Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

„Ruské prokletí“ aneb „Zoufalí lidé /a státníci/ konají zoufalé činy“ /dokončení/

Hodnocení uživatelů:  / 79
NejhoršíNejlepší 

Poté, kdy Stalin zlikvidoval všechny oponenty, zahájil upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření sovětského impéria a revoluce v dalších státech světa. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejen někdejší carské impérium ale posléze vyvézt revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v komunistickém tisku. U nás jejich známými šiřiteli byli parlamentní poslanec za KSČ, těžký alkoholik a později také syfilitik, Klement Gottwald a komunistický novinář, temperamentní milovník paní a dívek a cynicky lživý propagátor Sovětského svazu, soudruh Julius /Julek/ Fučík.

  • ruske-prokleti-aneb-zoufali-lide-a-statnici-konaji-zoufale-ciny-dokonceni

Na přelomu dvacátých a třicátých let Stalin rozpoutal v SSSR neskutečný teror. Jeho cílem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Tak měla být zlomena a zotročena celá Ukrajina. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř, do gulagů. Posléze Stalin přidal další metodu - uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých. Jde o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3 – 27 milióny lidí.

Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, protože naplánoval hospodářský vzestup a růst, takže nezbylo než falšovat oficiální sovětské statistiky. V roce 1932 za záhadných okolností zemřela Stalinova druhá manželka. Příčinou její smrti bylo střelné zranění. Historickou otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji zavraždil manžel?

V polovině třicátých let Stalin zorganizoval tzv. „Velkou čistku“, známou pod označením Moskevské procesy. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda komunistického vůdce Leningradu, soudruha Kirova, který při volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin. Po jeho vraždě Stalin prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na již zmíněného Tuchačevského – tehdy maršála tankových vojsk. Dal ho popravit jako „špióna a zrádce“.

Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval spoustu schopných a zkušených velitelů, které nahradili soudruzi „politicky spolehliví“ čili ustrašeně poslušní, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní.

Pokud šlo o zahraniční politiku, Stalin byl opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci a přátelství s Hitlerovým nacistickým Německem. V srpnu 1939 SSSR s Německem uzavřel pakt o neútočení, v jehož tajných dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých vojenských expanzí v Evropě.

S někdejším pokořením od polské armády se Stalin vypořádal v „bratrské smluvní spolupráci“ s nacisty. Po Hitlerově vpádu ze západu do Polska v září 1939, kterým začala druhá světová válka, sovětská komunistická armáda vtrhla do Polska z východu a v lese u města Katyna, na Stalinův osobní rozkaz, zbaběle a zákeřně zavraždila celou elitu polské armády - cca 20 tisíc neozbrojených polských důstojníků a velitelů.

Koncem roku 1939 SSSR napadl Finsko /tzv. „zimní válka“/. Vzápětí byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením finského komunistického vlastizrádce, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, to odmítli a bojovali s výjimečnou urputností s Rudou armádou.

Demokratické státy světa vyjádřily svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie s Francií, navzdory svým válkám s Německem, uvažovaly o vojenské pomoci Finsku. Stalin se po otřesně ubohém výkonu jeho vojsk tehdy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska a spokojil se s dílčími územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.

Krátce po ukončení zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí, včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem Ribbentrop – Molotov o neútočení, nicméně Hitler to akceptoval. Poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa. Když se pak v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že úděsné ztráty Finska ze zimní války /25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel/ se jeví jako „maličkost“, proti počtu, sověty přímo zavražděných Litevců během let 1940 – 1941, jejichž odhad činí minimálně 100 000.

Řada historiků se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost je přepadnout až se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty.

Skutečností je, že Hitler svým útokem v roce 1941 Stalina předešel. Stalin tím byl velice překvapen. Ještě několik dnů po začátku útoku znemožnil včasné provedení protiopatření. Rudá armáda měla od Stalina výslovný zákaz opětovat palbu nebo sestřelit německá letadla, která pronikala na Sověty okupované území Polska.

Stalinův zákaz přípravy Rudé armády na nepřátelský útok, čistky v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze a posléze diletantské zásahy do řízení bojových operací, měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad. Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo způli zničeno. Ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90% navzdory početní i technické převaze nad nacisty.

 

Přesto SSSR za pomoci amerických dodávek dokázal německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Besarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Zachovalo si většinu nezávislosti, pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů – Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a tzv. Německá demokratická republika /Východní Německo/ se staly sovětskými guberniemi se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé nelze se Stalinovou hrůzovládou v SSSR srovnávat.

Stalin navíc, jakožto vítěz nad nacizmem, získal gloriolu bojovníka za mír a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů na celém světě mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o Stalinových hrůzných zločinech, které v SSSR spáchal.

V poválečném období dosáhla Stalinova despocie absurdních podob. Kult jeho osobnosti vstupoval do života každého občana „tábora míru a socializmu“. Glorifikace paranoidního tyrana dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátin /1949/ a jeho pohřbu /9. březen 1953/.

Poválečná léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. Země byla vržena do nové mobilizace hospodářství. Sovětský svaz vyšel z válečného konfliktu sice nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové a vodíkové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu pro další zbrojení. Rolníci žili na pokraji bídy, spotřební průmysl byl minimalizován.

Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace, válečných útrap a odvodů práceschopných mužů do armády a poválečného úprku rolníků do měst za lepším živobytím. Kolchozní výroba byla hluboko pod úrovní, kterou měla zemědělská produkce za carského Ruska.

Určité hospodářské povzbuzení přineslo drancování podniků států osvobozené Evropy, včetně lidově-demokratického Československa. V rámci válečných reparací Německa, bylo do SSSR odvlečena značná část průmyslového zařízení, které Sovětům kompenzovalo utrpěné ztráty.

Poválečnou éru vyplnily i masivní propagační kampaně a politické aféry. Teror opět propukl naplno. Sovětská propaganda zahájila tažení proti tzv. „poklonkování před Západem“.

Stalinův odkaz praktikovali jeho nástupci v čele Kremlu. Nikita Sergejevič Chruščov vojenskou silou krutě potlačil všelidové protikomunistické povstání v Maďarsku v roce 1956. Leonid Iljič Brežněv zorganizoval vpád armád Varšavské smlouvy pod svým velením v srpnu 1968 do mírumilovného Československa pro údajnou „zradu socializmu“.

Demokratický svět vděčí někdejšímu americkému prezidentu Ronaldu Reaganovi, který zavedením obranné strategie „hvězdných válek“ - vojenské techniky technicky a ekonomicky nedostižné pro zaostávající „Říši zla“, totalitní SSSR prakticky „uzbrojil“ a tehdejšímu nejvyššímu sovětskému představiteli, Michailu Sergejeviči Gorbačovovi, který přes příslušnost ke komunistické straně, realisticky pochopil, že jediná reálná šance na lepší budoucnost nejen pro jeho zemi, ale pro celý „socialistický tábor“, je v mírové koexistenci Východu se Západem.

Rozpad SSSR nastal v roce 1990, když o rok předtím se osamostatnily všechny sovětské vazalské satelity, mez které patřilo i socialistické Československo /ČSSR/.

Současný vládce Rusi - prezident Ruské federace, Vladimír Vladimírovič Putin, občanům Rusi a celého světa letos již veřejně oznámil, že chce obnovovat zaniklou slávu totalitního SSSR a „úspěchů“ obou výše zmíněných „velikánů“ - Lenina a Stalina. Zároveň chce také „napravit“ údajné „historické pochybení“ posledního nejvyššího představitele SSSR, Michaila Gorbačova, které Putin a jemu oddaní občané, oceňující již trojí velkorysé zlevnění vodky, spatřují v „zavinění rozpadu SSSR a celého tzv. tábora míru a socialismu a jejich následném začlenění do struktur EU...“.

Účast evropských států v EU, prezident Putin veřejně nazývá „polodiktaturou“. Jako pán Kremlu stojící v čele ruské armády, pod Bruselem „trpícím, porobeným státům“, mezi kterými je také ČR, slibuje „skutečnou svobodu“ pod ochranou Rudé armády a Kremlu.

Násilným překreslením hranice mezi zaniklými sovětskými svazovými republikami Ukrajinou a Ruskem, které v rozporu s platnými mezinárodními smlouvami za pomoci Rudé armády, současný prezident Ruské federace, odchovanec sovětské komunistické strany a absolvent Akademie komunistické tajné policie, vloni uskutečnil, transparentně navázal nejen na záměry Lenina a Stalina, ale také na mezinárodní praktiky uplatňované někdejším Vůdcem nacistického Německa a pozdější Třetí Říše.

Vladimír Vladimírovič Putin v podivuhodné myšlenkové shodě s Adolfem Hitlerem a nacistickým záborem Sudet v roce 1938, dnes v roce 2015, z Kremlu světu sděluje své fantazie o údajném „nespravedlivém uspořádání světa“ o „nutnosti změnit uspořádání Evropy a posílit postavení Ruska v něm“.

Rusko v roce 2014 vojenskou silou zabralo ukrajinský Krym a od té doby Kreml vojensky podporuje válku proruských povstalců proti armádě ukrajinské vlády o zábor dalších území východní Ukrajiny. Pro tyto nepřijatelné aktivity prezident Putin používá shodnou rétoriku, jakou kdysi použil Hitler pro vynucený zábor Sudet čili pohraničních oblastí předválečné ČSR s většinou obyvatel německé národnosti.

Obdobně jako Hitler, který v roce 1938 údajně „osvobodil Němce žijící v ČSR od útlaku Čechů“, prezident Putin od roku 2014 „osvobozuje Rusy žijící na území Ukrajiny od útlaku Ukrajinců“.

V souladu s tradicí duševně vyšinutých kremelských vůdců XX. století, prezident Putin dle některých odborníků a nejen amerických, prý také vykazuje některé vnější symptomy duševního poškození, konkrétně určité formy autizmu, zvané Aspergerův syndrom.

K pochybám světové veřejnosti o duševní kondici prezidenta Putina je nutno seriózně konstatovat, že o současném pánu Kremlu nelze tvrdit se 100% jistotou, že to „nemá v hlavě úplně v pořádku“, pokud o tom nevypovídají výsledky tomografického vyšetření jeho mozku. Jenže v historicky nedávné minulosti XX. století se dalo principiálně stejně úspěšně oponovat názorům, že diktátoři Lenin, Stalin a Hitler nejsou zcela duševně zdrávi, protože neexistují žádná odborná lékařská vyšetření jejich mozků, pochopitelně na tehdejší nejvyšší úrovni lékařské vědy.

Pochyby o duševním zdraví pánů Kremlu XX. století, po jejich odchodu ze scény, s definitivní platností ukončili až historičtí statistici výčtem obětí jejich vlád, nikoliv lékaři.

Na východu Ukrajiny, od loňského vpádu ruských vojsk, ve vnitrostátních bojích dosud zahynulo údajně cca 50 tisíc osob. Ruský prezident Putin k tomu z Kremlu opakovaně prohlašuje, že „zatím žádná válka není“. Kolik zabitých a zmrzačených a kde všude v Evropě ještě musí přibýt/?/ než si prý „duševně zdravý“ pán Kremlu ujasní, že na Ukrajině od roku 2014 on a jeho podporovatelé nehrají nějaké pouhé „neškodné piškvorky“?

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 Jan Kopeček 2015-02-15 12:35
Proboha, hoďte na toho hňupa síť.Sám idiot Victorin pochybuje o duševním zdraví jiných. Neví náhodou někdo, to je to za přivandrovalce?

Facebook komentáře