařilo v průběhu 300 let kolonizovat velkou část světa, se stala impériem, nad kterým nikdy slunce nezapadá. Teď to vypadá, že se vše vrací k výchozímu bodu. Je možné, že Anglie bude tím jediným, co zůstane v konečném výsledku z Velké Británie.
A poslední zpráva je z Rakouska: Tam rozhodl Ústavní soud, že se musí opakovat druhá volba prezidenta republiky. Nedošlo sice k prokázaným manipulacím při počítání hlasů, ale vyloučit manipulace se nedá. Předpokládá se, že se bude volit koncem září. Do konečného spočítání hlasů proto nebudou v Bruselu noci klidnější a hlavy chladnější. Nevylučuji totiž, že se volby octnou v umbře brexitu.
Souhlasu netřeba.
