Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Proč Havel nenavrhl Rusku stínového premiéra Mariána Čalfu…?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • havel_5
Na Pražském hradě nedávno přivítal prezident Václav Klaus prezidenta Ruska Dmitrije Medveděva. Byly uzavřeny obchodní smlouvy za téměř 60 miliard korun. Temelín bude mít také šanci. Kachna po česku všem chutnala. Jen žárlivý Václav Havel, věčný potenciální laureát Nobelovy ceny za mír, si neodpustil opět „radit" a vyzval ruskou opozici, aby vytvořila stínovou vládu.

Pusťme si, střihový film, resp. blog, ze života pana Havla. V komentáři k aktuálnímu vývoji v Rusku doporučuje založit právní instituce, které budou bránit občany před "policejní a justiční šikanou". Hlavní protagonista sametové revoluce Václav Havel si vždycky rád vymýšlel. Třeba první lež revoluce: "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!" Šířil ji v úzce bratrské kolaboraci s premiérem a komunistou Mariánem Čalfou. Také jejich přičiněním dnes už platí, že lež a nenávist vítězí nad láskou a pravdou...

"Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga..." vymýšlel si ve své marlborově-pivní schizofrenii. Přesto vydržel se sebezapřením a s pravdoláskovým odhodláním dvě volební období, de facto tři; s abdikací a znovuzvolením byl prezidentem ČSFR i ČR až do roku 2003. Mezitím přidal pár dalších lží. Stačil pseudohumanisticky propustit na amnestii tisíce vězňů, kteří přinesli řádným občanům další utrpení. Pak v rámci svého pacifismu, nadiktovaném Kongresem USA, zrušil zbrojní výrobu v rámci tzv. konverze na Slovensku, čímž způsobil značnou nezaměstnanost.

"Mravní řád musí být východiskem," upozorňuje nás ještě dnes Václav Havel a dodává, že jeho nástupce Václav Klaus Česku škodí a je pro něho nebezpečím. A čím byl pro Československo Václav Havel? Ani se nemohl divit, když ho můj spolužák Petr Cibulka veřejně v televizním přenosu před celým národem nařkl, Vašku, ty jsi prase...

"Já to Cibulkovské tričko s tím nápisem "Vašku jsi prase" ještě mám a občas ho na sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je..." napsal jednou jiný disident Jiří Wolf, politický vězeň z Nápravného ústavu (1972–89) Minkovice u Liberce. "Svěřenec vychovatele" Josefa Vondrušky, toho času poslance Sněmovny za KSČM, a spoluvězeň Jiřího Gruntoráda, Petra Cibulky, Pavla Wonky a dalších.

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži..." řekl srdceryvně. Ano. další lži. Vděčil za ně komunistickému parlamentu a Mariánu Čalfovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Aby byl soudruh Čalfa "in", začal si dokonce oblékat po havlovsku svetr, zatímco Havel se učil nosit nóbl oblek s krátkými nohavicemi.

Dramatik a jevištní dělník Havel pak už jako prezident-pragmatik z balkonu na manifestaci v Košicích slíbil, že po volbách opět navrhne Slováka Čalfu za premiéra. Ten zůstal předsedou vlády až do roku 1992, kdy z politiky odešel a stal se Havlovým poradcem a ústředním kamarádem, který se od té doby zúčastňuje všech soukromých oslav, pořádaných Václavem Havlem. Že by mezi nimi skutečně platila dohoda o nepotrestání komunistů a příslušníků Státní bezpečnosti...? Nakonec se mu na Hradě tak zalíbilo, že v něm prezidentoval tři volební období. Holt, ako chutí moc...

Řeč je o té StB, kterou svým spolustraníkům z KSČ dokonce Čalfa vyhrožoval, pokud nedají svůj hlas Havlovi. Po proslulém a dlouho utajovaném paktu Ribentrop-Molotov se zrodil pakt další, sice ne tolik brutální, ale stejně proradný. Pakt Havel-Čalfa, jehož cílem byla diskutabilní volba disidenta Havla v Čalfově režii parlamentem složeným z komunistů. Oboustranná vděčnost se poté odzrcadlila v tzv. „havlovském kroužku". Havel věděl, že vděčí za své první prezidentství Čalfovi a ten zase, že své účelově-užitečné „přátelství" s Havlem mohl využít ve prospěch svůj i mnoha svých soudruhů. Čalfův scénář sametové revoluce vyšel do posledního písmenka...

Mohl si to dovolit; pocházel přece z velkého Havlovského rodu, který přežil, co se dalo. Jeho strýc Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. Stal se dokonce na čas členem Národní obce fašistické. Havlové v té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení Miloš seděl od devatenácti let. Zavzpomínejme si na doby, kdy sice miliony nevinných lidí Evropy umíraly v plynových komorách a v zákopech, ovšem na kouzelném barrandovském kopečku se zpívalo, tančilo, milovalo a kolaborovalo...

V roce 1934 byla rozpoutána kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval německé firmy, s nimiž měl - stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy - výborné kontakty. Už 16. března 1939 patolízalsky informoval Němce o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 - 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských "podlidí". V roce 1940 totiž navezli na Barrandov Němci zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit.

Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě". Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, musel se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal. Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress.

S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem...

Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, "úkoly však řádně neplnil". V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami...

Dne 25. července 1988 byl členům Nového divadla v Torontu napsán v Praze dopis Václavem Havlem, jehož hru "Pokoušení" torontští Čechoslováci právě studovali. "Zpráva, že chcete uvést mou hru, mne samozřejmě velice potěšila. Budu vám držet palce, aby to dopadlo přinejmenším tak dobře, jako v anglickém Royal Shakespeare Company (a nikoliv tak špatně jako ve Vídni). Vaše milé pozvání ovšem, bohužel, přijmout nemohu; tam by mne snad pustili, ale určitě by mne nevpustili zpátky. A to riskovat nechci..."

V Torontu pak jeho "Pokoušení" uvedlo Nové divadlo ve světové premiéře v češtině. A co říká na dramata Václava Havla režisér Pavel Král? "Je to můj názor, ale myslím si, že Havel není světový dramatik. Až jeho politicko-disidentská sláva pomine, jeho hry se už moc hrát nebudou. Možná, že se ale pletu. Snad až skončí svoji prezidentskou éru, že teprve napíše něco fantastického, protože má určitě spoustu zážitků..."

A co říká Bohuš Máca...? "Když jsem se učil jeho roli, musel jsem se to našprtat úplně nazpaměť. Když napíše něco Hubač, je to lidské a ty jeho věty vám doslova samy lezou z úst. U Havla ne. Někdy jsem u něho musel hledat ve slovníku, co které slovo znamená. Babičky, co k nám chodí do divadla, nám říkaly: Co to má znamenat? Tomu nerozumíme. Nevíme, o co šlo..."

"Spousta disidentů psala knihy a také ne každá byla dobrá," souhlasí Pavel Král. "Havel mohl trpět, jako zvíře, to všechno uznávám a klaním se před ním hluboce, ale to ještě neznamená, že je to literát, dramatik, nebo muzikant. Havel nikdy klasikem nebude také proto, že nemluví normální češtinou. To jeho "Pokoušení" byla fakt moc těžká hra, stavba jeho vět je strašně komplikovaná."

Dnes Václav Havel tedy radí Rusům, jak to udělat, aby měli další sametovou revoluci. "Ruská společnost svádí boj s nejtvrdší známou formou postkomunismu, s touto zvláštní kombinací starých stereotypů s novým podnikatelsko-mafiánským prostředím," uvedl Havel. V Rusku právě zvítězila ve volbách vládní strana Jednotné Rusko, druzí skončili komunisté. A jak to máme dnes v Česku? V červenci 2011 se KSČM dostala na druhé místo s ODS. Třicet devět poslaneckých křesel je terno, byť jen ve veřejném průzkumu. Vox populi, vox dei. A zkuste zrušit druhou nejsilnější politickou stranu, když demokracii určuje hlas lidu. Hrůza třepe kurníkem...

Inu, komunisté jsou už v českém Parlamentu pevně zakotvenou politickou stranou. Navzdory zákonu z roku 1993 č. 198 / 1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu... Štětino, Štětino... Soudruhu, topiči elektrárenský

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře