Proč Čechy vždy provázela špatná pověst?

Středověkou Evropou tehdy kolovala celá řada výroků, jenže mnoho z nich by si Češi za rámeček nedali. Jejich autoři si je ovšem nemohli prostě "vycucat z prstu", museli pro ně mít nějaký důvod. Ale jaký?

Všechny zvěsti od lidí, kteří se setkali s českou kulturou, naštěstí nebyly jen špatné - našlo se mezi nimi i pár pochvalných slov. Ironií osudu přišla z úst člověka, který byl pro Čechy veřejným nepřítelem číslo jedna - z úst nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. Podívejme se nyní s HISTORY revue na tři historické výroky, které v různých etapách dějin zazněly na adresu Čechů. Co k nim jejich autory vedlo?

1. Národ jedlíků a opilců
Výrok: "Lid v celém království je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot."
Autor výroku: papež Pius II.
Kdy: 1458

Aeneas Piccolomini (1405-1464), budoucí papež Pius II., strávil ještě jako diplomat v Čechách nějaký čas v roce 1451. Během svého pobytu měl jistě mnoho příležitostí, aby na vlastní oči poznal místní zvyky - hlavně pokud jde o konzumaci jídla a pití. Své poznatky poté zvěčnil ve zmíněném nelichotivém výroku ve své knize Historie česká (1458).

Úplní otesánci

Od poloviny 15. století až do vypuknutí třicetileté války v roce 1618 zažívají Čechy éru blahobytu. Všude je dost jídla a pití a Češi si takové situace užívají plnými hrstmi i doušky. Například jen během svatby významného šlechtice Viléma z Rožmberka (1535-1592) v roce 1587 se spořádá 36 jelenů, 49 sumců a 1290 zajíců, a to všechno hosté zapíjejí bílým vínem ze 150 sudů. Taková "dieta" se nutně musí podepsat na vzhledu tehdejších Čechů. "Muži v Čechách jsou velkých hřmotných postav, obrovských břich a zarudlých nosů, což mají od nadměrného pití piva," přizvukuje Piccolominimu německý učenec Johann Butzbach (1477-1526) a dodává, že "jejich ženy si s nimi v pití vůbec nezadají"!

Pálí se o sto šest

Pivo Češi konzumovali odnepaměti, dokonce ho považovali za jídlo - taková pivní polévka člověka určitě postaví na nohy! Kromě piva se v Čechách i v minulosti pila pálenka. Pálí se tu o sto šest a pálí se všechno možné. Například pražský měšťan Matěj Matuchář (+1602) prodává hned 75 druhů kořalky - z máty, mateřídoušky, levandule, fialek, růží, a dokonce i tabáku. S tak širokou škálou alkoholu, konzumními návyky a množstvím jídla, které obyvatelé spořádali, se není čemu divit, že z toho byl budoucí papež Pius II. tak vedle. Nebyl sám. Katolický farář Tomáš Rešel (+1562) si stýská, že na Češích "nejvíce se ukazuje, že mnozí za jeden den hanebně propijí a ztratí, nežli za celý tejden mohou vydělati".

2. Národ kacířů
Výrok: "Znám Čechy bludem zmámené…"
Autor výroku: François Villon
Kdy: polovina 15. století

Inkriminovaný výrok pochází z básně francouzského básníka Françoise Villona (asi 1431-1463) s názvem Balady o drobnostech, v níž se umělec snaží najít sám sebe. "Znám mušku v mléce tonoucí, znám šat, jak lidi přejinačí, znám slunný čas i vichřici, … znám cokoli, jen sebe ne," píše Villon. Zmíněný verš o Češích přitom existuje ve dvou verzích: "Znám Čechy bludem zmámené" nebo "Znám, Čech proč hoden plamene". V obou případech tím Villon naznačuje, že české země byly široko daleko proslulé tím, jak se stavěly na odpor katolické církvi. Upálením na hranici se právě takové "těžké zločiny" přece trestají.

Nevěřte církvi!

Vše začíná, když český filozof Jeroným Pražský (asi 1379-1416) přináší do Prahy spisy anglického teologa Johna Wycliffa (asi 1320-1384), který ve svých spisech nazývá papeže antikristem. Podobné názory panují na přelomu 14. a 15. století i v Čechách. V čele nespokojených se stavem církve se ocitá český myslitel a kazatel Jan Hus (asi 1369-1415). "Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bůh," nechává se slyšet. I on je znechucen poměry, které v katolické církvi panují. Ta však zakazuje "kacířské" Wycliffovy články a nakonec nechá 6. července 1415 Jana Husa upálit. Jeho smrt vyvolá husitskou revoluci a následnou válku, která skončí až v roce 1436.

Do Čech nevkročím!

V říjnu roku 1439 umírá český král Albrecht Habsburský (*1397) a po jeho smrti nemá na trůn kdo usednout - jeho jediný syn, budoucí český král Ladislav Pohrobek (1440-1457), přichází na svět až 118 dní po otcově smrti. Na český trůn se ale ani žádný panovník příliš nehrne. Nikdo nejspíš nechce vládnout národu kacířů. V letech 1439-1453 tak v Čechách zavládne tzv. interregnum, tedy období, kdy předcházející král již zemřel, ale jeho následník ještě nebyl vybrán. Netrvá dlouho a královský majetek je rozkraden, země se rozpadá před očima. Zoufalí stavové proto v roce 1440 nahradí chybějícího krále regionálními šlechtickými spolky, které zabrání dalšímu rozpadu země. Za zemského správce se prohlásí Jiří z Poděbrad (1420-1471).
Ke kacířským Čechám nechová příliš důvěry ani Vladislav II. (1456-1516) z polsko-litevské dynastie Jagellonců, který usedá na český trůn po smrti Jiřího z Poděbrad. Určitě pociťuje úlevu, když jako zároveň uherský král může svůj dvůr přemístit z Prahy do Budína. A na české šlechtice na oko také rád zapomíná, třeba když vysílá zvláštní rytířský doprovod pro svou novou manželku Annu z Foix. Tato česká královna paradoxně Čechy ani jednou nenavštíví. Její manžel Vladislav si vždycky najde nějakou výmluvu, aby do kacířské země nemusel…

3. Národ nemravů a neřestnic

Výrok: "Národ otroků je spoután tvrdou pravomocí pyšné a hloupé šlechty… kavalíři jsou nemravní, ženy neřestné, zákony nevládnou, nikdo jich nedbá."
Autor výroku: Giacomo Casanova
Kdy: 1788

Na Čechy jako národ má spadeno i proslulý benátský dobrodruh, milovník a svůdce žen Giacomo Casanova (1725-1798). Jako knihovník hraběte Josepha Karla von Waldsteina působí od roku 1785 až do své smrti na duchcovském zámku v severních Čechách. Otázkou zůstává, zda mu tak Češi skutečně leželi v žaludku, nebo se jen jedná o slova rozmrzelého stárnoucího muže, který si stále více uvědomuje, že časy jeho slávy a proslulosti už dávno odvál čas…

Zapomínají na něj i s jídlem
Se svým urozeným zaměstnavatelem, který je zároveň císařským komorníkem, má sice Casanova dobré vztahy, ale stále více si uvědomuje, že v Čechách je jako kůl v plotě. Mladší a excentrický šlechtic na svého zkušeného knihovníka často tak trochu zapomíná. Občas dokonce s jídlem, jindy Casanovovi nepředstavuje své významné hosty, které by dobrodruh tak rád poznal. Ostatní personál duchcovského zámku na rodilého Benátčana hledí s nedůvěrou i škodolibostí. Nezbývá mu, než se ponořit do práce na vlastních pamětech. A v nich neopomíjí ani svá česká léta.
Jeho pozornosti neunikne fakt, že Češi už téměř 200 let trpí pod nadvládou Habsburků a německy hovořící šlechty, třebaže císař Josef II. učinil vůči svým poddaným řadu vstřícných kroků (mimo jiné v roce 1781 vydal tzv. toleranční patent, povolující v zemi kromě katolického vyznání další náboženství, a zrušil nevolnictví). Začíná klíčit národní obrození, společnost je uvolněnější, chce se bavit - a někdy i nemravně…