Masaryk naruby:

Zajímá vůbec někoho, s jakým programem by pak u voličů po svém poklidném plutí měla dospět? Klade si někdo otázku, kdo je ve skutečnosti Klausouvi na Hradě libějším, zda jeho názorový rival Zeman, či kníže? Levicoví voliči by si měli uvědomit jedno. Nejedná se zde o volbu líbivé tváře nebo sympaťáka roku. Volíme prezidenta, jenž bude mj. jmenovat ústavní soudce a rozhodovat v obsazování dalších klíčových míst. Stávající podoba církevních restitucí zatím ještě zcela vyhráno nemá. S knížetem na Hradě my všichni, kteří věříme v Masarykův odkaz a hájíme jeho hodnoty, prohrajeme. Než budeme slepě opakovat tisíckrát omletou poučku o tom, jak Zeman a Klaus jsou jedno a to samé, porovnejme si je. Jejich přístup k EU, k církevním restitucím, k sociálnímu státu, k amnestiím, k privatizaci v 90. letech, k prvkům přímé demokracie posilující práva občanů. Podívejme se na jejich postoje před rokem 1989, na míru jejich odvahy, na čitelnost jejich životopisů. Mnozí se nad naprostou rozdílností těch dvou nebudou stačit divit. Naopak Karel Schwarzenberg je nám líčen jako naprostý opak Klause, jako člověk transparentní a čitelný. Jaká je ovšem skutečnost? Nejsou nám představováni oba kandidáti poněkud v upravené podobě, která nemá s realitou až tak moc co do činění, a která se odvíjí od mediálního obrazu obou dvou?

Když jsou ze dvou tři

Kdo nám tedy postoupil do souboje o prezidentské křeslo do závěrečného duelu? Na jedné straně muž, který dal značce sociální demokracie lesk a po Klausových balíčcích stimuloval ekonomiku a rozvoj společnosti. Je to premiér z let 1998-2002. Ale také člověk, který se jasně vyjádřil pro úder na Irák či bombardování Bělehradu. Je to představitel levicového směru konce 90. let. Ve svých názorech pevný a konsistentní. Sice odešel z ČSSD do SPOZ, ale nezměnil barvu. Hájí tytéž hodnoty jako vždy, po svém. Proti němu stojí kandidát, který vystřídal několik stran – ale hlavně různé ideologie. Působil ve vládě M. Topolánka a nyní působí ve vládě P. Nečase. Byl maskotem Zelených, aby s jejich pádem změnil barvu. Nestalo se, aby razantně vystoupil proti korupci. Naopak aféry vlády vždy zamazával a bagatelizoval. Naposledy obhajoval trafiky pro „rebely“, které sám pomáhal vybírat. Je to politik s jedním z nevyšších přiznaných dluhů, politik, který je spojen s prodejem Lobkovického paláce do zahraničí, politik, který se nebyl schopen postavit za člověka, který na MZV upozornil na závažný korupční případ (Jakuba Klouzala). Politik, jenž hájí Kalouskovy výpady proti nezávislosti policie (v případu Parkanová) a jehož slovník občas přebere některé výroky od svého politického dvojčete, M. Kalouska. Pak je tu ovšem ještě třetí kandidát. Zcela virtuální. Čestný bohabojný šlechtic, aristokrat každým coulem, humanista a filantrop, jemuž se se slzami v očích klanějí zástupy ponížených, které obdaroval almužnou. Pravdomluvný neohrožený rek, který patrně dorazil rovnou z Blaníku. Nebude se z těch tří nakonec radovat právě tento? (A to nemluvím o kandidátovi čtvrtém, mimořádně nepopulárním, banditovi, který má na svědomí veškerou korupci a problémy současnosti, který na rozdíl od knížecího abstinenta pije jako duha a který na rozdíl od brilantního řečníka s galantním vystupováním jen dělá ostudu a všechny uráží. Ten také neexistuje, ovšem lze jím mávat jako rudým šátkem. Býky jsme pak my všichni, kdo na šátek reagujeme).

Přepólovaná volba

Kníže a jeho družina se nás snaží přesvědčit, že u volby prezidenta vůbec, ale vůbec nejde o nějaké pravolevé vymezení. Bohužel někteří levicoví myslitelé tomu tleskají. Přitom se zde odehrává střet o podobu naší levice i pravice do budoucna. Je velmi pravděpodobné, že V. Klaus stane v čele ODS. Byl by ovšem Zeman na Hradě pro ČSSD takovou tragédií, jak se často uvádí? Nemá jen strach některých představitelů současné nejsilnější levicové strany velké oči? Zemanovi jeho odpůrci vyčítají, že nahání voliče do voleb proti pravicové vládě, s níž je K. Schwarzenberg neoddělitelně spjat. Důvod, proč bychom neměli Schwarzenberga volit, však nespočívá v pravicovosti vlády, jíž je hlavní tváří, ale nekompetentnost té vlády, její celková nelegitimita (od dob, kdy stojí na hlasech subjektu LIDEM), nedůvěryhodnost, podezření z podpory korupčního jednání. V. Klaus si v posledních dnech několikrát pospíšil, aby vyjádřil podporu (příměji či oklikou) M. Zemanovi. Hraje snad na strunu tzv. „morální levice“, která přece nebude volit na Hrad „satana“, kterého za levicového uznat nemíní? Jedno je jisté – ať si vytvoříme obraz sebevětšího počtu virtuálních soupeřů o Hrad, fakticky se o post prezidenta ucházejí pouze dva. Jiná volba tu není. Nevolba, pokud nebude rovnoměrně rozložena do táborů obou rivalů, pak jasně pomáhá druhému z nich. Je potom třeba si uvědomit, jaké hodnoty zastáváme a jak se stavíme k následujícím otázkám:

1) Definitivní posvěcení církevních restitucí (výběr nových ústavních soudců)

2) Možné ocenění nejvyššími řády pro bratry Mašíny

3) Možné iniciování zrušení Benešových dekretů jako něčeho překonaného, za co bychom se snad i měli stydět

4) První dáma může být dcerou aktivního fašisty (a rod prezidenta může být sebevíce vlasteneckým)

5) Možný střet zájmů (účast v blíže nespecifikované nadnárodní organizaci, střet českého a rakouského práva v otázce dědictví, otázka nabytí českého občanství)

6) Možné rozprodání kulturního a historického bohatství země do zahraničí (např. Lobkowiczký palác)

7) Postoj k amnestiím a k aplikaci prvků přímé demokracie

8) Možné přehlížení takového jednání vlády, které prohlubuje sociální rozkol v zemi a vede k radikalizaci společnosti

9) Přístup k přírodnímu bohatství země (např. k Šumavskému parku)

10) Postoj k Fiskálnímu paktu a k politice investic, či politice škrtů

Jsem přesvědčen, že levicově zaměřený člověk (a sociální demokracie by v tomto měla být jednotná) má v těchto otázkách jasno, či měl by mít. A podle toho by měl volit. Umělé přepólování svého zaměření si sice může dodatečně vysvětlit nějakým tím iracionálním „vyšším principem“, dlouhodobě ale takto balancovat nemůže – a musí si vybrat, s jakými hodnotami se vlastně ztotožňuje – a jaký ideál společnosti hájí.

Staré pověsti oposmluvní

I když za Milošem Zemanem nejsou žádné přepychové zámečky či konta v zámoří, je v médiích napadán jako mafián. Těžko se takovým útokům čelí, stejně jako označení období opoziční smlouvy za enormně korupční. Do té doby byla ČR patrně rájem na pohled, pak se ale vše zvrtlo… Opravdu? Nestálo by náhodou za to se podívat na kauzy let 90. Na H-systém, CS fondy, kauzu Lehkých topných

olejů s mezinárodním přesahem, na Tomáše Pitra a nákup laciného rumu, tunelování fondů Trend, na kupónovou privatizaci a některé aktéry v ní, atd. Např. V. Žák v článku: „O co šlo v kauze IPB?“ hodnotí Zemanovu vládu trochu jinak, než mainstreamová média: „Ač se tradičně hodnotí léta vlády Miloše Zemana jako korupční léta opoziční smlouvy, přesný opak je pravdou. Privatizací bankovního sektoru a zejména odstraněním IPB byla uťata chapadla systémové korupce, která v devadesátých letech obepínala Českou republiku. Úvěrování na politický příkaz a využívání moci banky pro politické účely – tu financování novin, tu televize - skončilo. Málokdo si umí představit, jak by se země bez zásahu proti IPB vyvíjela dál.“ Mimochodem, skutečnost, že bývalá státní zástupkyně M. Benešová M. Zemana podporuje, také o něčem svědčí. Nejspíš ji nezaujal svou promafijní politikou, ale něčím diametrálně odlišným. Nechala se kolikrát slyšet, že jí premiér nikdy neházel klacky pod nohy a nechal ji konat ve stylu „padni komu padni“. Jistě, korupce vymýcena za Zemana nebyla. Přišly nové kauzy, na scéně se objevily tváře, které se svým počínáním naprosto zdiskreditovaly (např. S. Gross). Ale v době, kdy se zde táhnou aféry typu IZIP, CASA, sKarty a mnohé další, vidět symbol korupce a zla v Zemanovi, je naprosto scestné. Otázka, který typ vlády (zda menšinová založená na opoziční smlouvě, která má v parlamentu velmi silnou oporu, či vláda opírající se o 101-102 hlasů či dokonce o nikým nevolený subjekt) je více náchylný k podpoře korupčního jednání, si žádá střízlivé analýzy, a ne bigotní fanatické přesvědčení mnohých Zemanových odpůrců.

Sociální demokracie na křižovatce

Pro sociální demokracii - aspoň její část – jsou výsledky prvního kola prezidentských voleb krajně nepříjemné. Někteří její představitelé mají strach ze Zemana, protože se bojí, že se jim bude mstít za jejich postoje k jeho osobě. Strach má ovšem někdy velké oči a démonizace bývalého předsedy straně jí rozhodně u jejích voličů neprospívá. Levicoví voliči jsou zmatení. Tak představitel levice, který se vymezuje vůči vládě a snahám o revizi výsledků druhé světové války, je ve skutečnosti pravičák? A kníže, který hájí přesně opačné hodnoty, je tím vyvoleným? Jak si to mají vysvětlit? A do toho jim i jejich guru, Keller, vzkáže, že mezi Zemanem a Schwarzenbergem není v podstatě rozdíl, a že je snad lepší nevolit. Ani nemluvě o stanovisku sociálního demokrata, P. Janýra, který se otevřeně staví proti programu, který sociální demokracie hájí. Staví se proti Benešovým dekretům, za ocenění bratrů Mašínů, proti prosazování prvků přímé demokracie švýcarského typu, za schválení tzv. církevních restitucí, proti možnosti odvolání poslance referendem, když se takový poslanec zpronevěří tomu, za co byl zvolen. Toto není dobrý vzkaz levicovým voličům. Ale čím to je, že pravicová scéna se dokáže nekriticky nadchnout, zatímco na levici bují skepse a bojkot?

Masaryk naruby

I když se jeho jméno ještě často skloňuje, jeho obsah je tunelován a vyprazdňován a nahrazován dle momentální potřeby. Proto nebude pro některé kruhy těžké líčit Masaryka jako ochránce katolické církve a bohabojné šlechty. Zato se raději pomlčí fakt, že Masaryk tvrdě bojoval proti feudálním přežitkům a bojoval proti adoraci šlechty a užívání titulů. Vymezoval se též vůči přílišné moci katolické církve – byl s církevními představiteli v řadě sporů, které ovšem vyhrával. Jeho vizí byl demokratický československý stát založený na silných jedincích, na společnosti, která se nehrbí před šlechtou a není závislá na kázáních církve. Vymezoval se vůči stalinskému komunismu, zároveň ale definoval jasnou vizi československého socialismu, ke které chtěl směřovat. Co z Masarykových ideálů zůstalo, posuďme každý sám za sebe. I zde lze jasně rozeznat, který z kandidátů o prezidentský post má k Masarykovi blíže. Kdo spíše posílí práva občanů, a kdo je bude mít tendenci spíše omezovat. Volba je na nás. Nikdo ji za nás neučiní. Neměli bychom s ní však hazardovat či ji brát jako lacinou hru. Naše rozhodnutí se nás dotkne - a my bychom měli být schopni za něj nést zodpovědnost.