Prezident přizpůsobivosti

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

26. červen 2012|

.|

4632 x

Vladimír Dlouhý chce být prezidentem. A nebude se omlouvat za to, že z kariéristických důvodů vstoupil v roce 1978 do KSČ. Bylo by to falešné, totéž co já udělaly miliony lidí, říká. Petru Honzejkovi v Hospodářských novinách to přijde chytré, a zároveň varuje: naletět na to by bylo zhoubné:

Dlouhý ztělesňuje inteligentnější pól české schopnosti přizpůsobit se, vytěžit z každé situace maximum. Rozdíl mezi ním a zelinářem, který vstoupil do KSČ proto, aby se mu nikdo nešťoural v účetnictví, je ale pouze vnějškový. Uvnitř, kvalitativně, jsou Dlouhý a zelinář jedna bytost.

Vladimír Dlouhý je výjimečně inteligentní, schopný muž s výjimečně silnou vůlí, který na sobě dokáže v mnoha ohledech pracovat. Pohyboval se na vrcholu globálního finančního byznysu, dokázal zhubnout o třicet kilo, v šedesáti vypadá o deset let mladší. Když předstoupí před voliče se svou message „buďte sebevědomější, máte na víc, jako jednotlivci i jako země", bude možné mu věřit.

Problém je, že v jednom směru na sobě Vladimír Dlouhý nezapracoval. Dívá se do budoucna, ale nefunguje mu sebereflexe. Nevíme proto, kde leží hranice jeho morálky, nevíme, jestli vůbec něco jako morálku uznává či zda je pro něj jediným měřítkem života momentální úspěch. Nejde jen o členství v KSČ, ale i o postoj k praktikám „jeho" Goldman Sachs, která pomáhala Řecku s kreativním účetnictvím. Dlouhý ho artikuloval v rozhovoru pro LN a dá se shrnout do věty: „Bylo to legální, tak o co jde? (...)"

Dlouhého problém je v tom, že utilitarismus vytlačuje z jeho uvažování étos a vizi. Ano, buďme sebevědomější, jak nás nabádá, ale chtělo by to ještě odpověď na dvě otázky: Kde vlastně leží cíl, ke kterému má ono vyšší sebevědomí směřovat? A jaké prostředky smíme zvolit, abychom nepošlapávali své svědomí nebo druhé? Výkonný politik nebo globální byznysmen, což jsou pozice Dlouhému vlastní, se těmito otázkami trápit nemusí, prezident ale ano. (...)

Ale zpět: Je možné, že Dlouhý morální maximy má, jen je tají. Možná se za členství v KSČ ve skutečnosti stydí a omluvit by se chtěl, jen dospěl k závěru, že je momentálně výhodnější se veřejně nestydět. Ale i kdyby, vyšlo by to nastejno; bylo by to jen jiné vyjádření základní myšlenky, že přesvědčení je nic, momentální výhodnost vše.

Prezidentská kandidatura Vladimíra Dlouhého je v jistém smyslu testem české společnosti. Dlouhý říká, že členství v KSČ přijal jako faustovskou nabídku. Teď nabízí po faustovsku Čechům sám sebe. Pokud uspěje, uzavře tahle země smlouvu se světem, kde je jedno, jak něčeho dosáhnu, hlavně že se mi to vyplatí. Pak budeme moci říci: Tak jako byl Husák prezident zapomnění, bude Dlouhý prezident přizpůsobivosti. Nejčeštější ze všech prezidentů. Nebo ne?

Lidé spojení s americkou bankou Goldman Sachs se dostávají v Evropě na čelné politické pozice. Platí to o prezidentovi Evropské centrální banky Mario Draghim, který byl evropským šéfem Goldman Sachs International, a italském premiérovi Mariu Montim, dříve mezinárodním poradci banky. Nyní se i v Česku můžeme dočkat toho, že člověk spojený s Goldman Sachs usedne do vysoké funkce – upozorňje Miloš Balabán v Právu:

Svědčí o tom ohlášená prezidentská kandidatura Vladimíra Dlouhého, bývalého vysoce postaveného a v devadesátých letech nejoblíbenějšího českého politika, který u nás taktéž působí jako poradce této banky.

(...)

Veřejnosti se tedy nabízí bývalý špičkový politik, jedna z tváří polistopadové ekonomické transformace a dnes úspěšný manažer. Východiskem kandidatury, stejně jako u Jana Fischera, je deklarování nestranickosti a nepolitičnosti, což umožňuje mít „objektivnější pohled" na řízení země. Zátěž minulosti v podobě předlistopadového členství v KSČ už přitom dnes není překážkou. Dlouhý zde správně vychází z toho, že „strašák komunismu" už u nás prostě většinově příliš nezabírá, což ostatně potvrzují i průzkumy veřejného mínění.

Dlouhý k tomu navíc dodává ochotu vysvětlovat levicovým voličům, proč je pravicová politika, kterou prosazoval před patnácti lety, správná, a v čem jsou požadavky levice nereálné.

Nakolik padne takový styl na úrodnou půdu v české politické realitě je otázkou, rád bych ale připomenul slova Marca Rocha z Le Monde: experty z Goldman Sachs je možné považovat za „ctihodné mistry, jejichž posláním je šířit ve světě pravdu přijatou v lóži". Třeba o tom, že banky vlastně v krizi eurozóny za nic nemohou a že je EU, potažmo národní státy dnes nemusí zachraňovat za peníze získané na úkor občanů – daňových poplatníků?

Vstup Vladimíra Dlouhého do soupeření o Pražský hrad v každém případě rozšiřuje možnost, že na Hradě může usednout bankéř nebo člověk s bankou úzce spojený. Podle průzkumů je favoritem Jan Fischer, stále ještě viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj, a také je ve hře (zřejmě) Jan Švejnar, předseda dozorčí rady ČSOB. Rozhodnou voliči. Jedno je ale jisté: jen velmi těžko může existovat nestranný a nepolitický prezident napojený tak či onak na bankovní sektor.

Už teď se dá odhadnout, že v cílové rovince si to rozdají nestraničtí či spíše nadstraničtí kandidáti. Takzvané primárky ODS, v nichž se utkávají Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský, jsou klání mezi pány Slabým a Bezvýznamným. Je to náhoda, nebo příznak hluboké krize polistopadového systému(?) – ptá se se Martin Komárek v MF DNES:

(...) Nakupovalo se na záchodech, ba i u komunistů. Řádily epidemie a poslanci beze stopy mizeli jako v Kolumbii. Stratégové věděli, koho zmáknou a koho udělají, koho umějí. V dramatickém třetím kole za pískotu či potlesku byl někdo zvolen. Prezidentské volby byly pro kuloáry politických stran až dosud hodokvasem a plesem. Teď se volí přímo a strany jsou už teď prakticky mimo hru. Je to náhoda, nebo příznak hluboké krize polistopadového systému?

Vladimír Dlouhý vyhlásil svou kandidaturu poněkud překvapivě. Znovu dokázal, že politika a moc jsou návykové drogy. Můžete si stokrát libovat v byznysu, zaběhnout maraton, nosit ručně šité košile, vést intelektuální spolky a ještě si stačit udržovat figuru. Stejně se k moci vrátíte, když na vás kývne. Dlouhý má nevýhodu: byl sice nejpopulárnější tváří Klausových vlád devadesátých let, ale dlouho už nebyl vidět. To by se dalo napravit. Vždyť v roce 2008 široké veřejnosti téměř neznámý profesor Švejnar přišel, viděl a málem zvítězil. Jen proto, že dokázal lidi přesvědčit o své slušnosti, poctivosti a odbornosti.

Dlouhý ale má ještě dvě větší nevýhody. Optimistické hodnocení devadesátých let bylo vystřídáno krajně pesimistickým. Už se na ně nepohlíží jako na éru úspěšného přechodu od totality k demokracii a od socialismu k trhu. Lidé je spíše spojují s podvody, rozkrádáním a nespravedlivým obohacováním nemnohých. (...)

Druhou nevýhodou je, že proti Dlouhému stojí dva čerstvější „Dlouzí". Jan Fischer i Jan Švejnar jsou podobné typy. Civilní liberálové, o jejichž důvěryhodnosti nikdo nepochybuje. A oba zazářili před krátkou dobou, lidé si je pamatují. Oba mají schopnost obstát v debatách i na řečništi před davem. (...)

Navíc preference jednotlivých kandidátů založené na osobních sympatiích voličů jsou méně stabilní než preference stran. V těch lidé zohledňují i něco mnohem stabilnějšího než sympatie: své zájmy.

Už teď se dá odhadnout, že v cílové rovince si to rozdají nestraničtí, či spíše nadstraničtí kandidáti. Takzvané primárky ODS, v nichž se utkávají Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský, jsou klání mezi panem Slabým a panem Bezvýznamným. A vzbuzují tomu úměrný zájem. Jiří Dienstbier má budoucnost nejspíš před sebou, ale skoro jistě ne jako prezidentský kandidát ČSSD. TOP 09 a Starostové navrhují Schwarzenberga. To je jistě důstojný kandidát, ale vzhledem k jeho výrazně konzervativním postojům i vyššímu věku je pravděpodobnost jeho zvolení též nevelká.

Politické strany, na kterých stál systém, procházejí hlubokou krizí. Ve svém středu nemají nikoho, kdo by měl šanci probít se na Hrad v čestném střetnutí veřejné volby. A ti, kdo tu šanci mají, tak jejich podporu odmítají. Nedávno se Jan Švejnar moudře odtáhl od ČSSD. Pochopil, že její „podpora" by pro něj byla ztrátou.

Jestliže však ani jedna z hlavních stran nemá osobnost, která by se reálně mohla stát prezidentkou či prezidentem, svědčí to buď o tom, že boj o Hrad nepovažují za důležitý, nebo o jejich krizi. Vzhledem k tom, jak dříve stranám na prezidentuře záleželo, můžeme se bez váhání přiklonit k druhé možnosti. Pak ale vyvstávají další otázky: Jsou tyto strany schopny vládnout? Netýká se nedostatek skutečných osobností i takzvané exekutivy? Není současný politický systém brzdou modernizačního rozvoje?

zdroj: http://robertamsterdam.cz/2012/06/25/prezident-prizpusobivosti/

Komentáře