Apologie pouličního násilí

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

2. září 2010|

Sean O’Flynn-Magee|

8117 x

Záběry pouličních výtržností, k nimž v ulicích kanadského Toronta docházelo během tamního červnového summitu skupiny G20, obletěly svět. Podle všeobecně rozšířeného mínění je násilí jako forma politického protestu nepřijatelná. V situaci, kdy se veškerá naše účast na veřejném dění omezuje jen na práci a konzumaci, je však násilí možná jediným, byť zoufalým projevem odporu.

Místní budou mít ještě v živé paměti chaos a paniku, které ovládly jejich město. Různé strany budou vést spory, zda policie při výkonu svých povinností nezašla příliš daleko, nebo zda protestující mohli a měli zabránit řádění „černého bloku". Několik pronikavých duchů si možná položilo otázku, jak se protestujícím v policejně uzavřeném městě vůbec podařilo zapálit tolik policejních aut (a to přímo před objektivy zpravodajských kamer). Ostatní budou uznávat právo občanů na protest, ale zároveň jednomyslně odsuzovat všechno, co jde za úzce vymezené hranice práva a pořádku.

Je příliš snadné zavrhovat násilí jako destruktivní výstřelky arogantních, nihilistických, anarchistických výtržníků bez morálky a bez smyslu života. Jakmile kanadský premiér vypustil z úst slovo „vandalové ", bylo znovu a znovu papouškováno ve všech médiích a záhy se stalo heslem dne. A diskuse se následně omezovaly na to, jak je násilí nepřijatelné a jak odvádí pozornost od ušlechtilého poslání mírumilovných protestů. Nikdo se neodváží naznačit, že by násilí mohlo být nejen přijatelnou volbou, ale dokonce volbou nezbytnou.

Diskuse na toto téma by v žádném případě nebyla snadná. Severoameričané z ideologických důvodů násilí odmítají, pohlížejí na něj jako na cosi brutálního a barbarského. Jejich pohled na věc ale bývá také zpravidla velice selektivní. Škody způsobené nepatrnou hrstkou protestujících na torontských obchodech jsou vnímány jako projev násilí, zatímco masivní přítomnost policie vybavené těžkou výzbrojí a ukrývající se za policejními zátarasy nikoliv. Tento zarážející rozpor není v žádném případě intuitivní, nicméně je nedílnou součástí našeho kulturního předprogramování.

 

Kultura násilí?

Podle Slavoje Žižka je naše kultura kulturou neviditelného, leč všudypřítomného násilí. Toto násilné počínání však za násilí buď vůbec pokládáno není, nebo je tabu. Severoameričané jsou vedeni k tomu, aby odmítali násilí navzdory tomu, že existence Kanady i Spojených států je založena na násilném přesídlení (pokud se nejednalo vysloveně o genocidu) někdejšího domorodého obyvatelstva Severní Ameriky. Je nám sice vštěpováno, že násilí je špatné, stávající úroveň našeho materiálního blahobytu je ale udržována pomocí zahraničních vojenských výbojů a naše každodenní jednání doma regulováno policejním aparátem a systémem soudnictví.

Není tedy nevkusné, ne-li vysloveně zavrženíhodné, vydávat násilí za přijatelnou formu protestu? Násilí je přeci zlo, není-liž pravda? Pokud se jakožto občané uchýlíme k násilnému odporu, vlády se zmocní chaos a násilí, nebo ne? Takto k nám promlouvá zdravý selský rozum. Tento zdravý selský rozum ale nespadl z čistého nebe. Od dětství je nám vštěpováno odmítání násilí s jediným cílem: zneutralizoval náš potenciální odpor proti dominantním mocenským strukturám. Tyto mocenské struktury samotné se však o násilí opírat smějí. Tato skutečnost je známa každému začínajícímu studentovi politologie: základní charakteristikou státu je jeho „monopol na užívání síly".

K naším kulturním mýtům patří přesvědčení, že určité formy násilí jsou akceptovatelné, zatímco jiné nikoliv. Toto poznání však v žádném případě nemá intuitivní základ. Posuzování násilí - jeho dělení na akceptovatelné a neakceptovatelné použití síly - mají ve své kompetenci ti, kteří kontrolují dominantní společenský diskurs (stejně jako historii píší vítězové). Je tedy legitimní vyslat armádu šestačtyřiceti zemí do Afghánistánu, který je suverénním státem, avšak nelegitimní, když se místní domobrana z Tálibánu nebo z jiných opozičních uskupení invazním jednotkám postaví na odpor (kvůli tomuto dvojímu metru ještě Omar Khadr, zatčený ve svých patnácti letech, stále hnije v cele na Guantanámu). A tak bylo v zájmu bezpečnosti, když byla policie v Torontu vyzbrojena automatickými puškami, helikoptérami a zvukovými děly, ale bylo ohrožením bezpečnosti, když se v univerzitním areálu našlo skladiště improvizovaných zbraní (dlažebních kostek, kamenů a holí... i když dlužno dodat, že policie počty zkonfiskovaných zbraní značně nadsadila).

Největší rozpor tkví v tom, že ačkoliv naše společnost se o násilí - které je v jistém smyslu dokonce jejím motorem - strategicky opírá, násilný odpor proti vládnoucí moci je všeobecně pociťován jako nepřijatelný. Apologové sytému i jeho kritici sborem pokyvují nad otřepanými frázemi hlásajícími, že „násilí plodí zase jen násilí" nebo že „násilí je projevem slabosti". Pokud chceme vybudovat lepší společnost a nechceme předem zkompromitovat její čistotu, nemůžeme se podle nich opírat o násilí.

Když tedy není násilí otevřeně odmítnuto jako „zlo", je alespoň kritizováno jako „neefektivní" či „kontraproduktivní". Tento postoj je výsledkem rozsáhlé indoktrinace veřejného mínění proti násilí vedené shora. Militantní tažení ANC v Jižní Africe proti vládě apartheidu bylo neuvěřitelně populární a nesmírně úspěšné. Totéž platí pro rozličná republikánská hnutí působící v různých dobách v (Severním) Irsku. Stejně jako pro svržení Batistova režimu na Kubě. Násilí je v mnoha situacích přesně tím, po čem veřejné mínění volá.

Okolnost, že lidé bez ohledu na to, jak moc jsou vykořisťováni nebo utlačováni, odmítají násilí jakožto excesivní, nelegitimní a necivilizované, je svědectvím vymývání mozků prováděného západními „liberálními demokraciemi". Dominantní zájmy jsou si dobře vědomy hrozby, které v rukou porobené většiny představuje násilí pro pokračování vlády privilegované menšiny, a tak proti násilí dlouhodobě vedou úspěšnou PR kampaň. Jimi uplatňované násilí, jehož detaily se sice někdy stávají předmětem diskusí, není nikdy v principu zpochybňováno. Profesionální armádní sbory a policejní složky jsou připomínkou, že násilí, jakkoliv explicitně nezmiňované, je stále přítomné.

Násilí není černobílé. Je nedílnou součástí lidské zkušenosti a jedním z nejautentičtějších lidských projevů. „Preventivně ho vymítat," říká Žižek, „zavrhovat ho jako ‚špatné' je ideologická operace par excellence, mystifikace, která se podílí na zneviditelnění elementárních forem sociálního násilí." Bezvýhradné odmítání násilí znamená podrobit se dominantní moci, dovolit jí, aby ve své vládě pokračovala bez odporu, když se vzdáme jednoho z nejcennějších prostředků v boji proti nespravedlnosti. Jinými slovy, dokud bude násilí nepřijatelné pro občany, ale zůstane modem operandi státu, bude změna nemožná.

 

Demokracie

My se ale nemusíme spoléhat jen na násilí, budou namítat kritici, díky našemu spasiteli, demokracii. Prostřednictvím demokracie můžeme projevovat svůj nesouhlas a můžeme establishmentu vzdorovat, aniž bychom se museli uchýlit k brutalitě. Tak tomu možná je v naší představivosti, avšak ve skutečnosti jsou politické výsady, jimž se údajně těšíme, iluzorní a útěcha, kterou čerpáme z toho, že „žijeme v demokracii". Ve skutečnosti je jen další vrstvou ideologického předprogramování, které nás vede k odmítání násilí.

Veškerými relevantními kritérii poměřováno se náš demokratický experiment jeví jako jednoznačné selhání. Nepodařilo se mu ani vzdáleně vytvořit rovnostářskou společnost (logický důsledek jakékoliv mocenské struktury ovládané většinou). Nepodařilo se mu skoncovat s válkou. Nedokázal dospět k rovnováze mezi lidskou společností a ekosystémem.

Jistě, smíme volit. Volíme ale kastu politiků, kteří se liší jen ve své stranické příslušnosti, nicméně shodují se ve své loajalitě vůči statu quo. Naše myšlení však ovládá mocný podvědomý mechanismus, jenž nás ujišťuje, že navzdory veškerým důkazům svědčícím o opaku žijeme v demokracii, a tak lidé dál chodí volit, sledují politické debaty, agitují za liberály, demokraty, konzervativce nebo republikány a dál bezmyšlenkovitě podporují systém.

Legitimní rezistence bývá systémem absorbována (jako příklad lze uvést Greenpeace nebo odbory, které těžiště své činnosti přenesly od radikálního aktivismu k politickému lobbingu) a rozředěna, čímž se pro vládnoucí systém stává snesitelnější. Protest každopádně už dávno není projevem rezistence. Pokud se drží v patřičných mezích, je vládnoucím systémem akceptován a čas od času je jím dokonce podněcován. A tak existují legální a ilegální protesty, projevy nesouhlasu jsou omezeny na zóny k tomu vyhrazené a pochody protestujících lemují policejní kordony, jako by se jednalo o odsouzence pod dohledem bachařů.

Demokracie by se ze své podstaty měla zakládat na svobodné diskusi. V dnešní dystopické budoucnosti je nám však namísto autentické debaty vesměs servírována pouze mediální podívaná. Volby, všeobecně pokládané za projev politické vůle, zdegenerovaly na truchlivý rituál, během něhož automaty zdráhavě imitují prázdná gesta participativního procesu. Masová média, údajná bašta svobody slova, generují zdánlivě protikladné názory nevybočující z úzkého spektra všeobecně akceptovatelného obsahu a pěstují povrchní kult celebrit vděčně přijímaný otupělými a lhostejnými masami. Protesty jsou podporovány, pacifikovány a ignorovány, aniž by měly jakýkoliv dopad na politické či socioekonomické rozhodování. Přes všechny krásné řeči o změně se věci ve skutečnosti mění stále méně a méně. A triumfální pochod (či spíše karnevalový rej) demokracie nerušeně pokračuje.

 

Zpátky do Toronta

Na tom, co se odehrávalo v Torontu přirozeně nebylo nic demokratického. Sdružení G8/G20, mafiánský kroužek představitelů států a byznysu, který si uzurpoval roli vyhrazenou OSN, aniž by se zajímal o vůli většiny národů světa, se sešel za zavřenými dveřmi a policejními zátarasy, zatímco médiím byla svěřena úloha odvést pozornost veřejného mínění od rozhodnutí, která zde byla přijata, a zaměřit ji na několik zapálených automobilů (k inkriminovaným rozhodnutím mimo jiné patří i to, že poté, co byly stimulační balíčky rozdány, musí být sníženy rozpočtové deficity, což znamená, že redistribuce bohatství v podobě veřejných výdajů má být omezena, jak to vidíme třeba v nedávném návrhu britského rozpočtu). Tato skutečnost sotva skýtá nějaké překvapní, protože třebaže veřejnost byla držena vně bezpečnostního perimetru, nezvolení zástupci Světové banky a MMF byli přivítáni v jeho středu.

Obyvatelům Toronta byla zkrácena jejich práva, aby mohl být zachován „pořádek". Policii se dostala štědrá finanční injekce, s jejíž pomocí se jí podařilo přetrumfnout i její nenasytné protějšky z „olympijského" Vancouveru, když na zpacifikování protestujících vynaložila téměř miliardu dolarů. S výbavou vzbuzující respekt se vypravila zastrašovat občany poté, co jí bez řádné parlamentní debaty byly uděleny mimořádné pravomoce zadržovat, prohledávat a zatýkat podle libosti. Několika novinářkám bylo vyhrožováno znásilněním. Mírumilovné protesty byly napadány.

Policejní vozy byly ze záhadných důvodů ponechány v cestě několika protestujícím dostatečně dlouho na to, aby mohly být zapáleny, nafilmovány a nasnímaný materiál mohl být odvysílán do celého světa coby nejpamětihodnější záběry ze schůzky G20, coby zlověstné varování pro všechny, kteří by v budoucnu mohli zpochybňovat nezbytnost výdajů na bezpečnost. Připomeňme si, že toto se odehrálo v téže zemi, ve které byly v roce 2007 k vyprovokování násilných protestů v Quebecu nasazeni agenti provokatéři. Přízrak pouličního násilí podněcuje obavy veřejnosti a ospravedlňuje ráznou reakci. Podle této perverzní logiky je potřeba více policejních aut, aby se zabránilo požárům policejních aut. Jak trefně konstatoval sloupkař z New York Times Chris Hedges: „Když začne násilí narušovat mechanismus vládnutí, mocenská elita použije tyto excesy, jakkoliv jsou nepatrné, jako záminku k nepřiměřenému a bezohlednému nasazení síly proti svým reálným i imaginárním odpůrcům." Může se člověk v takto úzkých mantinelech vůbec vzepřít vládnoucí moci?

 

Nezdravý selský rozum

Mnozí Kanaďané reagovali na izolované výbuchy násilí odehrávající se v ulicích Toronta hrůzou a zděšením. Někteří tyto činy odsuzovali jako nesmyslné, hloupé a kontraproduktivní. Ve skutečnosti byly tyto výbuchy všechno jiné, než co se skrývá za těmito přívlastky. V samotné skutečnosti, že protestující zaútočili na provozovny kavárenské sítě Starbucks, což bylo symbolické, leč zoufalé gesto, lze spatřovat nikoliv projev nihilismu, ale důkaz jejich hluboké nespokojenosti, frustrace a vyloučení ze smysluplné spoluúčasti na společenském dění, tedy pocitů nikoliv nepodobných pohnutkám účastníků výtržností na předměstích francouzských velkoměst v roce 2005.

To, co se nám může jevit jako projevy nesmyslného násilí, jsou ve skutečnosti pokusy dát průchod zlosti, která nemá žádný jiný ventil. Není žádná náhoda, že střety tohoto druhu se odehrávají pokaždé, kdy do města dorazí nadnárodní organizace bez politické legitimity jako WTO nebo G8/G20 nebo že útoky často míří proti korporacím bez tváře. Občanům západních zemí pozvolna začíná docházet, že jejich spoluúčast na společenském dění se fakticky omezuje na práci a konzumaci, tedy jinými slovy na stimulaci ekonomického života. Když vezmeme v úvahu hierarchickou strukturu kapitalistické společnosti, pak to neznamená nic jiného, než že naprostá většina občanů věnuje téměř veškerý svůj čas zvyšování blahobytu nepočetné elity. To se zlověstně podobá systému, který měl být údajně dávno překonaný - feudalismu. Politické funkce jsou vyhrazeny několika málo jedincům, kteří již prokázali svou loajalitu vůči stávajícím mocenským strukturám, a jsou jimi pokládáni za důvěryhodné. Svoboda slova sice existuje, ale má své meze. Obsah sdělení příliš cenzurován není, ale možnosti oslovit jím veřejnost jsou značně limitované. Mainstreamová média přinášejí zprávy z omezeného spektra akceptovatelných témat (Zjednodušeně řečeno, jde primárně o konflikt konzervativci versus liberálové, nikoliv anarchisté versus fašisté.) Když se někdo odváží jít za limity toho, co je pro politický establishment přijatelné, nečeká ho vězení nebo jiné primitivní formy trestu, ale přezírání nebo obvinění z extremismu. Jinými slovy, můžete říkat, co chcete, nesmíte to ale říkat příliš hlasitě, aby to náhodou někdo nezaslechl.

Tváří v tvář této realitě (a nemylme se, toto je realita) se nabízí otázka, co dělat. Standardní odpovědí je odvrátit pohled, najít si nějaké rozptýlení na síti a zapomenout. Alternativa je mnohem těžší. Chris Hedges mluví otevřeně: „Akty odporu jsou morálními akty. Jsou tu proto, že si lidé, kteří mají ještě zbytky svědomí, uvědomují nezbytnost postavit se vykořisťování a despotismu."

Existuje řada forem odporu, z nichž jen některé jsou násilné. Násilí nemusí být pokaždé tou nejlepší volbou, avšak tváří v tvář systémovému násilí a systematické represi náleží do arzenálu adekvátního odporu. Proti ohni se musí bojovat ohněm; je tedy přinejmenším legitimní, aby se násilí čelilo násilím.

 

 

Autor je aktivista a nezávislý novinář.

Převzato z internetového deníku Digital Journal. Přeložil Radovan Baroš.

Komentáře