Sjednocení jako předpoklad rozpadu? (ROZDĚLOVÁNÍ A SJEDNOCOVÁNÍ NĚMECKA VE 20. STOLETÍ) (1)

Ke znovusjednocení Německa – Spolkové republiky Německo (SRN) a Německé demokratické republiky (NDR) došlo 3. 10. 1990. Mnozí ho vnímali jako součást procesu sjednocování Evropy, a slibovali si od něho stabilitu na Evropském kontinentu. Znovusjednocení Německa mělo být pompézním symbolem ukončení studenoválečného konfliktu.

Právě rozdělení Německa po druhé světové válce patřilo k významným momentům studené války.

V tomto kontextu je k rozdělení Německa po druhé světové válce přistupovat. Často se setkáváme s hodnocením poválečného rozdělení Německa jako „nepřirozeného, zvráceného a veskrze špatného…“ O budoucnosti Německa i Evropy rozhodovaly po r. 1945 vítězné velmoci – USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Jejich postoje se přitom značně lišily – a modelů na rozdělení Německa bylo více. Některé by byly pro Německo v podstatě likvidační a nejspíš by vyústily v brzkou třetí světovou válku. Hlavní rozpory se přitom neodehrávaly výhradně mezi západními velmocemi a Sovětským svazem. Odlišné představy měli i jednotliví západní aktéři, tedy Spojené státy americké, Francie a Velká Británie.

Jak došlo k rozdělení Německa po druhé světové válce?

Plány Spojenců koncem 2. světové války

Celosvětový konflikt skončil v Evropě dne 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa.

Na ní se dohodly vlády vítězných velmocí – USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu – tehdejších Spojenců. Ti potom přebírali vládní moc v Německu. Jiné řešení tehdy ani nebylo možné, protože v Německu neexistovala žádná ústřední vláda nebo úřad, jež by byly schopné převzít odpovědnost za udržení pořádku, za správu země a za provádění požadavků vítězných mocností.

Již během války vznikaly plány velmocí na budoucí uspořádání poválečného Německa.

V USA se v diskusi o zajištění proti budoucí německé agresi vyhranily dva ideové tábory: skupina „tvrdého míru“ (hard peace) a skupina „umírněného míru“ (soft peace). Ve Velké Británii i v USA byl často s Německem nerozlučně spojován militarismus, a z toho byla vyvozována nutnost postupovat vůči němu násilím.

Lord Vansittart navrhoval rozdělení Německa na oblasti a celkové omezení německého hospodářství.

Plán Jamese P.Warburga, úředníka Office of War Information, z února 1944 chtěl vhodnými opatřeními posílit demokratické síly, aby německý národ sám reorganizoval své hospodářství. Po konferenci v Teheránu 28. 11. - 1. 12. 1943 byl však odložen.

Představy západních mocností se při společných jednáních se SSSR ještě koncem války v řadě bodů (např. odstranění německého válečného průmyslu apod.) shodovaly.

V Morgenthauově plánu (*Henry Morgenthau, Jr. (1891 –1967) měl důležitou úlohu při zformování a financování programu New Deal za Franklina D. Roosewelta, jenž po roce 1937 rozhodujícím způsobem ovlivňoval financování účasti USA ve 2. světové válce a výrazně působil v oblasti zahraniční politiky.) mělo být Německo výrazně oslabeno, a to rozdělením na více částí a výraznou redukcí německého průmyslu. Churchillův poradce na konferenci v Quebecu v r. 1944, lord Cherwell, spatřoval v Morgenthauově plánu výhody pro britské hospodářství.

Základ Morgenthauova plánu tvořily demontáže německého průmyslu, zastavení práce v dolech a přeměna Německa v zemědělskou zemi. H.Morgenthau byl ochoten jít i tak daleko, že by po přestavbě německého hospodářství ve svých důsledcích 30 milionů Němců vyhladovělo.

Přesto po řadě diskusí a otázek budoucího uspořádání hospodářství a průmyslu v Německu zvítězil v USA zpočátku směr, vycházející z Morgenthauových myšlenek. Takovou politiku podporoval i prezident USA, F. D. Roosevelt. Významnou roli hrálo i to, že v době společných konferencí Spojenců v Teheránu a na Jaltě, až do smrti prezidenta Roosevelta, určovala americkou politiku skupina usilující o oslabení německého imperialismu a o spolupráci se SSSR. Dokladem toho je společné prohlášení spojenců na Jaltě: „Je naším nezměnitelným úmyslem zničit německý militarismus a nacismus a zajistit, aby Německo nebylo již nikdy schopno porušit světový mír. Jsme rozhodnuti odzbrojit a rozpustit všechny německé ozbrojené síly, …demontovat nebo zničit všechna německá vojenská zařízení, likvidovat nebo kontrolovat veškerý německý průmysl, aby nemohl být využit pro válečné účely, rychle a spravedlivě potrestat všechny německé válečné zločince, vynutit reparace za zkázu, kterou nacisté způsobili, vykořenit nacistickou stranu, nacistické zákonodárství, organizace a instituce, odstranit všechny nacistické a militaristické vlivy na veřejnost, kulturu a hospodářský život německého lidu.“ ***)

(* D. F. Fleming: Americká politika a studená válka, Praha 1971, s. 31)

Vedle toho již tehdy existovala významná skupina v USA představující monopolní kapitál, (Morgan, Dillon, Road and Co., Brown Brothers, Harriman and Co.), která se zásadně stavěla proti spolupráci se SSSR a chtěla naopak vytvořit z Německa oporu proti SSSR.

Do konce války se však západní velmoci podávaly iluzi, že Sovětský svaz v důsledku zpustošení země hitlerovskou armádou vyjde z války oslaben, a že jim to umožní omezit jeho vliv v mezinárodních vztazích.

SSSR však vyšel z druhé světové války naopak posílen a rozšiřoval svůj vliv ve východní a střední Evropě.

S blížící se katastrofou německých armád vyvstávala stále aktuálněji otázka další německé budoucnosti.

Zajatí němečtí vojáci a důstojníci utvořili 12. a 13. 7.1943 v Krasnogorsku u Moskvy Národní výbor Svobodné Německo. V zimě a na jaře 1945 už bylo jasné, že vítězství hitlerovských armád bylo definitivně ztraceno. Někteří vůdcové Třetí říše si ještě v posledních měsících války neuvědomovali, že jejich zkáza je neodvratná, např. Göring, který byl dekretem z 1. září 1939 určen jako nástupce vůdce, byl v dubnu 1945 rozhodnut zahájit jednání se západními velmocemi a chtěl osobně letět za generálem Eisenhowerem. I pověstný Heinrich Himmler se na radu důstojníka gestapa, Waltra Schellenberga, jenž byl v r. 1941 pověřen řízením výzvědné služby, pokoušel navázat jednání s hrabětem Bernadottem, představitelem Švédského červeného kříže. Ten ale zásadně odmítl předstoupit před Spojence a Himmler nebyl s to jednat nezávisle na Hitlerovi. Také Albert Speer, mocný pán německého průmyslu, viděl, že pokračování ve válce není již dále únosné a sabotoval proto příkazy vůdce a v posledním roce války se rozhodoval jak se zbavit Hitlera. Dne 22. července 1944 se skupina důstojníků generálního štábu (Stauffenberg, Beck, Tresckow, Olbricht, ad.) pokusila atentátem Hitlera odstranit. Jeho smrt měla umožnit separátní jednání se západními spojenci. Pokus byl ale neúspěšný a puč se Hitlerovi podařilo ve velmi krátké době zlikvidovat. V čele civilní skupiny opozice r. 1944 stál dr. Goerdeler, naposledy činný jako zahraniční zástupce firmy Krupp. Základní koncepce těchto snah – zabránit tomu, aby SSSR porazil hitlerovský fašismus na německé půdě – se shodovala i s některými politickými vizemi představitelů mocenských kruhů Velké Británie a USA. Zároveň se ale v období konce války rozcházela s cíli a programem vládní politiky především USA – tedy s programem radikálního zúčtování s německým fašistickým státem.

Mnohem vhodnější osobou pro německou politiku západních mocností se později, po svém propuštění z koncentračního tábora, stal Dr. Konrád Adenauer, nezkompromitovaný nacistickou minulostí, naopak pronásledovaný nacismem. Jistou roli hrály i osobní svazky s americkým prostředím. Sňatek s nejstarší dcerou prof. Zinssera spojil K. Adenauera s rodinou Zinsserových. Ferdinand Zinsser pocházel z americké větve essenských Zinsserů a jeho strýcové byli vlastníky New Yorkem Öl-und Lackfirma William Zinsser and Co. Manželem další dcery prof. Zinssera byl John Mac Cloy, pozdější předseda výboru pro zahraniční vztahy USA a významný činitel i v německých poválečných záležitostech. Adenauerův antikomunismus a zásada obnovy Německa jen se souhlasem a s účastí západních okupačních mocností z něho nakonec učinila v amerických plánech „osobou č. 1“ pro Německo.

Britská vláda pokračovala po skončení války v Churchillově politice rozdělení Německa, jak to dokazuje zpráva polooficiální agentury Reuters: „Londýn dne 9. 6. 1946 – Britská vláda vypracovala plán budoucnosti Německa, podle něhož má být vytvořen německý spolkový stát složený z 11 až 12 téměř autonomních zemí. …Jako přípravné opatření mají být v různých okupačních pásmech postupně zřízeny provinční vlády s rozšířenou pravomocí. V dalším stadiu mají mít jednotlivé země možnost ucházet se o členství v OSN.“ * (W. D. Leaky: I was there, s. 455, In: A. Norden: O národ, Praha, SNPL, 1954, s. 100)

- ---

Postup Spojenců v Německu po skončení 2. světové války

O obsazení a správě Německa se Spojenci dohodli již koncem války na konferenci v Quebecu v září 1944, hlavní detaily doladili na konferenci v Jaltě mezi 4. a 11. únorem 1945.

S konečnou platností byla otázka poválečné správy a obsazení Německa dořešena ustanovením vlád Velké Británie, USA, SSSR a provisorní vlády Francouzské republiky z 5. 6. 1945.

Německo bylo rozděleno v rámci svých hranic z 31. 12. 1937 pro okupační účely na čtyři zóny, z nichž každou spravovala jedna ze čtyř vítězných velmocí.

Roku 1945 byly v západních okupačních zónách jednotlivé země uznávány jako státy – v americké zóně: Bavorsko, Würtembersko - Bádensko a Hessensko, v britské zóně: Dolní Sasko, Severní Porýní-Westfálsko a Šlesvicko-Holštýnsko, ve francouzské zóně: Porýní-Falc a Bádensko a Würtembersko-Hohenzollernsko.

Sovětský svaz spravoval na východě Německa Sasko, Durynsko, Sasko-Analtsko, Braniborsko a Meklenbursko.

Správu zde vykonávala SMAD – Sovětská vojenská správa v Německu. 10. 6. 1945 se SMAD rozhodla povolit všechny antifašistické strany a organizace *(Dokumente und Materialien zur Geschichte der dt. Arbeiterbewegung, Reihe III., Bd.1/1945-1946, Berlin 1959, s. 12)

Od dubna 1945 bylo schváleno vydávání německých antifašistických novin pod názvem „Deutsche Volkszeitung“.

Rozkazy SMAD se týkaly především následujících oblastí: demilitarizace, denacifikace, odstranění fašistických zákonů a demokratizace.

Také oblast Velkého Berlína byla obsazena jednotkami čtyř velmocí. Aby se umožnila společná správa tohoto území, byl zřízen Mezispojenecký úřad (Komandatura). Mezi Spojenci, hlavně mezi západními Spojenci a Sovětským svazem, docházelo brzy k rozporům. Přesto však zpočátku vydávala Kontrolní rada ještě jednohlasná rozhodnutí, která vycházela z cílů stanovených všemi Spojenci koncem války. Jejich opatření měla zajistit mír a bezpečnost.

Prakticky poslední konferencí, na níž se Spojenci oficiálně dohodli na společném postupu v Německu, byla konference v Postupimi. Postupim – dříve po staletí symbol prušáckého militarismu a imperialismu, měla nyní dát Německu i jeho sousedům perspektivu nového mírového života. Jednání mezi velmocemi začala 17. 7. 1945, v zámečku Cecilienhof, jenž patřil bývalému německému korunnímu princi. USA zastupoval prezident Truman a ministr zahraničí Byrnes, Za Velkou Británii se jednání účastnili nejprve ministerský předseda W.S.Churchill a ministr zahraničí Eden, po volbách pak ministerský předseda C.R.Atlee a ministr zahraničí Bevin, za Sovětský svaz byli přítomni předseda Rady lidových komisařů generalisimus J. V.Stalin a komisař zahraničních věcí, Molotov.

Spojenci prohlásili, že „nechtějí německý lid zničit, ale dát mu možnost vybudovat nový život na demokratické a mírové základně.“ * (Dokumente – Die Berliner Konferenz der Drei Mächte, Berlin 1946, s. 7)

Postupimská usnesení týkající se Německa – hlavně oněch pět známých „D“ – demokratizace, decentralizace,dekartelizace,demilitarizace a denacifikace – měla zajistit rozvoj nového demokratického Německa.

Již při vydání těchto usnesení existovali jejich odpůrci jak v Americe, tak v Německu samém. Mezi členy tzv. „Anti-Potsdam-Fronde“ patřili např. J. T. Mc Narney - vrchní velitel americké okupační zóny, generál V. H. Draper - vedoucí rezortu hospodářských otázek a zástupce USA v ekonomickém ředitelství Kontrolní rady. Uvnitř západních monopolních skupin sílil protisovětský postoj, ovlivněný ani ne tak demokratickými ideály jako snahou volně využít nejen území a lidské zdroje, ale i vojenskoprůmyslový potenciál Německa. Již při leteckém nástupu na Německo zůstal tento potenciál téměř nepoškozen.

I v Německu bylo hodně nepřátel Postupimských usnesení – např. vedoucí představitelé Bavorské lidové strany (Schäffer, Pfeiffer a spol.) Po zhroucení Třetí říše založili Křesťansko-sociální stranu – CSU.

Proti realizaci postupimských zásad často působili sami členové okupačních správ západních zón. Např. plukovník Charles Keegan, americký politický náčelník v Bavorsku – muž patřící k pravému křídlu republikánské strany – se opřel o bývalé vůdce Bavorské lidové strany a jmenoval Friedricha Schäffera ministerským předsedou, rytíře von Seissera policejním prezidentem v Mnichově a dr. Scharnagla starostou Mnichova. Tento dr. Scharnagl prohlásil dva měsíce po kapitulaci Německa dopisovateli Newyorských státních novin (12. 7. 1945): „Obávám se komunistů a jejich vzestupu, kdyby se nyní konaly v Mnichově volby.“ * (A. Norden: Zákulisí německého imperialismu, Brno, 1950, s. 239)

K odpůrcům Postupimi patřil i německý politik, původně starosta Kolína, Konrád Adenauer. Jeho pojetí Německa jako „integrální součásti západní Evropy“ bylo sympatické politikům USA. Již roku 1945 uvažoval K. Adenauer o utvoření západoněmeckého státu. Ve svých Pamětech píše: „Utvoření centralizovaného jednotného státu nebude možné ani žádoucí, státně právní spojení může být volnější než dříve, něco na způsob spolkového státu.“ * (Konrád Adenauer: Erinnerungen 1945-1953, Stuttgart 1965, s. 40)

V souvislosti s dekartelizací a demilitarizací byly vydány západními mocnostmi Direktiva JCS 1 067 a 1. průmyslový plán z 26. 3. 1946. Omezovaly chemický průmysl a zvláště tvrdě strojírenství. Tehdy s tím nesouhlasila pouze Velká Británie.

*) Povolená kapacita podle 1. průmyslového plánu: (v procentech kapacity r. 1938)

Ocelářský průmysl 25 procent

Základní chemikálie 32 procent

Ostatní chemikálie 50 procent

Průmysl hliníku 50 procent

Výroba cementu 0 procent

(Dokumente der deutschen Politik und Geschichte, Hg. J. Hohlfeld, Berlin, München, Bd. 6, S. 88,89,90)

Již v době vzniku těchto plánů se proti nim u západních Spojenců formovala silná opozice. Brzy se začala měnit i politika USA vůči SSSR. Otázka Německa se stávala součástí studené války. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, později důvěrný přítel Konrada Adenauera, vypracoval nový hospodářský plán pro Německo – s účastí amerického, francouzského a porúrského kapitálu.

29. 8. 1947 uzrály podmínky k revidování 1. průmyslového plánu a vznikla nová Demontážní listina.

V sovětské okupační zóně byly koncerny vyvlastňovány (např. Flickův koncern), probíhalo znárodňování. Někde byly továrny na děla, střelivo, letadla, tanky a chemické výrobky demontovány a odvezeny do Sovětského svazu. Dne 11. 1. 1947 učinilo ale vrchní sovětské velitelství důležité rozhodnutí týkající se demontáže továren. Maršál Sokolovskij prohlásil: „Ježto je válečný průmysl v sovětském pásmu úplně demontován, další továrny se demontovat nebudou“.:* (Georges Soria: prohrálo Německo válku? Praha 1947, s. 121)

Prohlášení se stala i počátkem nové orientace hospodářské politiky SSSR v Německu. Rozkaz č. 17 vrchního velení SMAD nařizoval utvoření německé ústřední správy dopravy, zpravodajství, palivového průmyslu, zemědělství, financí, práce a sociální péče atd. * (Dokumente 1945-1949. Um ein antifaschistisch-demokratisches Deutschland, Berlin 1968, s. 100)

Po Norimberském soudu 20. 11. 1945 - 1. 10. 1946 s hlavními nacistickými a válečnými zločinci probíhal v okupačních zónách Německa proces denacifikace. Nejméně důsledně byla denacifikace prováděna v britském pásmu. Britové první usilovali získat domácí obyvatelstvo pro své politické cíle.

S demokratizací pak souviselo utváření demokratických a antifašistických politických stran. V americké zóně byly povoleny 27. 8. 1945 na úrovni krajů, v britské zóně 15. 9. 1945. Značný vliv si uchovala německá strana sociálně demokratická. Dne 7. 4. 1946 se v berlínském předměstí Zellendorfu ustavilo křídlo SPD jako samostatná organizace. Byla součástí Schumacherovy SPD. Nově se objevuje křesťansko-demokratická strana (CDU), v Bavorsku křesťansko-socialistická (CSU). Zakladatelem strany v britském pásmu byl již výše zmíněný politik dr. Konrád Adenauer.

Významných krokem k demokratizaci veřejného života měly být obecní volby. * (Viz: Deutsche Geschichte, Bd. III., Berlin 1968, s. 444) Po delších přípravách byly v americké okupační zóně vyhlášeny v Hesensku, Bavorsku a Würtembersku-Bádensku na 20. - 27. 1. 1946. Volby do prvních zemských sněmů se konaly až roku 1947, v americké okupační zóně ve Würtembersku-Bádensku 24. 11., v Bavorsku a Hesensku 1. 12., v Brémách 13. 10., v britské okupační zóně 20. 4., v Hamburku již 13. 10. 1946, ve francouzské zóně 18. 5. 1947. Značné zisky měla v těchto volbách CDU/CSU. K tomu přispěl první sociální a hospodářský program CDU „ Das Ahlener Programm“. * (Dokumente der Dt. Politik und Geschichte, Bd. 6, S. 204).

Dne 1. 10. 1946 byla přijata Essenská ústava s bohatým demokratizačním programem. Svým obsahem i významem přesahovala rámec Hesenska. * (Dokumente der dt. Politik und Geschichte, Bd. 6, S. 177).

V sovětské okupační zóně povolila SMAD 10. 6. 1945 utváření a činnost antifašistických stran – lze říci, že podle požadovaných směrnic SMAD. KPD (Komunistická strana Německa) vystoupila zde 11. 6. 1945 s provoláním k německému lidu k výstavbě antifašistického demokratického Německa. Měla od SMAD největší podporu. SPD byla obnovena r. 1945 z berlínského podzemí, kde se také zformoval Zakládací výbor SPD. Dále byly povoleny CDU (Křesťansko demokratická unie) a LDPD (liberálně demokratická strana Německa). Dne 14. 7. 1945 zde utvořili jejich zástupci „Blok antifašisticko-demokratických stran“. Od října 1945 se KPD a SPD v sovětském pásmu začaly připravovat na přechod od spolupráce k úplnému sjednocení. Sjednocující sjezd KPD a SPD se pak konal 21. a 22. 4. 1946 a vznikla Socialistická jednotná dělnická strana – SED. Obdobně se v sovětském pásmu zformovala i jednotná odborářská organizace – Der Freie Deutsche Gewerkschaftsbund.

Postupně bylo v sovětské okupační zóně nově uspořádáno obecní právo, základem se stala samosprávná obec. Na podzim 1946 proběhly v zemích sovětské okupační zóny (Sasko, Sasko-Anhaltsko, Durynsko, Braniborsko a Meklenbursko) volby do obecních zastupitelstev (1. - 15. 9.) a do krajských zemských sněmů (20. 10. 1946). Se sovětskou podporou v zádech se jasně prosadila SED.

Dne 2. 10. 1946 se konaly 1. celoberlínské volby. Tehdy se zde pro SED vyslovil jen každý pátý Berlíňan. Správa Berlína se rozpadla na západní sektory a na sovětské pásmo.

Po volbách bylo v sovětské okupační zóně utvořeno jedenáct ústředních správ. Podle rozkazu SMAD č. 17 dne 27. 7. 1945 * (Dokumente 1945-1949 / Um ein antifaschistisch-demokratisches Deutschland. Berlin 1968, s. 101) se měly konstituovat následující německé správy: dopravy, zpravodajství, palivového průmyslu, obchodu a zásobování, průmyslu, zemědělství, financí, práce a sociální péče, zdravotnictví, lidové výchovy, vzdělávání a soudnictví. Dne 4. 6. 1947 dal rozkaz SMAD č. 138 podnět k utvoření Hospodářské komise (DWK).

V kulturní a ideové sféře byla utvořena Ústřední správa pro lidové vzdělávání a rozšiřovala se marxisticko-leninská literatura. Přitom ale nelze opomenout skutečně pokrokové působení antifašistických umělců (B. Brecht, A. Seghers, A. Zweig ad.) Organizačním centrem antifašistických kulturních činitelů se stal tzv. „Kulturbund“ (Kulturní svaz).

Na venkově ovlivnila další vývoj pozemková reforma. KPD a SPD vystoupily s návrhem na okamžité rozdělení pozemků velkých vlastníků bez náhrady. CDU a LDPD v sovětském pásmu je následovaly.

Již při plnění postupimské zásady zachování Německa jako jednotného ekonomického celku můžeme pozorovat kroky, které vedly k rozdělení Německa.

Již koncem roku 1945 State Department USA ostře kritizoval katastrofální hospodářskou situaci v okupačních zónách jako důsledek postupimských opatření.

V soudobém tisku se objevovala charakteristika tohoto vývoje, např. v článku Edda Johnsona z 30. 8. 1945 - P. M.: „ Nyní budou postupimská usnesení úředníky AMG (Americké vojenské vlády v Německu) sabotována... Oni touží po Německu, jež se rychle zotaví a stane se nejsilnější mocí v Evropě ze dvou důvodů – za prvé chtějí silné Německo proti SSSR… a za druhé by to byl i dobrý obchod, vytvořit národ 67 miliónů koupěschopných zákazníků pro americké zboží.“… * (Joachim Peck: Zur Geschichte der Spaltung Deutschlands/ Deutsche Aussenpolitik II, Berlin 1959, s. 33)

Postupně se s rostoucími spory mezi západními mocnostmi a SSSR stávala otázka Německa součástí studené války. Proto též ztroskotala jednání západních velmocí se SSSR na Pařížské mírové konferenci 29. 7. - 15. 10. 1946. Dne 2. 12. 1946 byla v New Yorku podepsána dohoda o hospodářském sjednocení britského a amerického okupačního pásma v tzv. Bizónu – s platností od 1. 1. 1947. Koncem května, konkrétně 29. 5. 1947 vytvořily USA a Velká Británie dvoupásmovou Hospodářskou radu, složenou z Němců, s některými vládními funkcemi jako zákonodárný sbor a Exekutivní radu jako orgán výkonný.

Dne 29. srpna 1947 byl revidován 1. průmyslový plán. Léta 1945-1947 se stala obdobím nové orientace americké zahraniční politiky, obdobím přechodu od Morgenthauova plánu k Trumanově doktríně. Západní Německo včetně Porúří bylo zahrnuto do „Marshallova plánu“. Dne 3. 4. 1948 zařadil tzv. Economic Cooperation Act západoněmecké zóny do západního programu evropské obnovy. Cíl této obnovy se rozcházel s praxí demontáží, demontážní politika se zmírnila.

Dne 17. 4. 1948 byla vytvořena Trizóna – k anglo-americkému pásmu Bizóně se připojila okupační zóna francouzská. Přitom je dobré si povšimnout okolností a podmínek předcházejících vzniku Trizóny. Dosud Francie podporovala spíše požadavky SSSR. Tvrdě požadovala reparace a rovněž usilovala o čtyřstrannou kontrolu Porúří. Válkou byla Francie těžce zasažena, její hospodářství bylo značně postiženo a koloniální panství ještě více otřeseno než britské (podobně jako po první světové válce). Pro mezinárodní postavení Francie byl velmi důležitý postoj SSSR a jeho iniciativa, aby ostatní mocnosti protifašistické koalice uznaly francouzskou vládu s generálem de Gaullem, zvláště když USA ani Velká Británie neměly zájem na uzavření spojenecké smlouvy s Francií a na posílení mezinárodního postavení Francie. Jen proto nebyla Francie zastoupena v Jaltě ani v Postupimi. Necítila se potom ale ani vázána jejich usneseními.

Rozhodně se ale Francie chtěla účastnit kontroly Porúří (opět nic nového pod sluncem). Na jeho průmyslovém potenciálu měly zájem hlavní hospodářské monopoly USA, Británie, ale i Francie. Správu západního Německa ovládly nakonec USA a toho využívaly i v Porúří. Spojení s francouzskou zónou v Trizónu umožňovalo jednotně spravovat západoněmecké hospodářství a dostat je do působnosti Marshallova plánu.

SSSR ve svých vyjádřeních odmítal kroky, které by vedly k rozštěpení Německa, ale sám také ve své zóně podporoval ty síly, které by mohly být oporou jeho a jeho politického systému.

Spolupráce Spojenců stále více vázla a narážela již předem na koncepce studené války. Tyto tendence potvrdilo již zasedání Rady ministrů zahraničí v listopadu a prosinci 1947 v Londýně. Západní velmoci již nebyly ochotny řešit otázku ústřední německé vlády, jednotných hospodářských zásad pro Německo a mírové smlouvy s Německem.

V červnu 1948 se západní velmoci v Londýně shodly na vytvoření západoněmecké vlády. Tato separátní dohoda, bez účasti SSSR, ukončila také v podstatě činnost Kontrolní rady a spolupráci Spojenců v Německu.

Proti rozdělení Německa se stavělo „Hnutí za jednotné a demokratické Německo“, podporované SSSR. Mnoho upřímných demokratů si jak v sovětské, tak i v západních zónách přálo spolupracovat v jednotném bloku antifašisticko-demokratických stran při obnově demokratického Německa. Blok antifašisticko-demokratických stran byl nakonec utvořen pouze v sovětské zóně. Sovětský svaz přitom neměl co ztratit. Uvědomoval si, že hrou na strunu sjednoceného Německa získá sympatie místního obyvatelstva, a přitom se nemusí obávat, že by západní spojenci na tento návrh přistoupili. Brzy se začaly rozcházet cíle i programy mezi vedeními politických stran v západních zónách a v zóně sovětské. Zde se na společném sjezdu 21. - 22. 4. 1946 sloučily KPD a SPD v jednotnou socialistickou stranu Německa – SED. Ta si vytyčila jako jeden z předních úkolů jednotu Německa.

O snahách vytvořit jednotnou demokratickou republiku svědčí ale i návrhy ústav – např. v Durynsku, Sasku, ale i v Hesensku. * (Dokumente der dt. Politik und Geschichte, , Bd. 6, Hg. J. Hohlfeld, Berlin/ München, s. 177)

Dne 25. 11. 1947 se konala v Londýně „zbytečná konference“ – zasedání Rady ministrů zahraničních věcí, které se mělo znovu pokusit o dohodu na podmínkách míru s Německem. Marné diskuse trvaly tři týdny, dohoda byla vlastně předem vyloučena. Americký delegát Murény považoval roztržku mezi USA a SSSR a rozdělení Německa za neodvratitelné.

SED se v sovětské zóně chopila iniciativy organizovat lidové hnutí za jednotné Německo a lidové kongresy.

Účastnili se jich i upřímní demokraté – spisovatelé apod.

Počátkem června 1947 konzultovali představitelé CDU ze sovětské okupační zóny, Lemmer a Kaiser, podle instrukcí Bloku antifašistických stran se západoněmeckými politickými činiteli možnosti vytvoření všeněmeckého národního představitelstva, jehož úkolem by bylo vypracování projektu budoucí ústavy.

Jakob Kaiser nakonec odmítl za CDU účast s odůvodněním, že když se „kongresu odmítá zúčastnit SPD, není možno mluvit o jednotě německého lidu“ * (Dokumente der dt.Politik und Geschichte Bd. 6, Hg. J. Hohlfeld, Berlin/ München, S. 263)

V západním Německu se zdařily jen dva lidové kongresy – 17. a 18. 1. 1948 V Dolním Sasku, v Brémách a Dne 13. 3. 1948 ve Šlesvicku-Holštýnsku, v Ronsburgu. * ( Archiv/Institut IPW, Berlin, soubor Dt.Volksrat/152.752-Volkskongressbewegung in Westdeutschland, s. 45)

V souvislosti s otázkou jednoty Německa se situace znovu vyostřila po zahájení separátní americko-anglo-francouzské konference (s přizváním zemí BENELUX) 23. 2. 1948 v Londýně. Jednalo se zde o začlenění západního Německa do Marshallova plánu a do západoevropského hospodářského systému a o utvoření západoněmeckého separátního státu. Dne 3. 4. 1948 byly západní okupační zóny prostřednictvím tzv. Economic Cooperation Act zařazeny do západoevropského programu obnovy.

V červnu 1948 se na konferenci v Londýně shodly tři západní velmoci a země BENELUXu na vytvoření západoněmecké vlády.

Významnou roli při utváření západoněmeckého hospodářství sehrála separátní měnová reforma v západních zónách a v západních sektorech Berlína z 18. 6. 1948.

SSSR ve východním Německu zavedl po čtyřech dnech též novou měnu – východní německou marku (DM Ost).

Hospodářské vztahy uvnitř hlavního města utrpěly trhliny. SSSR přišel s ochrannými opatřeními pro své území Berlína, požadoval oprávnění k prohlídkám západních vojenských vlaků projíždějících sovětskou zónou do Berlína. Západní mocnosti označovaly ochranná opatření za blokádu zapříčiňující hlad. Zřídily „letecký most“. Měnový spor skončil uzavřením zonálních hranic – hlavní město bylo rozděleno.

V sovětské zóně Berlína byl 20. 11. 1948 zvolen na mimořádném shromáždění městských a okresních poslanců nový magistrát a nový starosta Friedrich Ebert. Západní zóny Berlína měly již od 24. 6. 1947 za starostu Ernsta Reutera.

Významným krokem k začlenění Trizóny do západního politického i ekonomického systému byly dohody západních velmocí z 1. 6. 1948 o zásadách, na nichž měl být vytvořen mezinárodní režim v Porúří. Angloamerická správa se ale nemohla dohodnout s francouzskou na rozhodujících otázkách vlastnictví a řízení průmyslového potenciálu této oblasti. Až 29. prosince 1848 byl pak opublikován Rúrský statut. Německý průmysl byl závislý na západních velmocích, zvláště na USA. Některé politické strany – hlavně KPD (Komunistická strana Německa) proti tomu ostře protestovaly jako „proti ohrožení svobody a nezávislosti německého lidu.“ * (Neue Ruhr-Zeitung, Essen, 1. 1. 1949).

Vytváření separátního západoněmeckého hospodářství doprovázely kroky politické. Dne 1. září 1948 se v Bonnu sešli delegáti zemských parlamentů tří západních zón, aby vytvořili Parlamentní radu. Jejím úkolem bylo vypracovat spolkovou ústavu. Jejich návrh ústavy – tzv. Grundgesetz – byl přijat Parlamentní radou 8. května 1949 a 23. května vešel v platnost.

Byla vyhlášena Spolková republika Německo (SRN).

Vláda, na níž se podílely CDU, FDP a menší strany, počala úřadovat 21. září 1949. Spolkovým prezidentem se stal Theodor Heuss a prvním kancléřem Konrád Adenauer.

V sovětské zóně postupovalo znárodňování těžkého průmyslu. Politicky se zde prosazovaly zásady lidově demokratického zřízení, v německých podmínkách s důrazem na lidové hnutí: jednotná demokratická vlast. V oblasti kultury určitě značnou úlohu sehrála poválečná literatura a umění, v „Kulturním svazu“ působila Anna Seghersová, J. R. Becher, W. Bredel ad. Brechtův „Berliner Ensemble“ jednoduchým a jasným výrazem postihoval současnou dobu.

SSSR oficiálně stále podporoval uzavření mírové smlouvy s Německem, odsun všech okupačních vojsk z Německa do jednoho roku a zřízení celoněmecké státní rady.

Ve dnech 29. - 30. 5. 1949 se sešel třetí a poslední Německý lidový kongres za jednotu Německa v Berlíně. Zúčastnilo se ho 2 100 delegátů, z toho 647 ze západního Německa. Zvolili Německou lidovou radu ze zástupců všech stran a organizací a schválili ústavu celoněmecké demokratické republiky, jež vycházela z ústavy Výmarské a měla zajišťovat demokratizaci společnosti.

Po ustavení separátní bonnské vlády se 7. 10. 1949 konstituovala Německá lidová rada jako Provizorní lidová komora a vyhlásila vytvoření Německé demokratické republiky. Bylo zvoleno prezidium Provizorní lidové komory v čele s poslancem J. Dieckmannem. Na základě ústavy navrhla SED, jako nejsilnější frakce, na ministerského předsedu O. Grotewohla a pověřila ho vytvořením vlády. Dne 10. 10. 1949 předala SMAD správní a vládní funkce do rukou vlády NDR. Na společném zasedání Provizorní lidové komory a provizorních Zemských komor byl 11. 10. 1949 zvolen prvním prezidentem NDR Wilhelm Pieck, dosavadní předseda Německé lidové rady.

Rozdělení Německa se stalo symbolem a projevem studené války stejně jako rozdělní Evropy i celého světa ve stejném duchu.

(pokračování)