Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Michal Semín: Morální aspekty života na dluh

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • penize_na_ruku_jpg
Není to tak dávno, co jsme v médiích slýchali či četli úvahy o tom, jak je růst bankovních úvěrů pozitivním ukazatelem schopnosti firem expandovat a v konečném důsledku zvyšovat svůj zisk. Přišel rok 2008, spojený s velkými otřesy na finančních trzích, promítnutými do reálné ekonomiky nastupující recesí, a mnozí z těch, co ještě před několika měsíci velebili hospodářský život na dluh, začali bubnovat na poplach.

K dluhům v soukromém sektoru (domácnosti, firmy) se přidaly dluhy veřejných rozpočtů, výrazně zvýšené vynucenou socializací ohrožených bank a podniků. Většina hospodářských analytiků nyní předpovídá příchod hubených let, spjatých s radikálními zásahy do státem řízených sociálních programů a růstem počtu dlouhodobě nezaměstnaných. Eurozóna, sdružující státy, v nichž se platí eurem, čelí hrozbě rozpadu. Bankrot hospodářsky slabších států ohrozí stabilitu bank v Evropě i jinde ve světě, vlastnících velké množství státních dluhopisů bankrotujících zemí. Tím bude ohrožen bankovní sektor i v těch zemích (Německo, Francie), jejichž dluhová obsluha nebyla dosud v ohrožení. Evropa, USA a s nimi celý svět stojí na křižovatce, z níž najít cestu k hospodářské stabilitě a obnově nebude vůbec jednoduché.

Dalo se tomuto vývoji včas předejít? Na tuto otázku lze správně odpovědět jen tehdy, pochopíme-li příčiny stavu, v němž se dnes nacházíme. Dluhy, které nás nyní existenčně ohrožují, leží totiž v samotném základu současného peněžního systému. Nové peníze, nekryté zlatem či jinou hodnotou, vstupují do ekonomiky formou dluhu. Banky, poskytující úvěry, tvoří peníze „ex nihilo" v naději, že budou v požadované lhůtě dlužníkem i s úroky splaceny. Dlužné částky jsou tedy vyšší než je samotný úvěr a k jejich splacení je nutné vytvářet další dluhy. Jediným omezením pro tvorbu úvěrů, a tedy i peněz, je výše povinné rezervy, stanovené centrální bankou. Pro tento model se užívá termín „systém částečných rezerv", požadující po bankách připravenost okamžitě vyplatit peníze nejméně do výše jedné desetiny vkladů. Vypukne-li tedy v důsledku nedůvěry ve schopnost banky ochránit vklady panika a vkladatelé ve větším množství požádají o jejich výběr (tzv. run na banku), banka může snadno zbankrotovat. Nebo, jak tomu bylo v roce 2008 a letech následujících, dojde k jejímu znárodnění a přenesení nesplacených pohledávek na bedra všech občanů.

Ze systému částečných rezerv a peněz, jež jsou kryté toliko důvěrou ve schopnost splácet vzniklý dluh, přirozeně plyne, že výše zadlužení v hospodářství státu bude narůstat. Bez nového dluhu/peněz by se celý systém zadřel. Vzpomeňme na již zmiňovaný rok 2008, kdy podle slov tehdejšího amerického ministra financí Paulsona hrozilo zhroucení globálního finančního systému v důsledku toho, že si vzájemně si nedůvěřující banky přestaly mezi sebou půjčovat. Teoreticky vzato je možné touto cestou dluh nestále navyšovat, aniž by došlo k oficiálnímu vyhlášení státního bankrotu, přinejmenším v těch zemích, v nichž existuje centrální banka, jednající nezávisle na cizích autoritách. Což není případ eurozóny, kde je přísun nových peněz regulován centrálně. V takovém případě se státním bankrotům v zemích eurozóny nejspíš nevyhneme, neboť bohatší státy, v čele s Německem, si nebudou moci z politických důvodů dovolit dále sanovat ekonomiky evropské periferie. To by bylo možné jen tehdy, pokud by se EU přetvořila v jediný centrálně řízený stát, což za dané situace také nelze vyloučit.

Zatím jsme se otázce významu dluhu v moderním finančním kapitalismu věnovali z hlediska funkčního, nyní je třeba se zamyslet nad tím, jaké jsou důsledky tohoto systému z hlediska společenského a morálního.

O budoucnosti lidstva v přirozeném řádu do značné míry rozhoduje postoj k rodině a předávání života. K výchově dětí je nezbytná jistá míra ekonomické stability a hospodářský růst, poskytující podmínky pro snadnější získávání zaměstnání a vyplácení spravedlivé mzdy. Hospodářský vývoj posledních desetiletí, vedoucí k astronomickému zadlužení, jde ruku v ruce s nárůstem moci státu v sociální oblasti. Tam, kde dříve vládla přirozená mezigenerační solidarita a láska k bližnímu, vyjádřená bohatou sítí charitativních institucí, spravovaných majetkově zajištěnou Církví, tam dnes vládne státní administrativa. Stále více lidí si uvědomuje, že celý tzv. rozvinutý svět si žil dlouhodobě nad poměry. Vzniklý „stát blahobytu" se nyní třese v základech a hrozí, že mezi skupinami, jež ponesou největší náklady přicházejících otřesů, budou ti nejchudší, ale i nižší střední třída a – budoucí generace. Zaopatřovací stát je navíc spojen s dalšími negativními jevy, totiž výrazným poklesem natality a stárnutím obyvatelstva, jež rozhodující měrou přispívají k neudržitelnosti stávajícího systému důchodového zabezpečení.

Rozpočtové deficity lze řešit pouze těmito prostředky – omezením výdajů, zvýšením daní, zvýšením peněžní zásoby, nebo jejich kombinací. Jakkoli je omezování výdajů nepříjemné, jedná se o z morálního i ekonomického hlediska nejpřijatelnější variantu. Proč? Zvyšováním daní se lidem odnímají prostředky, jež by mohli použít ve svůj prospěch. Míra zdanění má být taková, aby se z veřejných rozpočtů financovaly ty k obecnému dobru přispívající statky, jež si nelze opatřit individuálně. Pokud stát zdaňuje své občany nad tuto mez, dopouští se nespravedlnosti. Jistě každý z nás dokáže vyjmenovat mnoho věcí, na které stát přispívá zcela zbytečně či neefektivně. Čím méně stát přerozděluje, tím zpravidla lépe – lidem zůstává pro vlastní potřeby více prostředků, vede je to k větší zodpovědnosti a vzniká i menší prostor pro korupční jednání. Růst přerozdělovací moci státu je dnes nebezpečný také z toho důvodu, že je dnes často pod vlivem křesťanství a přirozenému mravnímu zákonu nepřátelských ideologií. Neblahý vliv na společnost má ovšem i umělé zvyšování peněžní nabídky. Časté přilévání peněz do ekonomiky vede k inflaci, tedy k znehodnocení peněz, včetně úspor. Obětí jsou na prvním místě lidé s fixně stanoveným příjmem, tedy důchodci a příjemci sociálních dávek. Vyšší míra inflace je škodlivá i proto, že nemotivuje ke spoření. Hodnota spoření přitom nespočívá jen v tom, že poskytuje určitou míru budoucího zabezpečení, ale především v tom, že odkládá uspokojování různých potřeb, čímž brání rozmachu konzumního způsobu života. Dnes jsou centrálními bankami ve všech rozvinutých ekonomikách stanoveny tak nízké úrokové sazby, zvýhodňující banky před jinými subjekty hospodářského života, že každý, kdo si chce v bance spořit na budoucnost, si vzhledem k inflaci vybere z banky méně, než kolik jí půjčil. Asi si umíme představit, jak by s námi banka jednala, kdybychom totéž provedli jí! Inflace je skrytou daní, jejíž obětí jsou zodpovědní střadatelé a z níž mají prospěch ti, kteří se nezodpovědně zadlužovali. Což platí nejen pro státy, ale i podniky a domácnosti.

Dluhové hospodářství vede k destabilizaci společnosti také tím, že podrývá mezigenerační solidaritu, o níž zvláště socialisté umí před volbami tak dojemně hovořit. V křesťanské společnosti bývalo pravidlem, že zodpovědní rodiče hospodařili takovým způsobem, aby z nabytého majetku měly užitek jejich děti. Instituce dědictví neposilovala jen vztahy uvnitř rodiny, ale přispívala k bohatství a stabilitě celé společnosti. Proto všechny revoluční ideologie a z nich vzešlé politické režimy, útočící na společenskou a morální autoritu rodiny, kladly překážky při dědění rodinného majetku. Nedocházelo-li k celkovým konfiskacím, pak byly na převod majetku v dědickém řízení alespoň uvalovány vysoké daně. Dnes je situace v jistém smyslu obdobná. Smíme sice bezúplatně dědit rodový majetek, spolu s ním však nastupující generace zdědí také astronomické dluhy, které budou nuceny splácet. Tím se dostávají do pozice nevolníků, z níž se nebudou moci vymanit ještě dlouho poté, co ti, kdo je dluhy zatížili, budou na pravdě Boží. Proto každý, kdo si je vědom naší odpovědnosti vůči příštím generacím, má nejen právo, ale i povinnost požadovat, aby stávající dluh, ležící na bedrech našich dětí, nebyl dále navyšován. Stát se musí podle zásady subsidiarity zaměřit jen na ty oblasti společenského života, kde je nezastupitelný a přestat utrácet zdaněné příjmy občanů na služby, jež si lze opatřit soukromě či jež jsou zbytečné nebo dokonce škodlivé.

To, co platí pro stát, platí i pro soukromou sféru a domácnosti. Půjčujme si jen tehdy, pokud víme, že budeme moci svoje dluhy splácet. Bohužel se v posledních desetiletích našlo nemálo těch, kteří se touto zásadou neřídili. Podlehli lákání finančních mágů, využívajících nízké míry finanční gramotnosti a vidiny slibovaného bohatství. Ačkoli jde o jev, jenž u nás není tak rozšířený jako ve Spojených státech či jiných zemích, případů, kdy je život financovaný z kreditních karet a kontokorentů každým rokem narůstá. A spolu s nimi i osobních bankrotů, vzniklých v důsledku dluhové spirály, kdy si dlužník ke splácení dluhů a progresivních úroků vypomáhal dalšími půjčkami. Situace obyčejných lidí, jimž kromě příbuzných či přátel sotva někdo pomůže, přitom kontrastuje se situací středisek finanční moci, tj. pro udržení systému klíčových bankovních ústavů, jež za svoje nezodpovědné jednání nejsou bankrotem potrestány s odůvodněním, že způsobil vážnou globální finanční a tedy i hospodářskou a sociální krizi. Právem kritici poukazují na to, že stávající systém umožňuje těmto finančníkům dosahovat vysokých soukromých zisků a případné ztráty sanovat z veřejných rozpočtů. Ať se tedy na finančních trzích či v reálné ekonomice děje cokoli, nejvyšším patrům současné oligarchie zchudnutí nehrozí...

Současný monetární systém, založený na systému nekrytých peněz, tvořených poskytnutými úvěry, k jejichž splácení je třeba tvorby dalších úvěrů, je dlouhodobě neudržitelný. A to z důvodu nejen praktických, ale především morálních. V sociální etice Církve zorientovaní ekonomové tak stojí před nelehkou výzvou – hledat k dnešnímu systému alternativu, slučitelnou se zásadami spravedlnosti. Systém, v němž by peníze sloužily reálné ekonomice a tvorbě hodnot, sloužících obecnému blahu.

zdroj:http://stjoseph.cz/g126.html

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře