Koho a proč bych (ne)volil na Hrad (díl 3.): Správní hoši

Podrobnosti

Z domova / Politika|

22. únor 2012|

Marek Řezanka|

17484 x

Zdá se to přímo idylické. Přímou volbu presidenta schválily obě komory Parlamentu ČR a na lidech prý bude, koho si zvolí. První zájemci, kteří cítí v zádech podporu padesáti tisíc hlasů nutných k nominaci, se již srocují na startovní čáře, o jiných se mluví aspoň v médiích. Lidé mají novou reality show, jen se nehraje o to, kdo vydrží jako poslední ve vile, ale kdo jako první v tzv. přímé prezidentské volbě usedne na Hrad.

Zatímco se skloňuje, zda vyhraje Pavel nebo Šavel, méně se již řeší, jak volba samotná bude probíhat, kolik bude mít kol, jakou minimální účast voličů, jaké bude mít nový president pravomoci a hlavně, co bude, odvolá-li se neúspěšný kandidát či budou-li výsledky voleb jakkoli jinak zpochybněny. Žádný president také president je sice představou zajímavou, ale k pyšnění zrovna není.

Poté, co jsem upozornil na rizika, jež vidím ve zvolení tzv. slušných hochů, tj. pánů Fischera či Švejnara, chci se ve svém aktuálním textu zaměřit na tzv. správné hochy, zejména pány Okamuru a Babiše.

Vedou se debaty, zda president má být spíše „šedou myší" či výraznou osobností, jež si bude nárokovat značné pravomoci. Na tomto místě stojí za to uvést, že ani na oba Jany, Švejnara s Fischerem, nelze nazírat jako na „šedé myši". Oba mají vcelku jasné vize a neváhají své představy tvrdě posazovat. Jeden z nich, bývalý předseda úřednické vlády, sehrál poměrně významnou roli v předvolební kampani a byl tváří, jež bez obalu varoval před údajným zadlužením a před osudem Řecka. Druhý se pak netají svými projekty „think tanků" a svým pojetím řešení „ekonomické krize". Ani u jednoho z nich není náznak čehokoli, co by šlo nazvat reflexí problémů širokých vrstev společnosti a snahou jejich problémy řešit. Nechávám nyní stranou, zda toto je úkolem a cílem hlavy státu.

Chci se ale více věnovat „správným hochům", tedy těm, jež může momentální popularita vynést až do presidentské funkce a od nichž se mohou čekat činy hrdinské až nadpřirozené. Dav nechce šedou myš, dav si žádá zlatého lva.

Přijde mi poněkud nešťastným, aby se debata ubírala v tomto duchu, tj. šedá myš versus zlatý lev. O tom přece volba presidenta není, či by aspoň být neměla. Čekal bych, že pravomoci presidenta budou přesně vymezeny, stejně jako jeho povinnosti. A hlavně, že se povede debata o tom, jaké nástroje budou mít lidé k dispozici, zneužije-li president republiky tyto pravomoci (obzvláště, zneužije-li je hrubě) a o tom, co bude, nebude-li plnit své povinnosti v souladu s Ústavou ČR.

Bez posílení pravomocí voličů a bez možnosti presidenta republiky odvolat, se stává celá volba více méně fraškou. Jde pouze o to, kdo z těch, kteří jsou lidem představeni jako potenciální kandidáti, si získá jejich srdce či bude hrát na jejich předpokládaný rozum a na jejich pocit zodpovědnosti.

Správní hoši se staví zkrátka jako dobrodinci nejvyššího kalibru, jako ti, kdo zametou s nepravostmi současné vládní garnitury a budou těmi, s nimiž přijde zákon. Všemu rozumějí, pro lidi mají pochopení, vždyť jsou jedněmi z nich, na vše mají recept, a to takový, jenž se zkrátka líbit musí.

Pokud u bývalého předsedy České strany sociálně demokratické vadilo, že sliboval a sliboval – a jeho sliby se ještě démonizovaly, u pánů Babiše či Okamury jsou sliby vítaným a luxusním zbožím první jakosti. Bude právní stát, bude se bojovat s korupcí (člověk už má pocit, že v této zemi se neděje nic jiného a musí být průhledná jako čiré sklo), zlevní volání mobilem i internet, možná zlevní všechno a možná i na pečené holuby létající do úst dojde.

Unie je zlá, tak se z ní vystoupí, ti, kdo se nebudou takzvané většině zamlouvat, budou nejlépe vystěhováni. Kam, to se ještě uvidí.

Pokud ve společnosti začínají vznikat rasistické a fašistické nálady, proč se na této vlně také nepovozit a nevytěžit z ní patřičné body? Co je na DSSS špatného? Že jenom nabádá k potlačování práv jednotlivce a skupin obyvatelstva a že tato práva sama porušuje? To nic, je přece svoboda slova a politická korektnost není na místě... Nic se nemá přehánět, ani politické korektnost, ale to nic nemění na faktu, že v právním státě je třeba práva těch druhých respektovat a chránit je.

Ale je možné, že pan Okamura netouží být presidentem tak úplně všech, stačí mu ti, kdo mu zatleskají a kdo mu dají své hlasy. Možná právě proto, vůči komu se vymezí. Děkuji, nechci. Nechci za presidenta republiky někoho, kdo se vůči někomu vymezuje jen na základě jeho příslušnosti k nějakému etniku či barvě pleti či jen proto, že je někým jiným neoblíbený. Někoho, kdo zpochybňuje fašistickou podstatu DSSS. Pan Okamura má podporu DSSS (např. Tomio Okamura – Český patriot nebo kamikadze?, Jiří Franěk, MO DSSS Karlovy Vary) a nedistancuje se od ní, i když tvrdí, že k fašismu jako takovému netíhne.

Okamura se navíc vydává na tenký led rasové teorie, kde rasismus netkví v tom, že existují rasa černá, žlutá a bílá a australoidní, ale v tom, že jsou jim přisuzovány různé biologické a psychické schopnosti, na základě čehož je vyvozováno, že jedna z ras je nadřazena jiným. Sám napsal toto: "Ano, Romové mají jinou mentalitu. Rasy skutečně jsou odlišné -Asiaté, Češi, černoši nebo Eskymáci se liší velmi výrazně: mají jinou tělesnou teplotu, jiný pach, jiné fyzické i duševní schopnosti." (Respekt, 26. 6. 2011). Žádná měření, žádné důkazy. Po expertovi na globální oteplování bychom tak v úřadě hlavy státu mohli mít člověka, který je expertem přes údajnou nerovnost ras. Homo sapiens je jenom jeden – a právě pan Okamura by si tento fakt měl uvědomit, pokud nechce zpochybňovat své lidství.

Nebezpečný je též Okamurův potenciální přístup k udělování milostí. Je například skálopevně přesvědčen, že jistý Pechanec není vrahem, ale že vraždil někdo jiný a Pechanec sedí za něco, co nespáchal. Může být. Ale v právním státě je zapotřebí důkazů. Ne, že pan Okamura něco vyčte z křišťálové koule. A pokud důkazy má, ať se obrátí na soudy, a ne na média. Není výraznější kauzy než Kájínkovy – a platí zde to, co v případě Pechance. Nejsou-li k dispozici důkazy o jeho nevinně, nelze ho jenom tak propustit, kdyby byl stokrát nevinným a to, za co byl odsouzen, nespáchal. President země zkrátka nedisponuje neomezenou mocí a není pohádkovým Dědou Vševědem. Pak bychom sice ušetřili na soudech, policii i státních zastupitelstvích, ale společnost řízená jediným spravedlivým mě osobně děsí. Raději ať funguje omylný právní systém, než aby rozhodoval jeden člověk, který může mít v jednom případě výjimečně pravdu.

Jako Blaničtí rytíři

Čím je lidem hůře, tím více se do popředí dostávají ti, kdo přicházejí s identifikací viníků, kteří za všechny problémy světa bezesporu mohou. Mezi tyto politické představitele patří Jana Bobošíková, Ladislav Bátora, Tomio Okamura či Andrej Babiš. Akce nespokojených občanů 2011 formuluje vcelku sympatické cíle, čeho chce dosáhnout: funkčního a právního státu, spravedlivé a nezadlužené společnosti, budoucnosti bez korupce, výkonné veřejné správy a lepší budoucnosti pro děti. Ale už jaksi chybí, jak má být těchto bohulibých cílů dosaženo. Na jakém základě a v jakém časovém horizontu. Když to člověk vezme kolem a kolem, to samé přece nabízely před posledními parlamentními volbami všechny koaliční strany – a jak si realizaci svých cílů představují, právě názorně ukazují den po dni.

Suverenita Jany Bobošíkové, stejně jako kdysi Věci veřejné Víta Bárty, se ohání spojením „přímá demokracie". Jedním dechem však myšlenku přímé demokracie obě tyto formace popírají vznikem stran a hierarchického mocenského aparátu s výraznou autoritou vůdce.

Jedno z přísloví praví: „Řekni mi, s kým se přátelíš a já ti povím, kým jsi". Je například neoddiskutovatelné, s kým se přátelí pan L. Bátora. Dne 17. 12. 2005 se tento muž dobrovolně účastnil setkání Vlastenecké fronty, na němž proběhla přednáška neonacisty Petra Kalinovského (více např. viz Britské listy, Ladislav Bátora na setkání tvrdého jádra českých antisemitů, 5. 9. 2011). Ladislav Bátora pak nachází mimořádné pochopení u T. Okamury a tento „správný hoch" má pak zastání u DSSS.

Lidé slyší na oprávněnou kritiku vlády a slyší i na hesla, jež se jim zdají správná a nezávadná. Novodobí Blaničtí rytíři však mají jednu chybu, ale podstatnou. Opírají se o výrazně hierarchický mocenský systém s tím, že mají jasně vytyčeného viníka a ve svém štítu „řád a pořádek a běda všem, kdo nejdou s námi".

Tito lidé nemají s přímou demokracií cokoli společné, jakkoli se na ni odvolávají. Přímá demokracie nefunguje na osobnostech, nefunguje na stranách a jejich vůdcích. Toto je zapotřebí, aby si lidé uvědomili. Přímá demokracie je neslučitelnou s principy nálepkování, ať se jedná o kritéria etnicity či náboženského vyznání. Kdo chce někoho v jeho právech utlačovat a touží jeho práva omezovat, nemá s demokracií nic společného, natož s demokracií přímou. A spadá sem samozřejmě i ten, pro koho jsou špatní všichni muslimové. Škatulkování, nálepkování, hledání zástupného zla, aby se zastřely skutečné faktory krize – to jsou symptomy režimů nedemokratických.

Hnutí za přímou demokracii se od všech těchto „dobrodruhů" distancuje. Přímou demokracii definuje v oblastech politické a zároveň ekonomické, jež spolu souvisejí. Požaduje systémovou změnu, jež převede většinu práv na lidi a politiky a nadnárodní společnosti zbaví jejich téměř výlučné moci. Toto hnutí je založeno na vzájemném respektu lidí a tvrdě odsuzuje všechny formy rasismu a ostře se vymezuje proti všem totalitním formám vládnutí, speciálně pak proti fašismu.

Současnou přímou volbu presidenta republiky nepovažuje za přímou, neboť nejsou uzákoněny takové podmínky, jež by umožňovaly jeho odvolatelnost v případě jeho selhání. President republiky je limitován mantinely současného systému, a proto nemůže překročit svůj stín, ať bude zvolen kdokoli. Přesto však má hledání kandidáta pro presidentskou volbu smysl. Už jen proto, že se může podařit zlomit vliv „správných hochů", které by frustrovaní lidé bez opory v zádech mohli pro jejich upřímně zanícenou řeč a bezelstně upřené oči volit. Není pravda, že o nic nejde. Jde. Jde o to, jaké klima ve společnosti zavládne, jakým názorům a argumentům budou lidé naslouchat a jak bude ovlivněno jejich myšlení a smýšlení. Co v nich bude podporováno a co se bude potlačovat.

Je sice lákavé vdechnout život pomyslnému Golemovi, ale každý, kdo si s touto myšlenkou zahrává, si musí uvědomit, že on od něj šém mít nebude. Věřím, že toto si voliči uvědomí. Ale je teď na nás všech hledat takového kandidáta, který bude moci čelit „slušným hochům" a nebude potřebovat náhražku v podobě „hochů správných". A vůbec tím nemám na mysli politické matadory typu Schwarzenberga či obdivovatele činů bratří Mašínů, jako jsou straníci P. Sobotka či M. Němcová.

Osobně bych se díval po člověku, který je ve svých postojích k demokracii a právu konsistentním, ať již jde o lidská práva v Čečensku či o hájení práva v případě církevních restitucí. Takový člověk by sice absolutní podporu Hnutí za přímou demokracii neměl, protože každý člověk může chybovat, ale byl by jako kandidát na presidenta republiky pro toto hnutí stravitelným. A možná by vyplnil onu tragickou mezeru, do které se s drzostí jim vlastní vecpali správní hoši a pasovali se na záchrance národa, aniž je jasné, koho pod tuto etiketu zahrnují a koho už ne.

Marek Řezanka - člen Hnutí za přímou demokracii

Komentáře