Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

ads

Nejsme děti

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Veronika Sušová-Salminen se zamýšlí nad tím, jak moc je „kavárenská“ kritika české společnosti opakováním starých mýtů o Západě a co o ní prozrazují její slepá místa či mezery mlčení.

Nejsme malé děti! Pamatujete si to heslo, kterým se dělníci v pražské ČKD v roce 1989 postavili proti marazmatickému režimu jedné státostrany? Přesto dnes lidé jako například Jiří Pehe, který patří celé roky k českým „opinion makerům“, píše, že Češi se chovají jako zakomplexovaní teenageři, kteří se bouří proti svým úspěšným (západním) rodičům a propadají vlastní podprůměrnosti.
Krásnější paternalistickou metaforu a potvrzení teze o dětech postkomunismu z knihy chorvatského filosofa Borise Budena o transformační infantilizaci (zdětinštění) středovýchodní Evropy najít ani nešlo…

  • nejsme-deti

Je to zajímavé. Po skoro třiceti letech transformování se, „návratu do Evropy“ a postulovanému patření na Západ, zjišťuje nejen pan Pehe, že národ (kromě kavárny či elity) těchto met nedosáhl. Chtělo by se ptát, co se tedy tři dekády dělo s českou společností, že je na tom tak bídně? Neumí jazyky, není západní a propadá se do (pod)průměrnosti. Kde se stala chyba a kdo za to vlastně může? Vždyť ty obzory byly tak světlé? Kolik stran se jimi popsalo v českém mainstreamu? Kolik slov padlo? Jak tento stav ex post facto souvisí – nikoliv jenom se staršímu dějinami a s komunismem, jak se pan Pehe snaží naznačit –  ale také právě s posledními skoro (bez jednoho roku) třemi dekádami českého transformačního vývoje?

Na tomhle národním mrskačství či společenské pseudokritice, postrádající často empatii v časech, kdy je nastavování zrcadel tak důležité, je fascinující podřízenost, se kterou se staví k onomu mýtickému Západu. Je to prodlužování života mýtu, který se dávno rozpadl. Je to mýtus, ve který už intelektuálně nevěří ani na samotném Západě. Jenže to – zdá se – „pražské kavárně“ v jejím světodějném kosmopolitismu ještě nedošlo.

Vedle mezery v otevřenějším hodnocení posledních třech desítek let, na jejichž konci „lid zklamal“ a „elita zůstala sama“ v průběhu tržní „cesty do Evropy“, je snad ještě zajímavější další mezera. Aspoň veřejný a mediální diskurz hlavního proudu je v české případě absolutně necitelný k rozdělení moci, k tomu, kdo má ve světě moc, jakou moc má, jak ji praktikuje a co to znamená. Není divu, když skoro tři desítky let je pojem, na vzorovém Západě „úspěšných rodičů“ normální, jakým je politická ekonomie tabuizován. Prý za to může VUML. Místo politické ekonomie máme prostě dobro a zlo. A podle toho to nejen vypadá, ale i dopadá…

Zatímco například v Latinské Americe za poslední tři až čtyři desítky let vyrostla svébytná a zajímavá kritika Západu, která se snažila a stále snaží hledat alternativy k západní (a tím také domácí!)  hegemonii a aspoň částečně přešla s různými úspěchy do tamější politiky, tak v Česku čtete většinou texty, které si stěžují na to, že nemáme respekt k západním rodičům, kteří na nás prý tak štědře a nezištně podporují v našem dospívání.

V Latinské Americe se psalo před desítkami let o „teorii závislosti“ (Frank) a o „otevřených žilách Latinské Ameriky“ (Galeano), v anglosaském kontextu se zpochybnily bílé mytologie Západu (R. Young), „evropský zázrak“ a celé eurocentrické vypravování o výjimečnosti a sebestřednosti západní Evropy (Hobson, Amin, Said, Blaut, Wallerstein, Mignolo, Grosfuegel, Castro-Gómez ad.).

V českém kontextu se vesměs popírá dokonce i to, že nejsme Západ, ale jen jeho okraj či periférie západní Evropy, místo, které ambivalentně přechází z východního okraje Západu v západní okraj Východu (a dokazuje zkratkovitost a šablonovitost obou těchto kulturních metafor). Být (semi)periférie je trauma, a nikoliv nástroj k přemýšlení, ke kritice (a to samozřejmě i té domácí kritice zacílené dovnitř) a k další emancipaci. Není hledáním alternativ, ani aspoň nějakou snahou o to uchopit věci a problémy z jiného či „našeho“ pohledu. Nemáme chtít nic víc než dobře opakovat, co nám na Západě předepsali. Máme být oddanou kopii Západu, která je Západem jenom prostřednictvím nápodoby. Jenže maska padá. Kopie není stejná jako originál: nevypadá stejně, nechutná stejně a přes nánosy make-upu a retuše vypadává z role.

Pochopitelně, že pak následuje další „zklamání“ z toho, že kavárenské „protějšky“ v podobě dnešních politických podnikatelů se strachem neumí vymyslet nic jiného, než se uzavírat do ulity, vylévat dítě i s vaničkou (k čemuž řadím laciné výroky o Czexitech, nebo paušální odmítání všeho západního jako „dekadence“, které obsahově zejí prázdnotou) a podrážděně trucovat ve stylu troškovské komedie Slunce, seno a erotika No, tak tu žijeme v h… (zde).

Ke své hrůze tak takzvaná kavárna prostě znovu a znovu zjišťuje, že Češi „tam dole“ neutekli svým dějinám a že periferní místo (či provincialismus, jak píše J. Pehe) je nám intuitivně bližší košilí, než je ten kabát z pozlátek, slibů a iluzí. Není to krásná košile, někde je potrhaná a nemá zrovna ten nejnovější střih podle světové módy. Někde je zalátaná, někde se jí trhá knoflík a jinde chybí. A sakra potřebuje opravit podle měnícího se kalendáře, který opravdu neukazuje na rok 1918, kdy byl euroatlantický Západ na vrcholu svojí moci a autority. Místo toho se kavárenská energie věnuje pozlátkovému kabátu z dovozu a vypravování o neposlušných „dětech“(či nedospělých „teenagerech“), kterým ten její kabát z masek prostě nepadne.  Čím pak to je?

zdroj:http://casopisargument.cz/2018/01/04/nejsme-deti/

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 damirr@volny.cz 2018-01-05 05:50
Ten článek je vynikající a tak idioti z pražské kavárny budou dál vychvalovat "západní úspěchy" a Pehe se i se svými soukmenovci západu bude dál klanět "západní zlaté modle".

Facebook komentáře