Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

„Ruské prokletí“ aneb „Zoufalí lidé /a státníci/ konají zoufalé činy“ /I. pokračování/

Hodnocení uživatelů:  / 37
NejhoršíNejlepší 

Ruská země, kromě nadprůměrného počtu omezenců, které má procentuálně podobně každý národ, v daném případě reprezentovaných primitivními mužiky v moderní době převlečenými do jeans, smokingů či uniforem, ve vnitřní podstatě však jde o tradiční náruživé konzumenty nadměrného množství vodky, dala světu i některé úctyhodné kulturní a vědecké osobnosti. Namátkou připomeňme Lva Nikolajeviče Tolstého, Antona Pavloviče Čechova, Fjodora Michailoviče Dostojevského, Petra Iljiče Čajkovského, Alexandra Solženicyna, Igora Sikorského, Pjotra Kapicu, Andreje Sacharova a další úctyhodné syny staroslavné Rusi, přeměněné samozvanými duševně vyšinutími „vůdci proletariátu“ ve XX. století na komunistickou despocii. Mezi úctyhodné syny Rusi nesporně patří výjimečný sovětský komunista Michail Sergejevič Gorbačov, kterému někdejší nesvobodní občané sovětských satelitů, včetně současné ČR, za tolik vděčí....

  • ruske-prokleti-aneb-zoufali-lide-a-statnici-konaji-zoufale-ciny-i-pokracovani

Na současné Rusi, které opět absolutistickým způsobem vládne psychicky zvláštní jedinec, vzděláním absolvent Akademie tajné komunistické policie, který nejen podle amerických odborníků vykazuje některé vnější symptomy autistické poruchy mozku, převládají tradiční milovníci vodky a nostalgičtí ctitelé zašlé slávy někdejšího Svazu sovětských socialistických republik /zkráceně SSSR/ a jeho největších ikon –  komunistických zločinců a masových vrahů Lenna a Stalina. Na rozdíl od idealistického Gorbačova, který naivně marně bojoval proti alkoholizmu, současný pán Kremlu a vládce Rusi, si dokázal získat podporu „současných mužiků“. Prezident Putin opakovaně zlevnil vodku.  

V protikladu s Ruskem jsou USA velmocí, která od založení vykazuje kontinuální kulturní, demokratický a ekonomický rozvoj a která vždy byla a stále je útočištěm pro uprchlíky z celého světa. Oproti tomu Sovětské Rusko v uplynulém XX. a započatém XXI. století bylo a stále je zmítáno vnitřní nestabilitou projevující se „politickými revolucemi“. Rusko jako nesporná východní velmoc, jako by mělo jakousi trvalou „osudovou smůlu“ či „prokletí“, pokud jde o osobnostní charakteristiky svých vůdců, zejména z hlediska jejich duševního zdraví......

Nebudu unavovat všeobecně známými historickými skutečnostmi, avšak aspoň heslovitě si připomeňme oba již zmíněné nejvýznamnější státníky, kteří stáli v čele nešťastné moderní Rusi.

Za zakladatele sovětského státu, proslulého pod zkratkou SSSR, je uznáván údajný židovský míšenec ruské národnosti Vladimír Iljič Uljanov, později proslulý jako Lenin, narozený roku 1870 v ruském Simbirsku v bohaté středostavovské rodině. Šlo o vysoce inteligentního jedince, do jehož  dospívání zasáhly dvě tragédie. Roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici a následující rok byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra II.

Druhá událost Vladimíra Iljiče Uljanova politicky radikalizovala. Koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické univerzity v Kazani pro účast na studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor na Sibiř. Zde se seznámil s Hegelovými díly, díky čemu  získal ponětí o dialektické filosofické metodě, která mu pomohla pochopit iracionální idealistické teorie Karla Marxe. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě, kde roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou praxi.

Za svého vyhnanství se oženil s Naděždou Krupskou, se kterou ve slušném domku na ruské poměry, založili „dobré bydlo“. Nicméně, Vladimír Iljič nepřestal brojit proti carskému režimu. První světové války využil k opuštění Rusi a následné zradě vlasti. V exilu ve Švýcarsku podepsal placenou spolupráci s nepřátelským Německem jako špion.

Z peněz od Němců za špionáž proti vlasti, ve švýcarském Bernu a i jinde na Západě, Vladimír Iljič s Naděždou pořádali bujaré večírky s filosofujícími anarchistickými a marxistickými intelektuály, převážně ruské národnosti. Výmluvný, autoritativní Vladimír /rusky Voloďa/, v bouřlivých diskuzích mezi množstvím „ztrestaných lahví vodky“ a „občerstvenými“ spoludiskutéry, při plánování „nového uspořádání světa a vůdčího postavení Ruska“, zakrátko dominoval. Stal se uznávaným „dialektickým marxistou čili komunistou“ a idolem nejen revolucionářů mužského pohlaví ale i mladých ruských emigrantek - revolucionářek, jejichž přízeň a oddanost Voloďa bezskrupulózně využíval.

Kromě chronického návyku na vodku, Vladimír Iljič právě ve švýcarské emigraci onemocněl nebezpečnou bakteriální pohlavní chorobou, kterou neléčil. Historické prameny nejčastěji zmiňují syfilis. Ať už je to jakkoliv, nezpochybnitelnou historickou realitou je, že Vladimír Uljanov do konce života vykazoval charakteristické vnější symptomy zmíněného onemocnění. Není-li syfilis léčen, usadí se bakterie v srdci, kostech, vnitřních orgánech a mozku. Po desetiletích se dostaví známky poškození nervového systému s typickými projevy poruchy citlivosti a reflexů. Posledním stádiem nemoci je demence.

K uvedeným vážným zdravotním potížím Lenina se přidružily i následky nezdařeného atentátu z roku 1918, kdy při projevu na veřejném shromáždění byl postřelen eserkou Kaplanovou nevyčištěnou jateční pistolí. Následkem byla otrava krve rozšířená do celého těla, včetně mozku.

V následném zdravotním stavu Vladimír Iljič Lenin řídil prakticky sám /prokazatelně bez jakékoliv opozice/ sovětský stát a jako „největší komunistický praktik a teoretik“ promýšlel a produkoval svá největší „vědecká díla“.

Jak už bylo řečeno, Lenin byl chytrý a velmi vzdělaný. Zcela však propadl myšlence vytvořit nový typ státu, v němž bude žít zcela nový člověk, uvědomělý a nezištně usilovně pracovitý, tvořící s dalšími takovými zcela novou tzv. „beztřídní společnost“. Tuto chorou myšlenku prosazoval velmi brutálními, nekompromisními metodami, při nichž tekly doslova potoky krve. O Leninovi se desítky let lživě tradovalo, že je to v podstatě milý, nenáročný a hodný člověk. Skutečností však je, že vůbec nebyl laskavý, nýbrž byl neobvykle krutý tyran, což on sám a komunisté zdůvodňovali údajnými „třídními historickými zákony“, které chtěl prý v zájmu proletariátu napravit. V Leninově hlavě, s objektivně vážně poškozeným mozkem, zřejmě vznikla jeho až chorobná touha po moci a politická netolerantnost, nesmiřitelnost,  nenávist k názorovým odpůrcům a bezprecedentní krutost.

Lenin zcela záměrně ignoroval veškerou vzdělanost předchozích civilizací. Učinil první pokus v historii důsledně aplikovat pseudovědecké zákony na společnost, s nadšením a důsledností typickými pro duševně vyšinuté intelektuály přesvědčené o své jediné pravdě. Čím víc bylo námitek, tím víc si Lenin býval jist, že má pravdu výlučně on. Historici se shodují v tom, že nejen nelze vyčíslit, ale ani odhadnout, počty mrtvých, které měl Lenin a leninismus na svědomí. Ve srovnání s Leninem byl jeho nástupce Stalin u moci mnohem déle, celých pětadvacet let, počet jeho obětí za dobu kdy byl u moci proto převyšuje počet obětí Leninových, ale nikoliv o mnoho. 

Z kremelských archivů, které současný vládce Rusi opět uzavřel, se po pádu komunizmu vynořovaly nové a nové důkazy o Leninově neobvyklé krutosti, které vyvrátily pověsti o "hodném Leninovi" a "zlém Stalinovi". Stalin ve všem důsledně vycházel z Leninových myšlenek i činů. Byl to však právě Lenin a nikoliv Stalin, jak se někteří historikové původně snažili tvrdit, kdo založil nechvalně známou bolševickou tradici a začal praktikovat nekompromisní fyzické vyhlazování nepohodlných intelektuálů a i tisíce a později miliony politicky neangažovaných spoluobčanů. Byl to Lenin, kdo dal budovat první koncentrační tábory, z nichž si později vzal příklad nejen Stalin ale také Adolf Hitler.

 

Lenin bez zábran posílal politiky, vědce, novináře a další nepohodlné intelektuály do exilu, do koncentračních táborů nebo na popraviště. Byl to Lenin, kdo využil hladomoru v Rusku jako politické zbraně v boji proti kulakům. Lenin rozdupal poslední zbytky demokratických struktur v Rusku a dal neomezenou moc komunistické straně. A byl to opět Lenin, kdo na území osminy světa zrušil pojem lidských práv a svobody slova, samozřejmě včetně tisku.

 

Leninovy kruté metody ilustruje následující dopis z archivu, psaný vulgární krvežíznivou formou, jako by ho ani nepsal vzdělaný intelektuál. Přesto je nefalšovaným dílem rozporuplné osobnosti zvané Lenin. Jde o následující instrukce ukrajinským stranickým představitelům - "Soudruzi! … Pověste bez váhání a veřejně, tak aby to všichni viděli, nejméně stovku známých kulaků, bohatých lidí, vykořisťovatelů! Udělejte to tak, aby se na stovky verst všichni třásli, uvědomili si to a šířili dál zprávy o tom, že věšíme, zabíjíme vykořisťovatelské kulaky...... Podepsán Lenin“.

 

Ke konci osmdesátých let minulého století, tehdejší vládce Kremlu, Michail  Gorbačov, prohlásil - "Musím přiznat, že neobvyklá krutost byla hlavním Leninovým problémem a nedostatkem“.


Lenin se stal režisérem dramatu, které jej, bohužel, přežilo. Vyžádalo si desítky milionů mrtvých a statisíce zničených rodin. Totalitní režim, zdůvodňovaný a pevně podporovaný komunistickou ideologií a mocí, zlikvidoval opozici a doslova vymazal historická fakta. Během své velmi krátké vrcholné politické kariéry - jako vůdce státu a sovětských komunistů - vytvořil Lenin nejen pro své ruské následovatele, zejména Stalina, ale i pro čínského Mao Ce-tunga, Hitlera či kambodžského Pol Pota, model pro nejhrůznější genocidy v historii naší planety.

 

Aniž bych si zde troufl „filosoficky polemizovat“ o údajném Leninově „přínosu pro lidstvo“, dosud na Rusi uctívaného vůdce /jeho mumie je od roku 1924 pietně udržována v tzv. Leninově mauzoleu u vnější kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě/, omezím se pouze na věcné konstatování, že seriózní historické prameny uvádějí, že za „život a dílo“ V. I. Lenina zaplatilo  nejvyšší cenou nejméně 10 milionů umučených a jinak zavražděných, ničím neprovinilých občanů Sovětského Ruska a pozdějšího SSSR.

 

Nejvyšším vůdcem čili generálním tajemníkem Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik, se po Leninově smrti stal Josip Vissarionovič Džugašvilli - proslulý pod přízviskem Stalin /česky „Ocelovec“/. Dle matriky a úředních listin z raného období života se Džugašvilli narodil v roce 1878 podle juliánského kalendáře, avšak on sám vytrvale tvrdil, že to bylo až v roce 1879 podle téhož kalendáře. Toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. V historických pramenech jsou dodnes patrny vidět rozpory v datu Stalinova narození. Každopádně nejvyšší pozici v čele SSSR Stalin zastával v létech 1924 – 1953.

 

Jde o nejkrutějšího diktátora v celé historii lidstva. Oběti jeho krutovlády vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat. Jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině ve třicátých létech se odhaduje na 3,5 miliónů. Někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí, má Stalin přímo či nepřímo na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během druhé světové války. Tedy více než 20 milionů.

Stalinův otec byl obuvník a pravděpodobně těžký pijan. Matka byla zbožná pravoslavná křesťanka, která chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech na její přání Josip vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, avšak podle historiků za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů.

Od konce roku 1900 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a radikál. Vykrádal bankovní ústavy a prosazoval proti carské vládě „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení společenských problémů. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů a dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení jím vedené skupiny banditů.

V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Gruzie. V roce 1906 byl zatčen ale z vazby utekl. Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s dalšími policejními agenty. Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinově okolí v letech 1905 – 1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech v létech 1906 a 1907, kde se nesmiřitelně střetával s názorovými odpůrci na budoucí uspořádání Ruska, tzv. menševiky. Bylo o něm známo, že „kdyby mohl, vyhubil by všechny své odpůrce ohněm a mečem…“. Někdy v této době se poprvé oženil. V roce 1907 se opět  setkal s Leninem v Berlíně.

Stalin v roce 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky, na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých. Ostraha transportu z toho tvořila pouze menšinu.  Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním takových metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin carskou policií zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi.

Předpokládá se, že s vědomím Lenina, Džugašvilli spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy nejsou, avšak svědčí o tom jeho snadné cestování po celé Evropě a slavné úniky. O beztrestném fyzickém odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Stalinova „soudružská spolupráce“ s Leninem skončila roku 1912.  V roce 1913 byl zatčen a převezen do jednoho z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro nejnebezpečnější vězně. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina ze Švýcarska přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem nekomunistickým stranám a proti carské vládě. Během bolševické revoluce 1917 Stalin zastával klíčovou roli společně s Leninem a Trockým.

Po pádu cara byl vyslán do Povolží, aby zajistil dodávky obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 podruhé oženil s osmnáctiletou vysokoškolačkou Naděždou Allilujevovou.

Úkol zadaný Leninem v Povolží splnil. Již tehdy naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí. V Caricynu /od roku 1925 Stalingrad/ zřídil vlastní „despocii“, formálně místní „Sovět“ se sebou samým v čele. Začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky.

Došlo k  řadě jeho zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. V letech 1919 – 1920 se Stalin jako vojenský velitel účastnil zásahů Rudé armády proti Polsku. Lenin a Stalin v té době zřejmě věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy, po smetení Polska a spojení s maďarskými, německými a francouzskými komunisty. Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně, jak historická skutečnost ukazuje, nebyli to pouze Lenin se Stalinem, kdo touží po územním rozšiřování Ruska, Stejný program vyhlásil současný ruský prezident Vladimír Vladimírovič Putin.

Ale zpět do historie těžce zkoušené Rusi XX. století. Polský maršál Pilsudski se na území Polska střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Do té doby Stalinovo vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.

Stalin ve stranickém postavení používal naprosto vše myslitelné. Odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se paranoidní tyran a náruživý  konzument vodky, názorově střetl se samotným, tehdy již značně duševně i tělesně chorým Leninem. Důvodem byly rozdílné názory obou soudruhů na formální začlenění znásilněných svazových republik pod nadvládu Kremlu. Stalin chtěl sovětské svazové republiky přeměnit na autonomní oblasti, zatímco soudruh Lenin mu v tom odporoval. Vladimír Iljič se spojil s Trockým, aby Stalina zničil, protože už poznal, že v něm má nebezpečného konkurenta. Nicméně jeho zdravotní stav, výrazně zhoršený otravou krve po postřelení v roce 1918, se prudce zhoršoval. Mozková mrtvice spojená s progresivní paralýzou mu znemožnily s „nejdražším soudruhem“ a „svým nejlepším žákem“ efektivně bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto - „Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat… Sodruh Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji soudruha Stalina z této funkce odvolat....“.

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru komunistické strany, přičemž chytře využil toho, že kritizovala nejen jeho ale i některé další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice jako celek byli silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo také to, že Stalin za sebe často lstivě nechával jiné soudruhy vést rozhodující boje a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný je právě on.

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany. Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což se záhy ukázalo jako chyba, protože Trocký v zahraničí nemlčel. Jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží na mezinárodní úrovni a i v SSSR. Situaci vyřešil zorganizováním  Trockého zavraždění v Mexiku v roce 1940. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin, Stalinův věrný spojenec až do roku 1928, kdy se postavil proti brutální kolektivizaci vesnic a teroru, který Stalin rozpoutal. Byl za to Stalinem následně „spravedlivě popraven“.

 

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře