Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Izrael jako mýtus české zahraniční politiky

  • netan-benny
Nebývá zvykem, aby premiér nějakého státu navštívil jiný stát vícekrát během jednoho roku. Pokud se tak děje, jak ukázala nedávná návštěva Benjamina Netanjahua v Praze, značí to zvláštní vztah. Jen málo zemí na světě je tak přátelských k Izraeli jako Česká republika.

Pokud se dá vůbec říci, že je dnešní česká diplomacie něčím výjimečná a zajímavá, tak je to bezpochyby fakt, že když se v různých orgánech Evropské unie hlasuje o něčem, co se dotýká izraelské bezpečnosti a vztahů s okolním světem, tak na straně Izraele stojí vytrvale (zpravidla) kromě Velké Británie nebo Nizozemska právě ČR.

Vzájemná ekonomická provázanost, spolupráce a společné strategické zájmy přitom nejsou tak zásadní, aby si ČR nemohla dovolit mít k Tel Avivu odměřenější a kritičtější postoj, který je naopak pro ostatní státy EU v přístupu k Izraeli charakteristický. Nejen muslimské státy, ale stále častěji i evropské vlády vyčítají Izraeli porušování mezinárodního práva a necitlivý přístup při řešení palestinské otázky. Výjimkou není ani sílící přesvědčení, že právě Tel Aviv představuje pro Blízký východ nejzávažnější bezpečnostní hrozbu.

Pokud je premiér Petr Nečas ochoten vyslovit větu „Česká republika odmítá delegitimizaci a bojkot státu Izrael", je to věc hodná pozornosti. Dáváme tím najevo nejen proizraelský postoj, ale navíc apriorní stanovisko, že veškeré vychýlení z obecného proizraelského kurzu vnímá česká vláda jako zpochybnění izraelské státnosti. Bez ohledu na to, že to, co se u nás vnímá jako proizraelské, a tedy hodné následování, reflektuje více domácké představy o židovském státě než skutečnost. Co nás vede k postoji být silně proizraelským ostrovem v moři světového antiizraelismu?

Láska ke svobodě

Podle mnohých k nalezení styčných ploch se současným Izraelem nemusíme chodit daleko. Připomíná se přátelský vztah Masaryka k židům i fakt, že jsme pomohli uhájit právo Izraele na existenci mezi lety 1947-1948, kdy Československo podpořilo vznik židovského státu a pomáhalo s výzbrojí a výcvikem izraelských ozbrojených sil. Někdy se také klade důraz na podobnou historickou zkušenost - podobně jako Československo představovalo v druhé polovině třicátých let ostrůvek demokracie v autokratické Evropě, připomíná se, že právě Izrael je dnes na Blízkém východě výspou svobodného světa.

Ve skutečnosti jde o politickou mytologii. Československo sice pomáhalo v roce 1948 vyzbrojit Izrael proti Arabům, ale plnilo především zadání SSSR, který se v té době přikláněl na stranu Izraele. Jakmile náklonnost Moskvy pominula, pominula i náklonnost Prahy. A Československo se pro příští desetiletí naopak stalo oblíbenou výcvikovou destinací různých arabských militantních skupin.

Masaryk byl zasloužilým bojovníkem proti antisemitismu, ale v tomto kontextu by se nemělo zapomínat na etymologický význam onoho slova, které značí nenávist vůči lidem semitského (tedy nejen židovského) původu. Není jisté, jak by se Masaryk díval na fakt, že jsou jeho humanistické myšlenky dávány do souvislosti s obhajobou současné izraelské politiky. On sám bojoval vůči protižidovským předsudkům, majícím tehdy základ v náboženských schématech, a ta přeci jen nejsou až na výjimky obsahem současné debaty o vztahu k Izraeli. Česká zahraniční politika přitom na současném židovském státu oceňuje především ty politické tendence, jejichž nositeli jsou víceméně sekulární a nacionalisticky laděné struktury.

Přátelská kritika

Naše diplomacie také mnohdy ignoruje izraelskou vnitropolitickou debatu. Český „proizraelský" kurz je ve skutečnosti pouhým kopírováním stanovisek izraelských pravicových stran, ať jde o (spíše) centristický Likud nebo ostře protipalestinský Náš domov. Izrael vnímáme jako jev s neměnným obsahem a zapomínáme, že i jeho orientace a struktura se může v budoucnu změnit; dokonce už se mění. Problémem je především narůstající rozkol mezi sekulárními židy a ortodoxní částí populace, jejichž natalita v posledních letech strmě stoupá. Nezanedbatelná část Izraelců současnou politiku svého státu kritizuje, a to jak ve vztahu k palestinské otázce, tak v souvislosti s prezentací země v zahraničí.

Tím, že se budeme snažit projevovat svou loajalitu nekritickým proizraelským přístupem, asi mírovému procesu na Blízkém východě moc nepomůžeme. Není jasné, proč by například kritika výstavby židovských osad na západním břehu Jordánu, která je jasně nelegální, měla být důkazem zlých úmyslů vůči židovskému státu.

Je to naopak. Právě proto, že se Izrael svým chováním čím dál více izoluje a jeho představitelé a spříznění publicisté mu svou zpupností prohrávají mediální válku, potřebuje Izrael zpětnou vazbu.

O něco takového se pokusil Günter Grass, když v básni „Co je potřeba říci" odsoudil izraelský jaderný program, varoval před útokem proti Íránu a navrhl podřídit mezinárodní kontrole jaderné programy obou znesvářených států, tedy Íránu i Izraele. Ano, Grass má tu smůlu, že v mládí vstoupil do SS, čímž si před konformistickými masmédii podepsal rozsudek autorské smrti. Ale proč nikoho nezajímá, že podobný názor jako Grass má bývalý šéf izraelské zpravodajské služby, který tím, že Írán označil za racionální stát, chtěl mimo jiné říci, že obě země by opět mohly najít společnou řeč1 a že jejich současné napjaté vztahy jsou spíše důsledkem agresivních politických reprezentací na obou stranách, globálních politických her a mediálních manipulací?2

Zázrak na Vltavě

Na druhou stranu má skutečně máloco v českém prostředí tak soustavnou kontinuitu, jako je vztah k Izraeli. Otázkou je, zda je tato zahraničněpolitická koncepce ve své aktuální podobě udržitelná a strategická.

Pro českou zahraniční politiku, tradičně orientovanou na obhajobu lidských práv, může časem nastat velké dilema. Politika dvojího metru, kdy se česká diplomacie vyslovuje k lidskoprávním kauzám na Kubě, v Číně, Rusku a Bělorusku, ale už ne třeba v Izraeli, sice funguje už dnes, ale se sílícím antiizraelismem na Západě bude čím dál méně udržitelná.

Politiku dvojího metru můžeme úspěšně praktikovat jen tehdy, jsme-li výrazně silnější než ten, vůči komu ji aplikujeme. Izrael bude při současném kurzu mezinárodně čím dál více izolován a oslabován a pravděpodobně dojde k prohloubení občanského konfliktu v izraelské společnosti.

Česká diplomacie by měla osvětlit, co můžeme získat výměnou za bezvýhradnou a téměř osamocenou loajalitu k současné politice židovského státu. Politická mytologie nám bezpečnost, ani prosperitu nezajistí.

Poznámky

1. Démonizovaný Írán jako jedna z mála islámských zemí - na rozdíl například od „hodné" Saúdské Arábie - židovské obyvatelstvo toleruje. Židovští poslanci zasedají v Medžlísu (íránská obdoba parlamentu).

2. Navzdory mediálně tradovanému klišé o tom, že íránský prezident volá po „vymazání Izraele z povrchu zemského", je skutečnost poněkud jiná. Mahmúd Ahmadínežád v tomto případě pouze citoval dřívější výrok ajatolláha Chomejního o „nutnosti vymazat sionistický režim z knihy dějin". Což je jistě konfrontační formulace, ale vzhledem k tomu, že mnoho samotných židů sionistickou ideologii odmítá, celou kauzu podbarvuje odlišně.

zdroj: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1674/izrael-jako-mytus-ceske-zahranicni-politiky

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře