Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Marek Řezanka: Dluhy politiků - Řecko, Česko a mytologie dluhů

  • krach
V poslední době se mluví o Řecku. Ono se o něm mluví poměrně dlouho. Řecko se stalo v ústech pravice jakýmsi strašákem před „levicovou nezodpovědností" a před „hlubokou krizí". Česká pravice díky tomuto mýtu a dalším několika faktorům vyhrála parlamentní volby. V současnosti média vybarvují obraz země, jež nejen že všechny ostatní ohrožuje svými dluhy, ale i troufalostí odmítnout nabízenou pomoc.

 

To už je přeci na pováženou. Jak to ale s tím Řeckem je? Skutečně je to černá ovce Evropy, nebo nám zase někdo maluje až příliš černobílý obrázek?

Když je řeč o dluhu, vždy by mělo být uvedeno, kdo vlastně dluží – a komu. Byli skutečně řečtí občané natolik rozmařilí, popouštěli si svůj opasek opravdu až tak nehorázně, že si ani nevidí na pupek? A na co vydávala peníze řecká vláda? Jak bezpečné a seriózní byly investice a transakce řeckých bank? Jaké finanční prostředky šly na zbrojení a kolik peněz zmizelo ve veřejných zakázkách? Komu je vlastně pomoc EU nabízena? Lidem, jimž se náhle výrazně snižuje jejich životní úroveň, nebo finančním institucím, jejichž manažeři a šéfové prováděli špatná riskantní opatření? Nebo že by rovnou těmto manažerům a šéfům?

Média vyvolávala hysterii, že si Řekové dovolí referendum k tomu, jestli přijmou nabízenou pomoc. Taková drzost, řekne se. Už ale v komentářích nezaznívá, že referendum v takto klíčových otázkách budoucnosti země je v demokracii nástrojem zcela běžným a samozřejmým, na nějž mají lidé právo.

Na jednu stranu u nás Nečasova vláda horuje za jediné referendum, které je ochotna lidem poskytnout, a to referendum ke vstupu do eurozóny (doposud je u občanských demokratů zřetelné zklamání z výsledků referenda o vstupu do EU), na druhé straně je špatné řecké referendum k přijetí pomoci ze strany EU. Ono, když dva dělají totéž...

Nakonec žádné referendum nebude.

Je až paradoxní a pro dnešní čas příznačné, že téměř všichni mluví o dluzích. Domácnosti jsou v dluzích, vláda je zadlužená, generace seniorů mají prý dluh vůči svým dětem a vnoučatům. Ministr Kalousek posílal před volbami na náhodně vybrané adresy složenky, kolik kdo dluží státu. Bohužel již nevyčíslil, kolik stát dluží každému občanovi. A dnes by toto číslo bylo přímo astronomické. Tato vláda dluží svým občanům hodně. Dluží jim vysvětlení, proč veškeré náklady související s tzv. reformami - ve skutečnosti však spojené s přípravou na privatizaci veřejného sektoru, privatizaci školství, zdravotnictví, sociálních služeb, penzí – mají zaplatit pouze středně a nízkopříjmové vrstvy společnosti a proč z toho navíc nemají nic mít. Dluží jim vysvětlení, z jakého titulu má řada občanů přijít o právo na zdravotní péči, proč má řada občanů mít navždy zavřené dveře ke vzdělání a z jakého důvodu má řada občanů být vystavena chudobě na stáří. Nemluvě o řadě občanů, kterým bude pro jejich handicap odepřena integrace do společnosti. Toto není o zodpovědnosti dotyčných občanů. Toto je o zvůli těch, kteří prosazují něco, co neměli ve svém volebním programu, k čehož prosazení však mají dostatečnou moc.

Dále jim dluží za praktické dopady své politiky. Svou daňovou politikou se vláda vzdala části nezbytných prostředků. Přiškrtila trh, stále se uskrovňující domácnosti omezují své výdaje, a kde není spotřeba, hubne výroba. To je začarovaný kruh. Ten ovšem souvisí s tím, že evropská a americká ekonomika začaly být čím dál více závislé na spekulacích. Poté, co Čína zaplavila světové trhy svým bezkonkurenčně levným zbožím opřeným o neexistenci sociálních práv, neexistenci demokracie, přestala být Evropa pro svět zajímavá. Zlaté doly jsou jinde.

Žijeme v době, kdy se kapitalismus posunul do svého posledního vývojového stádia. Tedy stádia, kdy z něj profituje již jen nejužší skupina lidí, jež hodlá maximalizovat své zisky na úkor všech ostatních, tedy valné většiny obyvatelstva. Jedná se o stádium, kdy již v podstatě na celém světě nějaká z forem kapitalismu existuje a kdy sociálně a ekonomicky nejvyspělejší země světa stojí před systémovou změnou.

Vůdčí silou soudobého kapitalismu se stala Čína. Symbol absence lidských práv a demokracie jako takové. Tento model současnému kapitalismu vyhovuje nejvíce a v jeho jménu jsou odbourávána sociální práva a demokratické principy v Evropě i v USA.

Vždy, když se nějaký systém hroutí, provází ho křeč. Křeč z potřeby se udržet. Čím více se stává systém nefunkčním, tj. kolabují školství, zdravotnictví, důchodový systém, nefunguje právní stát a prostor pro korupci je enormní, tím silněji přistupují mocní k restrikcím. V tom jim často pomáhají fašistické skupiny, které šíří teror a odvádějí pozornost od skutečných problémů k problémům zástupným. Některé občany ze společnosti vyčleňují úplně a nálepkují je jako hlavní viníky krize.

Tomuto trendu je potřeba se aktivně postavit. Fašismus bude v Evropě sílit a šířit se jako mor. Čím více budou střední vrstvy pauperizovány, čím více na ně budou dopadat necitlivé kroky jejich vlád, tím více budou omezována jejich práva projevu, jejich svoboda slova. Z voleb se stává čím dál větší fraška a model občanské společnosti je v troskách.

Řecko je typickým příkladem toho, jek si současná Evropa představuje demokracii. Nevnímá hlasy Řeků postižených krizí, razí svou představu o vlastní záchraně z pozice elit. To nejsou pevné kořeny evropské jednoty. Ty je třeba hledat jinde.

Existuje celá plejáda hnutí, jež se snaží formulovat svou nespokojenost, frustraci a svůj hněv. Málokteré z nich však formuluje alternativu ke stávajícímu systému. Takovým, které tuto alternativu prezentuje a prezentuje ji na demokratických základech, je Hnutí za Přímou Demokracii. Prosazuje kontrolu občanů nad svými politiky, kteří budou kdykoli odvolatelní, zpronevěří-li se tomu, proč byli voleni. Ruku v ruce s tím toto hnutí prosazuje kontrolu zaměstnanců nad podniky, kde pracují, aby mohli spolurozhodovat o přerozdělování zisků a nebyli jen přívažkem, kterého se kdykoli firma zbaví, chce-li ušetřit a maximalizovat svůj zisk.

V době, jež je nesmírně těžká a pro mnoho spoluobčanů tragicky neřešitelná, je zapotřebí nabídnout lidem alternativu, jež nebude založena na násilí, na vzestupu nových elit na úkor většiny obyvatelstva, jež nebude udržovat současný stav agónie a marnosti.

Česká republika je zadlužována, tento dluh však není vložen do lidí, nerozvíjí se výroba, neposiluje vzdělanost, nepodporuje dostupnost zdravotnictví. Dluh je investován do korupcí a nástrojů k utužení moci vládnoucích. Nepodporujme takový dluh, neplaťme ho. Platíme tak vlastní zbídačení.

Udělejme, co je v našich silách, aby vláda musela ze svých asociálních cílů ustupovat, aby se musela zpovídat za své chyby. Aby nebylo v právním státě možné, že představitel ozbrojených a bezpečnostních složek ocení medailí vrahy za to, že porušili platné právo, které platí v jakémkoli systému. Aby ministr jednal stylem "Stát jsem já" či "Já rozhoduji, kdo je hrdina". V prvním případě jde o parafrázi výroku francouzského panovníka, Ludvíka XIV., ve druhém výroku nacisty Göringa: "Já rozhoduji, kdo je žid." Pokračovat v této cestě by znamenalo dluh demokracii, dluh lidským právům, velmi tvrdě v průběhu historie vybojovaných, dluh sociálním vymoženostem, jež znamenaly důležitý krok k vyspělosti, dluh, který by byl velmi bolestný a zatěžoval by nejednu nadcházející generaci. A jeho splácení by nás všechny přišlo velmi draho.

Marek Řezanaka

zdroj

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře