Zamyšlení před blížícími se celostátními volbami – část I.

Nechci s vyslovenými předpoklady nikterak polemizovat, neboť jsem sám toho názoru, že má-li dojít (obecně) k nějaké nápravě, je třeba nejprve problém pojmenovat, poté zanalyzovat a pak navrhnout řešení vedoucí k jeho nápravě. Jsem ale již poněkud skeptický k představě autora o nevolitelnosti těch stran, které tak neučiní, neboť zatím, jak známo, stačilo některým českým voličům výrazně méně k tomu, aby některou ze stávajících parlamentních stran volili. Tu kytička, jinde kobliha, tam zase teplý buřt či pivo se slevou. A s produkcí různých umělců, toť se ví. Bez toho by dnes nešlo odpoutat pozornost voličů od vyprázdněného vlastního programu dotyčné strany. Dochází tak buď k tomu, že předvolební programy stran jsou odbyté či nereálné, příp. jen proklamativní (budeme žádat, nesou-hlasíme, chceme, budeme podporovat, zjednodušíme, urychlíme, vyřešíme apod.).

Pěkné a pro někoho na první pohled možná i působivé, avšak bez návrhů konkrétních řešení jednotlivých bodů (slibů) uvedených v programu. A často i bez reálných představ, jak tyto proklamace uvést v život, ne-boť jde přece „jen o program do voleb“, nikoliv o program po volbách. Volby se tak mění ze souboje idejí a návrhů k řešení různých problémů společnosti a státu na souboj peněz a jednorázových po-kusů o uplacení voliče. A je pak již problémem voliče, že namísto toho, aby se pídil po programu, který mu zajistí, aby měl na tu koblihu či buřta denně ze svého, tak dá přednost těmto „specialitám“ jednou za 4 roky. Vždyť jsou přece zdarma či alespoň se slevou. Je to tedy „výhodné“, jak nás všechny učí reklamy v cizích supermarketech u nás.

Dalším problémem, který v této souvislosti spatřuji, je ten, že zejména parlamentní politické strany dávají před volbami jen plané sliby nejen proto, že nevědí, jaké jsou příčiny současných problémů, jak autor uvádí (či že od počátku nehodlají své sliby po volbách uvádět v život), nýbrž někdy i proto, že:

- to naopak vědí velmi dobře, avšak přiznat to nemohou. Problém totiž spočívá v praktikách těchto politických stran a jejich sekretariátů (způsob dodatečného zajišťování peněz do stranických pokla-den), kšeftaření s hlasy poslanců jednotlivých stran (někdy bez vědomí příslušného stranického se-kretariátu, jindy mezi jednotlivými stranami navzájem stylem „něco za něco“, prosazování zájmů některých finančně silných firem či skupin v parlamentu atd..);

- tyto návyky si zástupci těchto stran v parlamentu již natolik osvojili, že jejich škodlivost a amorálnost v posledním období často ani nevnímají nebo

- vědí, že směrem k voličům navyklým volit zvykově a často bez dostatečného porovnání předvoleb-ních slibů s povolební praxí to ani potřebovat nebudou.

Autor článků vychází přitom z premisy vzniku velké „naštvanosti“ mas a razantní změny jejich pří-stupu k volbám. Ač tomu tak při podzimních volbách nepochybně bude, nelze čekat, že takto obro-zení voliči přijdou v téměř 100 %ním počtu k urnám a že jejich nadpoloviční většina bude volit nově či přistupovat k volbám jinak než dosud. Až takovým optimistou nejsem. Lze totiž předpokládat, že ač ty parlamentní „strany, jejichž hlavní rolí, které se podujaly, je být fíkovým listem ke krytí různých lum-páren, budou nevolitelné“, jak autor uvádí, voleny určitým procentem voličů přesto budou.

Reakcí na hlavní příčiny současných problémů uváděné v citovaném článku z 10.3..r. naváži ve druhé a současně závěrečné části tohoto zamyšlení.