Klaus oživuje Benešovy dekrety

Podrobnosti

Z domova / Politika|

19. říjen 2009|

Thomas Kulidakis|

7225 x

Požadavek Václava Klause na garance, že „Lisabonská smlouva nemůže vést k prolomení tzv. Benešových dekretů", se nezakládá na reálné hrozbě, odporuje právním expertizám, ohrožuje postavení České republiky v rámci Evropské unie, hrozí přerůst v ústavní krizi a uměle vytváří dekretům zbytečný život po životě.

Klausovo prohlášení, že na základě Listiny základních práv EU budou mít občané jiných států možnost „obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU" je možno číst jako příklon k politice povzbuzování národních vášní a odporu k vnějšímu nepříteli. Politikům se takový postup již mnohokrát osvědčil, občanům však nikdy nepřinesl nic dobrého a rozhodně nepřispěl k míru a prosperitě. Prezidentovo prohlášení také odporuje jak právním expertizám, tak vývoji na poli evropské integrace.

Je pravda, že skupina potomků sudetských Němců se už pokusila zvrátit Benešovy dekrety v soudní při Josef Bergauer a 89 dalších versus Česká republika u Evropského soudního dvora pro lidská práva na základě starší Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která byla předchůdkyní Listina základních práv EU. Ale známe už i výsledek, neuspěli - v rozsudku, který byl vynesen 13. prosince 2005, soud explicitně konstatoval, že události, na které se žalující strana odvolává, se odehrály „dlouho dobu před tím, než vstoupila Úmluva v platnost". A tento argument platí jak obecně, tak pro Českou republiku. Z tohoto důvodu soud považuje majetkové nároky, které Bergauer a ostatní vznesli, za neopodstatněné a jako takové nemohou být předmětem jeho jurisdikce. Rozsudek výslovně říká: Úmluva neplatí retrospektivně a události proběhly v historickém kontextu konce druhé světové války.

Tento judikát tedy může platit i pro spor, ve kterém by se žalující strana odvolávala na Listinu základních práv EU, součást Lisabonské smlouvy, která je trnem v Klausově oku. Ani Listina nemůže zájemcům o revizi Benešových dekretů nabídnout nic jiného, protože už v preambuli říká, že vychází „z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze sociálních chart přijatých Unií a Radou Evropy a z judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva". Zmíněný rozsudek je tam tedy také.

 

Klaus oživuje Benešovy dekrety

Další právní analýzou, která svědčí o faktu, že prezidentova obava nevychází z reálné hrozby, je dokument, který vypracovali v roce 2002 uznávaní znalci evropského práva Jochen A. Frowein, Ulf Bernitz a Lord Kingsland. Ve zprávě pro poslance Evropského parlamentu „Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii" dospěli k závěru, že dekrety prezidenta Beneše nejsou překážkou vstupu ČR do EU a nejsou v rozporu s evropským právem. V této zprávě je také výslovně uvedeno, že „předpisy Evropské unie nemají zpětnou účinnost", což platí i pro Lisabonskou smlouvu a Listinu základních práv EU. V neposlední řadě je třeba říci, že Evropský soudní dvůr neřeší stížnosti jednotlivců.

Výjimky, které si vyjednaly Británie a Polsko, jsou něco jiného, protože mají garantovat události, které by mohly nastat v budoucnosti.  V případě Velké Británie se jedná především o sociální práva občanů (zaměstnanost), u silně katolického Polska o sňatky homosexuálů.

Není také pravda, jak tvrdí Klaus, že se česká vláda problémem nezabývala. Ještě jako předsednická země na březnovém summitu Evropské unie vláda prosadila politicky závaznou „poznámku pod čarou" o zákazu zpětné účinnosti unijního práva. "Zamezuje retroaktivitě, tím jsme museli uklidnit celou řadu lidí, kteří měli strach z toho, že může dojít k prolomení Benešových dekretů," komentoval tehdy český premiér Mirek Topolánek tento symbolický text, který však nemá právní závaznost.

Pokud tedy se obava Václava Klause nezakládá na skutečných právních hrozbách, co je jeho cílem a proč si tuto podmínku stanovil? Je možné, že mu tyto skutečnosti nebyly známy v době, kdy mohl aktivně zasáhnout do vyjednávání o Lisabonské smlouvě? Nebo se jedná jen o snahu zachovat si tvář, aby nakonec přece jen mohl - s pocitem vítězství po poskytnutí garancí - blahosklonně podepsat a ulevit tak všem 27 státům Unie včetně České republiky?

Pokud ano, není zcela jasné, proč nechce sám zaručit, že pokud se mu oněch garancí ze strany Unie dostane, Smlouvu podepíše. Václav Klaus zatím dluží obyvatelům České republiky i Evropské unie informaci, co opravdu požaduje, zda smlouvu podepíše, za jakých podmínek a kolik jich ještě bude. Premiér Fischer, který musí vše vysvětlit evropským partnerům, se tím dostává do nesnadné pozice, dokud jsou další Klausovými kroky nejisté.

 

Zatím je jen sólista

Zahraničí vnímá Klausovo oddalování podpisu pod Lisabonskou smlouvou jako něco, co se odehrává mimo vůli českých úřadů a obyvatel. V této fázi se Česká republika nemusí obávat nátlaku ani postihů z její strany, řekly nám zdroje z kruhů Evropské komise. EK tak vnímá problémy s ratifikací Lisabonské smlouvy jako selhání jednoho člověka. Je to vnitropolitický problém České republiky. Toto selhání je zároveň považováno za ústavní krizi, protože prezident i po schválení smlouvy parlamentem a předchozím výnosu Ústavního soudu o jejím souladu s českou ústavou odkládá podpis na neurčito a je naprosto nevypočitatelný. Zároveň se neohlíží na českou ústavu, která říká, že tvůrcem zahraniční politiky je vláda a pokračuje ve svém kontroverzním aktivismu.

Evropská komise vychází z toho, že česká vláda udělala pro úspěšnou ratifikaci maximum, ústavní soud koná pouze svou povinnost a parlament smlouvu ratifikoval. Nepřipouští si možnost, že k podpisu smlouvy do konce tohoto roku by nakonec nedošlo.

"Prezident Klaus nakonec smlouvu podepíše," řekl předseda Evropské komise José Manuel Barroso. V případě, že by ústavní soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s právním řádem ČR a k podpisu by stále nedocházelo, varoval, že ČR si zdržováním „může uškodit".

Situace v evropském parlamentu je velmi podobná, ani zde politické strany nechtějí vyvíjet na českou stranu nátlak. Jednání o požadavcích českého prezidenta proběhnou pravděpodobně v tomto týdnu v souvislosti s přípravou na summit EU, který se koná na konci října. Politickou deklaraci vstřícnou k Václavu Klausovi je Evropský parlament ochoten přijmout za podmínky, že to bude znamenat finální konec podpisové hry, kterou náš prezident rozehrál. Podle informací dobře informovaného zdroje jsou však právní záruky problematické, protože Evropský parlament si nepřeje otevřít nové kolo ratifikace ve všech členských státech unie, kterou by právní záruka vyžadovala.

Evropská rada sice prozatím také vyčkává, ale její reakce jsou o poznání ostřejší. Francouzský prezident Sarkozy, který má na Čechy spadeno už od doby předsednictví, se vyjádřil, že nepodepsání smlouvy může mít „důsledky".

Všechny subjekty evropské politiky tedy dávají jasně najevo, že nejsou tím přikazujícím uzurpátorem moci, jak se nás snaží Václav Klaus přesvědčit. Zahraniční tisk si nebere servítky. Václava Klause přirovnává k Mečiarovi, Jörgu Haiederovi, nebo jej nazývá „kverulantem", všímá si jeho popíraní vlivů lidstva na klimatické změny a blízkých vztahů s Ruskem. Tvrdí, že Klaus je pozér, ješita a „pan NE", který nesouhlasí se vším jen proto, aby byl ve středu pozornosti.

 

Spící drak nacionalismu

Jak to vidí veřejnost? Podle průzkumu, který proběhl 13. a 14. října, si 60 procent obyvatel České republiky si myslí, že Václav Klaus vážně poškozuje postavení naší země v EU a smlouvu by měl co nejdříve podepsat.

Klaus je tedy zatím osamocen, a tak je pouze on viníkem v očích našich evropských přátel. A ve hře je přitom hodně. Blíží se schvalování nového unijního protikrizového balíčku, a tedy hlavně jeho financování. Bude se projednávat celý nový rozpočet Evropské unie. Na programu jsou také konkrétní plány o výstavbě transevropských dopravních sítí. Pokud ostatní členské státy nabudou přesvědčení, že problém není v osamělém bojovníkovi, ale v celém státě a jeho vládě, mohou nám některé plánované projekty vzít, mohou být méně ochotní pomáhat v případě opakování energetické krize či přísněji kontrolovat čerpání z evropských fondů. A tato izolace by vyústila v jediné - prohloubení ekonomických problémů v zemi.

Vždyť i sám Václav Klaus při setkání s poslanci europarlamentu 5. ledna 2009 v Praze prohlásil: „Jsem tím, kdo vždy říkal, že pro ČR nemá členství v EU alternativu. Byl jsem to já, kdo v roce 1996 podal premiéru Dinimu českou přihlášku do EU. Byl jsem to já, kdo podepsal přístupovou smlouvu."

Svým nynějším úsilím však svoje slova popírá a probouzí spícího draka nacionalismu, kterého se Evropa po hrůzách dvou světových válek rozhodla pohřbít spojením projektem evropské integrace. A s Benešovými dekrety Klaus dělá chybu další - maří dvacetileté úsilí české a slovenské diplomacie, jimž se podařilo přesvědčit zahraničí, že uvedené dekrety jsou „vyhaslé". Europoslanec Bernt Posseltovi, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, nyní používá slova Václava Klause jako důkaz, že Benešovy dekrety jsou nadále na pořadu dne a znovu se k nim hlasitě vyjadřuje.

Autor je politolog

 

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře