Příchod Zemanových dlouhodobých spolupracovníků na Hrad, evidentní snaha aktivně ovlivňovat z funkce prezidenta směřování země a fakt, že stačí, aby se nový prezident vyjádřil, a hned je ho v médiích „plno“, způsobil posun politické debaty v řadě ohledů. Známé názory Miloše Zemana na Rusko, jeho budoucnost v EU a údajnou potřebu posílit ekonomické vztahy mezi ním a Českou republikou hrozí zastínit dosavadní neokonzervativní linii a do jisté míry v závislosti na konkrétním stavu světa protiruskou orientaci zahraniční politiky ČR.

Na dosavadním přístupu zahraniční politiky k Rusku se podepsalo hned několik faktorů. Mimo historického pocitu křivdy za rok 1968 především autorita Václava Havla, včetně atlantické orientace jeho nejbližších spolupracovníků jako bývalého ministra obrany Vondry, a otevřený antirusismus někdejšího premiéra Topolánka.

Po Havlově odchodu se garantem „havlismu“ v zahraniční politice stal současný ministr zahraničí Schwarzenberg, ale ten nápor Zemanova syrového zahraničněpolitického pragmatismu nestíhá. Buď se chystá na efektivní protiúder, nebo, což je pravděpodobnější, mu spíše docházejí síly. Zemanovy rozhodné kroky tak prošlapávají cestu trendu, který velká část veřejnosti zřejmě odmítat nebude. Mnohé bystré komentátory to již vedlo k vyslovení domněnky, že řadu lidí v ČR, zklamaných dosavadním vývojem a ztrácejících víru v demokratické instituce, může vidina mnohem těsnějšího provázání s Ruskem do budoucna lákat.

Ne že by nám pragmatičtější přístup k Ruské federaci neprospěl. Rostoucí obchodní výměna mezi ČR a RF za poslední roky sice nepotvrzuje názor, že kritika politických a právních poměrů v Rusku negativně poškozuje hospodářské zájmy. V případě zahraniční politiky ČR ale právě lidskoprávní rozměr mnohdy sloužil pouze jako účelový politický klacek „pravdoláskařů“. Co nesmělo být dovoleno Rusku, bylo ve stejné, ne-li větší míře zamlčováno či přehlíženo u jiných, nemluvě o nezametení si před vlastním prahem.

Výhradně prozápadní orientace by nás brzy mohla dovést ke zjištění, že proti černobílému vnímání a ostrakizaci Ruska se ozývají hlasy právě ze Západu. I Zbigniew Brzezinski, klasický studenoválečník a velmi ostrý kritik Ruska posledních let, ve svénové knize Strategic Vision vysvětluje, proč by USA již neměly vůči Rusku zastávat domýšlivé postoje a proč je v našem zájmu – i z hlediska větší demokratizace Ruska – přitahovat jej k Evropě a Západu obecně. Z tohoto pohledu je vstřícný postoj Miloše Zemana logický a v podstatě je navázáním na názory velikánů evropské sociální demokracie, jako je třeba Helmut Schmidt.

Potud je Zemanův proruský postoj v pořádku. Zdrojem obav je však zejména okruh jeho spolupracovníků. Nezřídka jde o lidi spjaté s ruským byznysem. Fakt, že mnozí z nich budou pracovat v prezidentské kanceláři a nemají patřičnou bezpečnostní prověrku (a vzhledem k jejich podivné minulosti a temným kontaktům by jí prý neměli dostat, jak tvrdí třeba senátor Štětina), vede k názoru, že prezident Zeman představuje bezpečnostní riziko.

Mínění, že nástup Miloše Zemana bude znamenat plíživé podbízení se Rusku, pak posiluje obava, že trend by mohl být ještě horší, pokud nadále bude posilovat KSČM (zasedne v příští vládě, anebo bude podporovat jednobarevnou vládu ČSSD, a tím ji bude držet pod krkem a vydírat). Komunisté by skutečně mohli mít zájem na tom, aby k prohlubování partnerství s Ruskem docházelo na úkor našich vazeb k Západu. To si ovšem Miloš Zeman nepřeje, stejně jako si to nepřál Václav Klaus. Navíc taková politika by vyžadovala vypracování jednoznačné zahraničněpolitické doktríny. A ta nevznikne.

Někteří čeští komunisté Rusko doposud vnímají jako určitou hráz vůči „imperialistickému“ Západu. Ti chytřejší pochopili neudržitelnost takových představ a dobře si uvědomují, že minimálně od dob Primakovovy doktríny je cílem Ruska sice omezovat moc Spojených států, ovšem nikoli v konfrontačním duchu, nýbrž podporou multipolárního světového uspořádání, což má limitovat západní monopol na určování toho, jaké politicko-ekonomické uspořádání je univerzálně správné. Nelze zapomínat ani na fakt, že ruští komunisté v současné době představují opoziční, nikoli prorežimní sílu.

Nicméně je to paradoxně současná svébytná ruská národní mytologie, kdy je velikost nového Ruska stavěna na pelmelu odkazů na carskou, bílou i stalinistickou minulost, co v mnohém připomíná zvláštní pravolevou názorovou koalici, kterou je v českém mediálním prostředí stále více slyšet. V ní na webech jako Freeglobe nebo EUserver souzní alternativci, zástanci konspiračních teorií, komunisté a protiameričtí socialisté spolu s národovecky orientovanými katolíky, kteří v putinovském Rusku spatřují protiváhu dekadentnímu liberálnímu Západu. Její potenciál výrazně ovlivnit zahraniční politiku ČR je však limitovaný – znamenal by uvést v život koncepci Karla Kramáře: Moskva a panslavismus.

Miloš Zeman tuto cestu následovat nebude ani nevystoupí s vlastní geopolitickou iniciativou. K tomu, aby se stal českým Gerhardem Schröderem, mu chybí dvě věci: přesvědčení a jistý druh zdrženlivosti.

Těžko si představit, že se právě Miloš Zeman stane trojským koněm ruské geopolitiky ve střední Evropě. Jako eurofederalista usiluje o celoevropské sblížení s Ruskem, a vzhledem k jeho negativnímu vztahu k islámu, který často vede ke zkratkovitému myšlení, bude jen těžko opakovat roli, kterou sehrál Schröder v případě války v Iráku. Zeman se také několikrát vyslovil pro bombardování Íránu. Ten současné Rusko vyzbrojuje a cíleně podporuje pro jeho šíitský charakter, jako protiváhu sunnitským monarchiím financovaným Spojenými státy.

Druhou věcí je, že ve vztahu ke kontroverzním otázkám spojeným s Ruskem Zeman rychleji mluví, než myslí. To potvrdil několikrát během prezidentských debat, kdy například prohlásil, že gruzínskou válku v roce 2008 zahájila Gruzie útokem v Abcházii (což je nesmysl, maximálně je pravdivé to, že konflikt jako první eskalovala Gruzie, nicméně v Severní Osetii).

Ano, na Hradě se buduje svébytné mocenské centrum, které je spojeno s kontroverzními lidmi, pro jejichž obchodní vazby na některé ruské společnosti by mohloza určitých okolností vyvstat pro ČR bezpečnostní riziko. Ovšem za předpokladu, že patřičné orgány státní správy v ČR fungují, jak mají, nehrozí, že by Zemanovo volání po vyváženějším vnímání Ruska přerostlo v impulzy podněcující geopolitické přeorientování ČR. Na to je Miloš Zeman moc velký solitér s malým pochopením pro jemné nuance mezinárodní politiky.

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1860/milos-zeman-a-rusko