Koho a proč bych (ne)volil na Hrad (díl 1.)

Podrobnosti

Z domova / Politika|

11. leden 2012|

Marek Řezanka|

16976 x

Když dochází chléb, snaží se vládnoucí elity předhodit hladovějícím alespoň nějaké hry, jakkoli pokleslé. Fakt, že tzv. „vláda boje proti korupci a rozpočtové zodpovědnosti" se objektivně řadí k tomu nejhoršímu, co českou společnost v posledních dvaceti letech potkalo, je dán několika faktory. Počet ministrů odvolaných kvůli podezření z korupčního či jiného protiprávního jednání je zkrátka a dobře vysoký.

 

Legislativní změny v Zákoníku práce, v politice nezaměstnanosti, v důchodové a zdravotní politice a v sociální politice vůbec jsou svými dopady pro značnou část obyvatelstva škodlivé až likvidační. Resorty jsou řízeny osobami nekompetentními k jejich výkonu, což se nejviditelněji projevuje na ministerstvu školství, kde úroveň vzdělanosti populace je vážně ohrožena, rozhodně nelze čekat její zvýšení a zkvalitnění. Úpadek hrozí kromě vzdělanosti také kultuře. Na hry být nemusí, zvláště, když vládní tragikomedie vydá na celý rok dopředu, jíst, pít a bydlet jsou potřeby rozhodně naléhavější.

Zjišťují-li se ve sčítání lidu domů a bytů počty lidí hlásících se k nějaké církvi či k tomu, že v něco věří bez nutnosti příslušnosti ke konkrétní církvi, nebylo by od věci zjistit údaj o počtu lidí věřících, že ČR je právním státem s funkčním právním systémem, kde u soudů nerozhoduje majetek, vliv, ani žádný jiný faktor a všem je měřeno podle platných zákonů, sebevíce nedokonalých. Obávám se, že výsledek takového zjištění by byl tristní.

V nastalé atmosféře je vhodné lidi obrátit nějakým jiným směrem. Buď je zaměstnat hrou na „my" a „oni", kde však „oni" nebudou ti, kdo přivádějí společnost na pokraj exploze. Nebudou to ti, kdo mají faktickou moc a rozhodují o osudech druhých.

Další zajímavou hrou je pak hra na demokracii. Ne, že by snad poskytla lidem nějaká zásadní práva, ale zabaví je – a pocit jejich důležitosti, třeba na jeden jediný den, je k nezaplacení. „Vykroužkuj si svého lotra" už netáhne, protože je již rozhodnuto o těch zvolených a ti často dají fleka těm, kteří se v minulých volbách poroučeli. Nabízí se ale nová zábava – „najdi si svou Hlavu".

Přímá volba presidenta v podobě, jak je zamýšlená, nemá s přímou demokracií nic společného. Lidé budou volit z určitého kruhu kandidátů, kteří mají za sebou dostatečnou finanční, politickou a mediální moc. Možná že se mezi nimi urodí i nějaká ta mediální hvězda, která zasvítí a zaslepí všechny do té míry, že bude aspirovat na roli diktátora či přinejmenším populistického vůdce. Stěží se ale vygeneruje člověk, jenž by vnesl do společnosti nějakou zásadně pozitivnější škálu hodnot a který by společnost směřoval k právnímu státu a demokratičtější podobě.

Je na každém, jaké faktory pro něho budou při volbě hlavy státu rozhodujícími. Zda jeho moc, politická orientace, zkušenost v politice, mediální známost, jeho působení ve všemožných radách významných finančních institucí, jeho majetek, jeho „lidovost" či profil „nezkorumpovaného slušného člověka".

Já mám u sebe jasno. Vím, jakého presidenta nechci. Takového, který nesouzní sám se sebou. Jehož činy nejsou v souladu s tím, co hlásá. Který nemá dostatečné vzdělání, potřebný rozhled a adekvátní vystupování. Kterého je možné v nějakém případě nařknout z podjatosti pro jeho napojení na významné finanční instituce. Takového, který nepřekročí stín úředníka. Nechci za prezidenta někoho, kdo pouze využívá lidových nálad, ale nemá svůj vlastní obsah, svá originální řešení. Protiví se mi kandidáti, kteří účelově překrucují historii a jsou 28. 10. schopni ocenit loupežné vrahy jako hrdiny. Nepozdává se mi někdo, pro koho jsou Benešovy dekrety jenom cárem papíru, ani ten, pro koho ze zahraničí existuje pouze EU (možná ještě USA) a jiný svět nevnímá.

Nechci za prezidenta někoho, kdo se oddává spikleneckým teoriím a kdo figuroval (třebaže nevědomě) v projektech organizovaného zločinu.

Obávám se navíc možnosti, že by mohl opět kandidovat člověk, který nenávidí „občanskou společnost", děsí se Evropy „zaplevelené sociálním balastem", varuje církev před podporou sociálního státu a odbory má za jakéhosi odporného červa, jehož je nejlépe zašlápnout. Navíc, když se tento člověk zaštiťuje někým, jenž se vymezoval ve všech výše zmíněných oblastech přesně opačně.

A koho že bych tedy za presidenta republiky volil? Člověka, jehož smýšlení je v souladu s jeho činy, člověka vzdělaného, s rozhledem, empatického vůči různým složkám obyvatel, jež reprezentuje. Člověka, který má odvahu jít proti proudu i udávat směr, člověka rozhodného i přemýšlejícího, zásadového i vyvíjejícího se ve svých názorech. Někoho, kdo rozebírá současnou společnost a je schopen od sebe bezpečně odlišit příčiny a následky. Někoho, kdo nereprezentuje pouze úzkou část společnosti, ale dokáže být i představitelem těch, kteří by jinak byli frustrovanými a deprivovanými, že nikoho vlivného nezajímají.

Stokrát se může opakovat, že částečné omezení některých pravomocí hlavy státu z ní dělá loutku. Zastírá se tím fakt, že tento člověk bude mít za sebou reálné hlasy lidí a k těm bude promlouvat, o ty se bude snažit opírat. Není tedy v našem zájmu si zvolit nikoho, kdo by nám chtěl vládnout tvrdou rukou a manipulovat námi. Ale ani nikoho, kdo by se ukázal natolik slabým a nerozhodným, že by z role presidenta loutku skutečně udělal.

Bude-li přímá volba presidenta schválená i senátem, je třeba se výběrem možných kandidátů zabývat, a to velmi pečlivě. Nejde totiž o reality show, nehledá se talent přes triky ani zpěv.

Mezi kandidáty, o nichž se v současnosti na post presidenta v médiích vážně uvažuje, mi chybí levicoví demokraté. Lidé, kteří by stáli proti současným vládním reformám a které by zajímal budoucí vývoj společnosti z jiného hlediska než z pohledu nadnárodních firem a institucí. Lidé, kteří by nesklouzávali k populismu a tomu, co nespokojení chtějí slyšet, aniž jim nabízejí smysluplné alternativy. Přitom se v médiích objevují renomované články různých levicových myslitelů, kteří by mohli vyplnit mezeru, která mezi presidentskými uchazeči zeje jak pověstná díra ve Faustově domě.

Pokud se tzv. přímá volba presidenta stane realitou a nedojde na parlamentní a senátní půtky mezi rozklíženými trojkoaličníky, zda kníže či Přemysl, rozeberu podrobněji, proč bych osobně toho kterého kandidáta na představitele ČR nevolil a proč, a naopak, kdo mi ve výběru kandidátů chybí a čeho si na něm cením.

Nemyslím si, že v případné přímé volbě presidenta republiky o nic nejde. Jde poměrně o hodně. Jedná se o to, zda se klima v naší společnosti zakonzervuje, nebo zda budeme mít opět představitele, za něhož se nebudeme muset stydět a jenž bude potenciální protiváhou vládě. Hledejme tedy, dokud je čas a možnost, bude nám to stát za to.

Komentáře