Mazel tov s tím Kosovem, pane Fischere

Podrobnosti

Z domova / Politika|

25. srpen 2009|

TEN|

14099 x

Včera přinesl server www.nato.int podrobnější zprávu o návštěvě pánů Bartáka a Fischera (ministra obrany a premiéra ČR) u KFOR v Kosovu dne 19. srpna 2009, konkrétně o jejich vizitaci Camp Vrelo a Camp Šajkovac a o tom, jak v odpoledních hodinách slibně pohovořili (pan Fischer zcela jistě) s „prezidentem" Kosova a jeho „premiérem", pány Fatmirem Sejdiem a Hašimem Thacim. Fischerova návštěva je tak pokračováním ostudného divadla, k němuž se nepropůjčilo nejen Rusko (jak uváděno v mainstreamu), ale z aliančních zemí NATO ani Řecko, Španělsko a Slovensko.

Naši muži a ženy v KFOR a PČR by prý podle jedné z „myšlenek" Mirka Topolánka v Kosovu nemohli působit, kdybychom tamní „vládu" neuznali. Kupodivu, omezený počet Slováků, ke spokojenosti velení KFOR, v oblasti Kosova slouží, a přitom není naštěstí naděje, že by Slovensko tuto zemi, respektive její samostatnost, kdy uznalo. Premiér Fischer se, prostřednictvím svých jinak sympatických synů, stylizuje do role prvního Žida ve státě. Je-li jím však opravdu, a nejen módně, měl by vědět, že první sefardim přibyli do oblasti Vučitaru v době tzv. vojensko-feudální despocie Osmanů, za panovníka Bajezida I. a II. V roce 1455 jsou již sefardští Židé v oblasti usedlí, zatímco v jejich původní vlasti, Španělsku, probíhá násilná rekatolizace, reconquista a stupňuje se i činnost inkvizice. Židé, jako ostatně všude, se věnují lékařství, obchodu, ale zde i zemědělství. Osmánská statistika pro oblast tohoto vilájetu uvádí v roce 1899 census 47% Albánců, 44% Srbů, 9% Židů, Romů a Turků. Tento stav se do druhé světové války prakticky nezměnil, protože albánský diktátor Ahmed Zogu byl v italské zájmové sféře, kde rasová měřítka pánů Eichmanna a Heydricha prostě neplatila. Hůře bylo roku 1943, kdy nacisté vtrhli do Albánie a na Kosovo a během krátké doby vytvořili z Albánců dvě divize SS, Skanderbeg a Handžar. Obratem putovalo do plynu 591 Židů z Albánie a Kosova. Ovšem v roce 1943/44 oběma divizím „nařezala" partyzánská divize Svetozara Vukmanoviće - Tempa, mající britské zbraně a podporu dalších Titových oddílů v horách. Ti z albánských nacistů, kteří nezahynuli, pak byli v roce 1944 Národní armádou Jugoslávie zahnáni do široké všeobjímající náruče ruských vojsk u Drávy, Driny a Dunaje.

Už Tempo si ve svých pamětech ovšem stěžoval (jeden výtisk je v knihovně ÚMV v Nerudově ul. v Praze), na absolutní propustnost albánské hranice. Albánské doklady tehdy ještě nemívaly fotografie, a tak se kdekdo vydával za kdekoho. Tam někde začíná infiltrace Kosova Albánci z Albánie, kterou podporovala do roku 1947 Stalinem prezentovaná myšlenka na pohlcení Albánie Jugoslávií, kterou později  Josip Broz Tito odmítl. Nicméně, zhruba o půl století později vypukla na Balkáně válka, zdůvodňovaná srbským útlakem Albánců. Jaký byl, to dokumentují i sami Židé. Když se spolu s britskou částí KFOR dostávali do Prištiny v roce 1999 i jednotky tehdy teroristické UCK, KFOR pro ochranu minorit nehnul prstem. Předsedkyně židovského sdružení se na KFOR obrací se žádostí o pomoc pro pár desítek osob -- a je odmítnuta přesto, že je příjemkyní pomoci Joint Jewish Distribution Comittee. Nezabrání „shánění" Židů z majetků, zabavování vil, rabování za přítomnosti majitelů  a -- násilí. V roce 1999 ona a další odjíždějí taxíky do Makedonie, filmováni izraelskou TV. Srbové za války zachraňovali Židy (památník Jad Vašem), Židé Srbům opláceli stejně, pokud mohli. Poslední, co pro větší komunitu mohl JDC udělat, byla společná sederová večeře (připomínka exodu Židů) o svátcích Pesach roku 2003 (pohyblivé, tzv. židovské velikonoce).

Připomínka minulého exodu před exodem budoucím je žel skoro výsměchem. Lidé pak z donucení odjížděli do Makedonie (FYROM), někteří do Izraele (alija). V současnosti se hovoří o dvou rodinách albánsko-židovského původu, které snad v Prizrenu a Prištině ještě žijí. Netřeba hovořit o tom, že kosovští sefardim nikdy neměli (vyjma dob SFRJ, tedy dob údajně prokletých), školu a synagogu. Jen dva staré hřbitovy. Přitom americké židovské organizace posílaly do Kosova  stále peníze, za něž se stavěly madrasy a mešity. Strastiplný život sefardských Židů byl také tím, co odradilo stát Izrael od vlastního diplomatického uznání tzv. Kosovské republiky. Židé, kteří mají mimořádný cit i pro jazyky, v Izraeli vyprávěli, že bandy UCK hovořili dialektem albánského pobřeží. Byli to Albánci, ale nikoli místní. Jejich svědectvími se ale nikdo nikdy nezabýval, byť Jewish World i Jerusalem Post o nich píší poměrně často.

Islamizace Kosova je totiž, zdá se, dokončena. Ostatně, proč jinak by tam saúdský král Abdalláh pár dní před páně Fischerovou návštěvou nechal -- v rámci diplomatického uznání -- otevřít ambasádu? Wahhábovci si mnou ruce, co všechno za peníze pánů Wolfowitze a Holbrooka v Kosovu zařídili. Mají snad důvod ke smutku? Fox News přeci letos v dubnu donekonečna opakoval záběr, jak muslimský prezident Obama líbá v Bílém domě králi Abdalláhovi prsten na pravé ruce.

Takže, možná máme štěstí, že v rámci jistého flagelantství se český premiér Fischer nedostavil k Thacimu bos (tj. ponížen), jak bývávalo zvykem v dobách raného středověku mezi pouhým panovníkem a jeho církevní vrchností. Ještě jednou mazel tov!, pane Fischere.

Při šíření militantního islámu pod černou vlajkou wahhábovců totiž „hodně štěstí" potřebovat budeme. Všichni bez rozdílu

Komentáře