Jak se vyznat v současném chaosu na naší politické scéně

Na naší politické scéně dochází postupně ke změnám základních stanovisek jednotlivých politických subjektů a často i ke změně jejich výchozích programových pozic. Dochází i k matení některých pojmů, a to záměrně. To vše přispívá k narůstajícímu chaosu a k dezorientaci našich občanů (voličů). Markantní je to zejména v případě jednotlivých politických subjektů, kde začnu nejprve tzv. systémovými stranami, za které můžeme pro zjednodušení (nikoliv pro přesnost) považovat především současné parlamentní strany, kdy:

• zejména ty starší z nich mění postupně své základní postoje a programové priority, aniž by to mnozí jejich příznivci a často dokonce i jejich členové vůbec vnímali. A pokud to vnímají, vesměs se v tom nedokáží orientovat. Ti pak tyto strany volí a podporují z určité setrvačnosti „postaru“, bez ohledu na to, že jejich program a zejména cíle se v mezidobí až zásadně změnily. Buď to vůbec nepostřehli, nebo se v tom neorientují, nebo volí a podporují podle toho, komu dlouhodobě „fandí“, ač nemusejí nutně chápat souvislosti a důsledky takového počínání pro sebe a své rodiny;

• další strany se pak ve svých postojích řídí čistě konjunkturalistickými pohledy a informacemi různých agentur o pohybu jejich volebních preferencí. O nějaké jejich konzistentní dlouhodobější politice nemůže být ani řeči. Na rozdíl od těch předchozích, které se ve svých názorech a stanoviscích posouvají od svého původního programu postupně a systematicky, tyto strany mění své názory dost často a poměrně překotně, a to „tam a zpátky“;

• k úplnému výčtu subjektů v rámci parlamentních stran je třeba doplnit ještě jeden politický subjekt. Jeho jedinou devizou je jeho novost a rychlý start vzhůru se zahraniční podporou a to bez větší negativní reakce naší veřejnosti. Jiná aktiva nemá ani z hlediska úrovně vzdělanosti či odborných znalostí a zkušeností svých představitelů, ani s ohledem na to, kým a proč byl tento subjekt podporován a vynesen rovnou až do Sněmovny ČR. Zejména proto ho podporují i mnozí mladí voliči, neboť jsou na tom z hlediska vědomostí a osobních zkušeností podobně. Během času jeho „novost“ skončí a stane se nezajímavým (přestane být považován za žhavou novinku a bude muset předvést něco na odborné úrovni. Tedy, jak se dříve říkalo předvést „to, co má v hlavě a nikoliv na hlavě“. Tam již narazí a mnozí její voliči procitnou. S tím, co mám na mysli, udělali před několika dny první osobní zkušenost pasažéři pražské MHD. Pokud nás to naplno zastihne např. po nástupu průmyslové revoluce 4.0, naši občané rychle zjistí na vlastní kůži, jak velkými viníky současného stavu u nás sami jsou, zvláště pak dostane-li se tento subjekt do té doby do vlády.

Aby výčet politických subjektů (stran a hnutí) na naší politické scéně byl úplný, je třeba zmínit i subjekty, které se řadí (ať právem či neprávem) do tzv. alternativní politické scény. Osobně bych považoval za skutečně alternativní pouze ty subjekty, které prosazují systémové změny spočívající ve změně způsobu řízení společnosti. Tedy nikoliv např. ty, které se „jen“ nedostaly kvůli slabým volebním výsledkům do Sněmovny. Tedy subjekty, které mají představu co dělat, pokud by se dostaly k moci. A nejen co dílčím způsobem změnit, nýbrž k jakému cíli směřovat a jak přitom co nejlépe postupovat. Tedy strany či hnutí, které mají ucelenou vizi dalšího směrování našeho státu a občanů k obnově naší suverenity, naší ekonomiky a sociálního státu, ke zvýšení participace zaměstnanců na jimi vytvářeném produktu, ke zlepšení a zrychlení výkonu práva, k obnově naší potravinové soběstačnosti atd. A ve svém souhrnu ke zlepšení našeho postavení ve světě. Je toho opravdu hodně a bude třeba začít prakticky od začátku a tedy od systémových změn řízení společnosti.

Problémem přitom ale je, že prakticky všechny subjekty označující se za alternativní, postupují dosud s uvažováním v rámci stávajícího systému, který se ukazuje stále více za překonaný a za dále neperspektivní. Krom toho tento systém zcela ignoruje tu skutečnost, že další hospodářský rozvoj ve světě probíhá již drahnou dobu v euroasijské zóně, tedy nikoliv v té neustále vzývané euroatlantické zóně, která se snaží své prohry a ztráty v hospodářské soutěži napravit válkami. S naší účastí, to se rozumí.

Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že těch „rádoby alternativních subjektů“ či dokonce subjektů účelově založených často jen k rozbití skutečné alternativní scény, je více, než je těch skutečně alternativních.

Položme si proto v jednotlivých případech naléhavě otázku, zda jde o skutečnou alternativu či nikoliv. Položme si rovněž otázku, v jakých podmínkách lze uvedené změny realizovat a v jakých nikoliv. Uvědomme si, že pouhé volání po vystoupení z EU a z NATO představuje jen prostředek k dosažení cílů, nikoliv ale cíle samotné. A že toto volání tudíž samo o sobě nestačí, neboť nedává občanům jistotu, že následný vývoj povede ke změně k lepšímu.

Obecným problémem alternativy tedy je, že dosud neformulovala tyto cíle v ucelené formě. Podívejme se i na to, které z těchto stran či hnutí o zásadní změnu systému a cílů vedoucích ke shora uvedeným změnám usilují a které nikoliv. Tady je třeba začít. Snaha o kosmetické změny v rámci stávajícího systému nepatří do skutečné alternativy.

Z uvedených důvodů je třeba rozlišit jednotlivé strany, jejich zájmy a pozice (a to nejen podle názvu), aby nebyl ze všeho pro občany (voliče) nakonec zcela nesrozumitelný a těžko poživatelný guláš, což může být i záměrné s cílem udržet stávající status quo v rozložení sil na naší domácí politické scéně. Stačí připomenout častý výrok voličů „není koho volit“ či „nevím, koho volit“ apod.

Nabízím proto rozlišení jednotlivých politických subjektů podle určitého 3-stupňového žebříčku priorit, který v pracovní podobě dále uvádím:

1/ Nejvyšší stupeň = strany hájící české národní zájmy versus strany prosazující cizí zájmy na úkor těch našich národních („po ovoci jejich poznáte je“). K tomu stačí jen chvilku sledovat mainstreamová média. Pokud jde naopak o subjekty alternativy, je nezbytné, aby si uvědomily, v jakých podmínkách jsou české národní zájmy prosaditelné a v jakých nikoliv. A aby usilovaly o změnu těchto podmínek.

2/ Nižší stupeň = rozdělení na strany levicové - pravicové a středové, to vše z těch českých pronárodních stran. Záleží přitom na principech, které zastávají. Všechny by ale měly mít zájem na tom, aby se český stát nejen zachoval, nýbrž i postavil po všech stránkách opět na nohy. To vše za pomoci našich občanů či jejich převažující části. Lišit se pak budou principiálně v pohledu na způsob rozdělování vytvořeného koláče, jakož i v některých dalších otázkách.

U subjektů hájících cizí zájmy pak můžeme rozlišovat, zda jsou více pro LBGT či pro islamizaci, pro 4. říši či rovnou pro Evropský islámský chálifát atd. Zda jsou podporovateli světových globalistů a EU či USA a jejích neoconů. Toto rozlišení je ale v daném případě již nepodstatné. Přinejmenším pro ty občany, kteří mají zájem na udržení českého státu, národa, jazyka, historie a kultury. Ti musejí nutně tyto subjekty šmahem odmítnout.

3/ Třetí (ještě nižší) stupeň je pak na úrovni programů jednotlivých stran (jak na straně pronárodní, tak i na straně protinárodní). Připomínám přitom, že oproti stupni 2 se mohou programy stran postupně vyvíjet, nikoliv však v rozporu s principy jejich politiky, což bylo předmětem mé kritiky v úvodu tohoto článku. U těch pronárodních subjektů by hledání hlavních průnikových bodů jejich programů nemělo být problémem, v těch dalších je třeba jednat, třeba i o jistém programovém kompromisu.

U subjektů hájících cizí zájmy je třeba vysledovat, jakou píseň zpívají (podle známého hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“). Tedy zda „Ódu na radost“ nebo „Prapor posetý hvězda-mi“. Ostatní již funguje podle tohoto hesla.

Stává se a je chybou, že alternativní strany odlišující se svým programem (tj. podle 3. prioritního stupně 3 a nikoliv podle zásadního postoje na stupni 1 a/nebo 2) toto považuji za nepřekonatel-

nou překážku pro možnou spolupráci. Pokud se k tomu ještě přidají osobní ambice některých jejich představitelů či jejich vzájemná osobní animozita, nedivme se výsledkům, které máme na stole.

Oproti tomu ty protinárodní strany spojuje jedna věc a tou jsou peníze a další korupce poskytovaná za jejich činnost. Tak jak dříve platilo, že pravici spojovaly peníze, zatímco levici ideje (a proto nikdy příliš pohromadě nefungovala), platí totéž dnes pro strany protinárodní a pro strany pronárodní.

Má-li dojít v alternativě ke změně k lepšímu, je třeba popracovat ze strany představitelů alternativy zejména v naznačených směrech.

Mají-li naši občané v masovém měřítku podporovat obhajobu našich národních zájmů (a tedy i politických subjektů za ně bojujících), bude zřejmě nezbytné tyto zájmy pojmenovat a vysvětlit.

Rovnou přitom upozorňuji na to, že se nebudou krýt s obranou tzv. euroatlantických hodnot, o kterých tak často a rádi mluví zejména politici ČSSD. Tyto zájmy nesouvisí se skutečnými českými národními zájmy, jsou naopak vesměs v rozporu s nimi, ačkoliv politici (nejen u nás) dávají mezi ně a národní zájmy rovnítko. Snaží se tak skrývat své vlastní zájmy za zájmy příslušného státu a národa. Krom toho se ty euroatlantické hodnoty postupně účelově mění, o čemž nikdo pro jistotu nemluví. To vše pak přispívá k vytváření onoho „guláše“, o němž jsem se zmínil úvodem. Budu proto rád, pokud tento článek umožní otevřít další naznačená témata, jakož i veřejnou diskuzi k nim, a to na co nejširší úrovni.