Marek Řezanka: Co vše (ne)pobuřuje Václava Klause:

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

25. leden 2012|

Marek Řezanka|

8884 x

V pošmourné deštivo blátivé atmosféře bez většího zájmu veřejnosti i čelných představitelů státu uplynulo 19. ledna 43. výročí smrti Jana Palacha, studenta historie a politické ekonomie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Leden se kromě nepřívětivého počasí v nižších polohách nese také ve znamení ostrých protestů vysokých škol, profesorského sboru i studentstva.

Systém školného, jak je navrhován, kde na jedné straně stát dává od vysokého školství ruce pryč a na druhé by na studenty měla být naložena tíže, která by pro mnohé z nich mohla být doživotní noční můrou, je akademickou sférou kritizován. 

O co se vlastně hraje? Stejně jako zdravotnictví, stejně jako sociální systém, rovněž školství včetně univerzitního, má být zprivatizováno a zkomercionalizováno. Není to tak dlouho, kdy z resortu J. Dobeše vyšel klip lákající mladé muže na studia za cílem získání luxusního domu, pořádného „bouráku“ a vyvedené blondýny, u které se zřejmě kvalita vzdělání příliš nehodnotí.
Vysoké školy by měly být institucí nezávislou, stejně jako soudy. Argument, že kdo chce být nezávislým, nemůže chtít od státu peníze, neobstojí. Platy soudců od státu plynou, přesto je (či by měl být) požadavek jejich nezávislosti samozřejmostí.
Studenti i profesoři se bojí. Bojí se nové normalizace, bojí se, že chomout školného bude k neutažení. Jak pro řadu talentovaných studentů, kteří nebudou moci splácet půjčky a starat se o své nezaměstnané rodiče, případně nemocné a handicapované prarodiče, nedej bože, kdyby si chtěli založit rodinu. Taková nezodpovědnost. Stejně tak je tento chomout příliš těsný i pro profesory a akademickou sféru vůbec, neboť jim přikazuje podřídit se diktátu peněz. Ze škol tak nebudou vycházet přemýšlející lidé, ale tovární série na úspěch a opora stávajícího systému. A také trosky se zničenou budoucností, zadlužené až po uši.

Zatímco k výročí odchodu člověka, který trpěl normalizační atmosférou, který těžce nesl absenci jakéhokoli odporu proti porobení se konzumu a mocenské zvůli, se president republiky Klaus příliš nerozpovídal, jinak tomu je v souvislosti s hněvem studentů a profesorů. Vztyčené obočí, poposunuté brýle, našpulené rty. A mohutné vrtění hlavou.
Václava Klause pobuřuje, že ve společnosti existuje odpor a že tento odpor dostává sluchu. Není to v poslední době zdaleka poprvé. Před červnovou masivní stávkou, kdy do pražských ulic vyšlo více jak 40 000 lidí, se nechal slyšet, jak je to ze strany odborů čin neuvážený a špatný. Kdyby mohl, vyházel by demonstranty z práce a nahradil je těmi, kdo si budou podle jeho přesvědčení více vážit svého chleba. Doslova řekl, že rezolutně odmítá „zneužití odborové organizace k politickému vydírání“. V této atmosféře se objevovaly názory, že stávka může být nezákonnou a její organizátoři by mohli být i trestně stíháni.
Kdo by uvažoval o tom, že V. Klaus v červnu kromě sluníčka neunesl přesunutí oslavy svých sedmdesátin, a že šlo o chvilkový zkrat, neměl by pravdu. Již před tím se president ostře obul do stávkujících zdravotníků a lékařů. Padala slova o „vydírání“, o „nepřijatelném chování“, opět se na světle objevil slogan Pluhařova románu „Opustíš-li mne…“
Pana presidenta Klause pobuřují instituce, jež jsou ve společnostech označovaných přídomkem demokratické samozřejmostí. Pobuřují ho odbory, pobuřuje ho instituce stávky, pobuřují ho občanská hnutí, pobuřují ho všichni, kdo nesouhlasí s jedinou správnou cestou, a to cestou vládní.

Pana presidenta pobuřují lidská práva, mezi než patří svoboda slova či právo na stávku.
Jeho vystoupení mají za cíl jedno. Izolovat skupinu, jež se momentálně bouří a poštvat proti ní zbytek společnosti. Ať se jedná o doktory a ostatní zdravotnický personál, jimž kromě platových podmínek šlo (neúspěšně) o celkovou nápravu podmínek pro práci, nebo o zaměstnance, jež úpravy Zákoníku práce degradují na kdykoli zašlápnutelný hmyz, který se tak leda může pokorně plazit před svým zaměstnavatelem a žebrat o trochu peněz. Ať jde o učitele základních a středních škol, kteří si na vlastní kůži pomalu připomínají a oživují slovo normalizace, nebo o potenciální budoucí studenty vysokých škol, kteří se mohou zadlužit hůře jak pověstný štáboficír a jejichž vize budoucnosti pak může být ještě méně veselejší a utěšenější než propuštěného vězně na svobodu. Ať jde o řidiče MHD či akademiky. Nemluvě o dlouhodobě nezaměstnaných, důchodcích, handicapovaných a jiných skupinách obyvatelstva, které se právem cítí být kráceny ve svých právech a hledají legitimní prostředky, jak na svou situaci upozornit.

Ve svém posledním novoročním projevu řekl president Klaus mimo jiné toto: „…Horší je, že nadále prohlubujeme nedobrou společenskou atmosféru. Vytváříme si vysoký stupeň vzájemné nedůvěry…“
Tato jeho slova (i když je evidentně myslel v jiném kontextu) však přesně vystihují stav, jenž sám pomáhá vytvářet. Stav, kdy studenti nevěří důchodcům, lékaři soudcům a státním zástupcům, soudci a státní zástupci řidičům MHD, řidiči MHD studentům a akademikům. „Stupeň vzájemné nedůvěry“ pak slouží k tomu, že zájem obecný je ponížen na zájem skupinový a tedy marginální. Slouží k tomu, že se i díky mediím podaří tu kterou úzce vymezenou část populace před jejím zbytkem zdiskreditovat, vytvořit vůči ní averzi spojenou se závistí, že ti či oni by si něco měli vymoci na úkor druhých. A tak nakonec nikdo nezmůže nic, i když se dohromady jedná o výraznou většinu populace. Dokud se bude politickým lídrům díky jejich zvednutému obočí a artikulaci toho, co je nesmírně pobuřuje, dařit stavět proti sobě ty, kdo by měli ve svém vlastním zájmu jeden druhého podpořit, budou vítězit zájmy horních desetitisíců nad zájmy dolních milionů. A president republiky se bude moci dále bezostyšně rozčilovat, že ho zájmy oněch dolních milionů pobuřují.

Nějak mi v tomto kontextu chybí, že ho nepobuřují výroky jistého Mašína. Na Palachův pomník asi nejspíš zrovna pršelo, když člověk uznávaný ministrem obrany ČR za to, že s bratrem mj. podřezali policistu a zastřelili při loupeži peněz pokladníka, z pozice arbitra přes mravnost odsoudil Palacha jako jedince labilního, jenž nemá být národem oslavován a nemá mu být dáván jako vzor. Ať byl nedávno zesnulý V. Havel jakýkoli, asi by uvedl, že Jan Palach se neupálil proto, že byl duševně nemocným, ale že chtěl společnost burcovat. Že sebevražda je rozhodně špatná, stejně jako vražda, ale sebeobětování může mít někdy silně altruistický kontext, který není možné pominout. Že se Jan Palach upálil, aby lidi burcoval, aby jim ukázal, čeho všeho se vzdává pro konkrétní ideály, o nichž v dnešní době není moc radno mluvit. Nejspíš proto, že jsou opět citelně ohroženy. Jak jinak komentovat situaci v Brně (kde se mj. formují masivní protesty inteligence proti politice pana J. Dobeše vůči vysokým školám), kde se policisté cvičili na možný zásah ne proti zločincům a organizovanému podsvětí, ale proti studentům. Stačí ocitovat jeden z výkřiků z výslechové místnosti, který mělo slyšet několik svědků. Kromě nadávek a klení se prý z místnosti ozýval zvuk švihajícího pásku a pak bylo jasně slyšet: „Takovýma levičáckýma hajzlama jako ty je prolezlá celá filozofická fakulta!“

Je zkrátka jiná doba. Doba, kdy nejde o ideály Palacha, ale o třídní boj proti všemu levicovému a na praporu této doby se lépe vyjímá Mašín, než Palach.
Ani u Mašínů nejde o nějaký momentální exces, ale dlouhodobý postoj k lidem, jakými byli Škvorecký, Havel či právě Palach. To, co bratři pronesli na adresu bývalého presidenta Havla, by jim mohli závidět i mnozí mladí komunisté.
Jak si v tomto kontextu doby, kdy historii hodnotí a morálku posuzují vrazi, musí připadat nejen nejbližší J. Palacha, ale mnozí další, pro které má jeho oběť symbolický význam, je jenom stěží představitelné. Zde se ovšem žádné pobouření hlavy státu nekonalo. Frustrace s deprivací značné části občanů vzrůstají. Na plivance do tváře si již lidé zvykli, stejně jako na kopance do zadní části těla.
Co tedy s tím? Vezměme si něco z novoročního projevu presidenta republiky. Neprohlubujme nedobrou společenskou atmosféru. Nevytvářejme si vysoký stupeň vzájemné nedůvěry.
Prosím seniory, ať mladší generaci odpustí přemlouvání před parlamentními volbami v roce 2010. Ať na studenty nezanevřou a v duchu výzvy Hnutí za přímou demokracii (více zde: http://www.czechfreepress.cz/vase-free-zona/demokracie-v-ohrozeni-otevreny-dopis-hnuti-za-primou-demokracii-vsem-vysokoskolskym-studentum-a-ucitelum.html) je podepřou. Prosím studenty, ať myslí i na své rodiče a prarodiče, řidiče MHD pak, aby mysleli na své děti, kterým by jistě nějaké to vzdělání přáli. Prosím lékaře, aby pamatovali na práva svých pacientů a pacienty, aby se vcítili do potřeb lékařů a zdravotních sester. Zdravé, aby podpořili handicapované a handicapované, aby se brali za práva zdravých. V zájmu nás všech je, aby učitelé, doktoři, soudci, státní zastupitelé či lékaři nejen neživořili, ale hlavně, aby mohli svou práci vykonávat zodpovědně a bez ničivých tlaků. Potom věřím, že nálada ve společnosti může být lepší a nebude potřeba prázdných výzev k potřebě právního státu.
Je zde také prostor pro všechny potenciální kandidáty na příštího presidenta republiky, aby se k problematice školství, zdravotnictví, sociálních systémů, ale i k historickým mezníkům a jejich interpretaci vyjadřovali a přinášeli nějaký svůj vlastní ucelený názor.
Zatím je však pusto a prázdno, ve kterém hřímá pobouřený president. President, jehož v podstatě pobuřuje téměř celá společnost, již má zastupovat. Bude teď na společnosti, jak „svému“ presidentovi odpoví a jak nejen zformuluje, co ji pobuřuje, ale jak bude svá práva hájit.

Komentáře