O jednom setkání:

Odpověď spočívá v jenom velmi zajímavém setkání. Na pódiu totiž bok po boku stanuli Miloš Zeman a Čestmír Císař. Toto spojení říká hodně, a nemělo by se jen tak přejít. Miloš Zeman, na rozdíl od Václava Klause, který takzvané osmašedesátníky nemůže ani cítit, se k odkazu Pražského jara hlásí. Pro tyto ideály vstoupil kdysi do Strany (KSČ), a pro tytéž ideály z ní byl vyloučen. To už totiž nebyla ta KSČ, se kterou se mohl ztotožnit. Místo ní zde byla nová hnací síla normalizace – a s tou neměl Miloš Zeman nikdy nic společného.

Ti, kdo budou stále spojovat Klause a Zemana jako jednovaječná dvojčata, mávnou možná i nad tímto setkáním rukou. Ovšem je zde naděje, že s pětačtyřicátým výročím od tragédie 21. srpna 1968 bude na Hradě někdo, kdo události Pražského jara nebude interpretovat jako pouze slepou cestu, jako nereálný omyl, který nemá šanci či jako důkaz, že komunismus či socialismus jsou neslučitelné s demokracií. Kromě Čestmíra Císaře byl v Jazzové sekci přítomen i pan Zdeněk Mahler, který se mj. specializuje na dějiny za prezidenta T. G. Masaryka – a který se netají názorem, že Miloš Zeman může být podobně významným státníkem, jakým byl právě Masaryk. Nemá přitom na mysli žádné epigonství, napodobování, ale určitý styl politiky, vyznávání konkrétních hodnot a podobné povahové rysy. Ani toto nechtějí česká média slyšet, natož šířit dále do éteru. Pro ně je Zeman většinou kopií Klause, násoskou a arogantním pomstychtivcem, který nestojí ani napravo, ani nalevo – a který je spjatý s korupcí za éry opoziční smlouvy.

Čestmír Císař pak dal v Jazzové sekci jasně najevo, že pro něho je Miloš Zeman výrazným kvalitativním posunem na Hradě. Že je pro něho antipólem k postavě V. Klause. A že je pro něho výrazným levicovým politikem. Toto vše se snaží mainstreamová média popřít. V době, kdy jsou zde pokusy házet všechny etapy komunismu a všechny komunisty, potažmo i socialisty, do jednoho pytle, je podle mě dobře, pokud se o šedesátých letech a zejména pak o roku 1968 začne více mluvit. Považuji takovou diskusi za důležitou pro nás všechny. A právě proto jsem přesvědčen, že setkání Císaře a Zemana (vskutku se nejednalo o schůzku vyššího a nižšího šlechtice) je symbolické a zaznamenání hodné.