Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Výdaje na vědu nejsou investice, ale vyhozené peníze.

Hodnocení uživatelů:  / 18
NejhoršíNejlepší 

Akademická sféra: uzavřený klub grantožroutů

Novináři pravdolásky rádi zkoumají zahraniční cesty poslanců či senátorů, zejména některých. Nositel mandátu by podle nich měl spíše sedět doma, případně cestovat za své. Že však tisíce nikým nevolených příslušníků tzv. akademické sféry každoročně cestují po celém světě za veřejné peníze, to je pro ony novináře samozřejmost. Nevadí jim, že v rámci výdajové položky „věda a výzkum“ dochází k miliardovým transferům ze státního rozpočtu do kapes zahraničních hoteliérů a leteckých společností. V drtivé většině médií mají totiž věda, výzkum a vysoké školy status „autonomní“, nedotknutelné a nekritizovatelné oblasti. Výzkumníci a vysokoškolští pedagogové jsou líčeni jako národní elita požívající akademických svobod a této elitě prý má bez reptání sloužit i president republiky.

  • vydaje-na-vedu-nejsou-investice-ale-vyhozene-penize

 

Ve skutečnosti se jedná o nejvíce zvýhodněnou skupinu obyvatel. Zatímco nemalou část národa drtí za spolupráce exekutorů neviditelná pazoura trhu, akademičtí šlechtici řeší problém, na kterou konferenci, kongres, stáž nebo expedici se vypravit či o který grant nebo stipendium požádat. Jindy řeší, který další částečný úvazek si přiberou, což je problém, o kterém se většině ostatních občanů nesní. Vědecká „práce“ je zkrátka neomezená „cochcárna“ za veřejné peníze. Akademická sféra je uzavřený klub převážně doživotních grantožroutů, kterým daňový poplatník pod zcela falešnými hesly sype miliardy, aniž by mohl dění v této sféře jakkoli ovlivnit. Akademici stojí mimo jakoukoli otevřenou soutěž i kontrolu, navzájem si udělují tituly, hodnosti, funkce, granty či ceny (včetně Nobelových cen), zřizují si nové studijní obory, katedry a fakulty, volí si ze svých řad rektory, děkany, ředitele ústavů, vedoucí kateder. V seznamech pracovníků jednotlivých vědeckých pracovišť často nacházíme opakující se příjmení – je přece logické, že mezi vyvolené mohou vstoupit v první řadě rodinní příslušníci těch, kterým se tam už dříve podařilo proniknout. Klientelismus a uzavřenost tohoto klubu ostatně už před řadou let přiznala profesorka Illnerová, bývalá předsedkyně Akademie věd ČR, když v rozhovoru pro časopis Respekt otevřeně hovořila o klanech – onen rozhovor byl tehdy opatřen titulkem „Dostat se do určitého klanu“.

Politicky má většina akademiků jasno: Západ je dobrý, protože dává granty, Východ špatný, protože odtud žádné granty neplynou. Na mnohé katedry univerzit lze pohlížet jako na jakési chovné stanice havlistické pravdolásky. V lepším případě si pěstujeme akademické chalupáře, kteří v naprostém uzavření do svého státem placeného vědeckého hobby ignorují nejen politiku, ale i veškeré ostatní vnější podněty, které nesouvisí s jejich právě probíhajícím výzkumným grantem. Občan se spíše dočká odpovědi na e-mail od ministra vlády, než od ředitele výzkumného ústavu.

S poukazem na akademické svobody a laickou nezasvěcenost nesmí nikdo zvenčí mluvit do toho, co se bude zkoumat a vyučovat. Daňový poplatník se tak musí chtě nechtě podílet na financování všelijaké pseudovědy, jako jsou třeba genderová studia v rámci společenských věd nebo tzv. molekulární taxonomie v biologických vědách.

Genderová studia mají být jakýmsi vědeckým fundamentem feministického hnutí, které je ovšem výsostně politické povahy. Biologické rozdíly mezi mužem a ženou se prý nesmí projevovat v rozdílném postavení mužů a žen ve společnosti. Spíše než na rovnoměrné zastoupení žen mezi stavebními dělníky se přitom dbá na zastoupení na vedoucích místech v hospodářství a politice.

Tzv. molekulární taxonomie v biologických vědách zase vychází z poněkud nepraktické teze, že se napříště pro účely zařazení organismů do druhů, rodů, čeledí apod. nebude přihlížet k tomu, jak rostlina nebo živočich vypadá, ale bude se zkoumat výlučně jen jejich chemické stavba (struktura

molekuly DNA apod.). Jeden český výzkumník v oboru provedl srovnání osmi prací z molekulární taxonomie, které se zabývaly stejnou skupinou dřevin, a zjistil, že výsledkem bylo osm různých schémat příbuznosti (tzv. kladogramů). Naopak i některé druhy, které se v přírodě kříží, byly označeny za nepříbuzné. Existuji odhady, že až třetinu molekulárních výzkumů v biologii nelze zopakovat se stejnými výsledky. To je dost závažné zjištění, protože analogicky by ruka ponořená do nádoby s kyselinou sírovou byla jednou poleptána, podruhé nikoli. Daňoví poplatníci mnoha zemí ale toto vědecké tápání bez mrknutí oka platí a budou platit i nadále, protože „genomika“ je šlágrem, nejmodernějším vědním oborem apod., zatímco tzv. klasické postupy jsou prý návratem do 19. století.

Daňový poplatník samozřejmě nesmí mluvit ani do personálních otázek. Nedávno byly na českém internetu publikovány pochybnosti o kvalifikaci pana Ševčíka, děkana jedné z fakult VŠE. Byla mu vytýkána nedostatečná činnost publikační a byla vyjádřena pochybnost, zda zná dobře anglický jazyk. Neznalost angličtiny je sice u vedoucích vědeckých pracovníků běžná např. v Rusku nebo v ČLR, ale v českém akademickém prostředí zahleděném na Západ by spíše měla být vzácností. Jenže kolik takových pánů Ševčíků mezi desetitisíci českými výzkumníky ve skutečnosti je? Kolik z nich nesahá ani po kotníky presidentu republiky, který je schopen vést jednání v ruštině nebo angličtině? O znalosti dalších jazyků raději nemluvě, vždyť s lámanou angličtinou lze dnes objezdit celý svět. Dalšího Aloise Musila nebo Heinricha Schliemanna bychom mezi českými vědci asi marně hledali.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že si vysokoškolští pedagogové uzurpují akademické svobody výhradně pro sebe, ale nedopřávají je svým studentům, kteří ze zákona rovněž tvoří součást akademické obce. Zásadním pravidlem by mělo být, že v teoretických předmětech nebude záležet na tom, jak si student opatřil znalosti potřebné pro složení zkoušky. Alespoň toto platilo v předchozím „totalitním“ režimu, ale dnes je docházka na vyučování v mnoha teoretických předmětech povinná. Studenti jsou trápeni sepisováním všelijakých semestrových a ročníkových prací, které někteří učitelé ani nepřečtou. Přitom z 52 týdnů v roce vyučují jen dvacet – zbytek jsou prázdniny, zkoušky, tzv. zápočty a samozřejmě také ony tolik potřebné stáže, konference, kongresy, expedice, výměnné pobyty apod. Zavádět za těchto podmínek všeobecné školné by znamenalo zavést čínské poměry - v ČLR všichni platí vysoké školné, semestr má 15-17 vyučovacích týdnů a docházka je pro všechny povinná.

Na stránkách „Česká pozice“ se občas objeví i zprávy o vědeckých podvodech a omylech. Jenže kolik lidí čte Českou pozici, Vesmír a další periodika, kde se jinak dosti vzácné zprávy tohoto typu objevují? Většina lidí si proto stále myslí, že špenát obsahuje neobyčejně vysoké množství železa, že prostředek proti hmyzu DDT způsobuje měknutí skořápek ptačích vajec, že existuje jaderná fúze za studena nebo že jihokorejský genetik Hwang naklonoval psy.

Kdo se kriticky zamyslí nad směřováním současné vědy, pravděpodobně si povšimne, jak nemalá část výstupů věd společenských i přírodních je poplatná politickému zadání, jak v první řadě sleduje dosažení zisku a osobního prospěchu badatele (např. získání grantů na výzkum změn klimatu) nebo jak je bádání v některých oborech podřízeno vojenským cílům. Profesor a europoslanec Jan Keller dokonce uvádí, že vymýšlení nových Terminátorů a Frankensteinů v přírodních vědách celosvětově převládá.

Mezi českými badateli a pedagogy nalezneme určitě mnoho vědců s excelentními a nezpochybnitelnými výsledky, učitele s výbornou schopností předat vědomosti studentům, autory vynikajících učebnic, příruček a slovníků, a snad i osoby skromné. To je ale menšina. Většina se veze, využívá všech výhod systému a produkuje „výsledky“. Protože se akademici v různých oborech uchylují k cizojazyčným pojmům, které nejsou srozumitelné laikům, lze i zde jeden takový pojem navrhnout: grantofágní parazitocenóza čili společenství osob, které cizopasí na darovaných penězích.

Na stránkách veda.cz byl před lety publikován odhad, že pokud Česká republika redukuje vědecké kapacity o 50%, výsledky poklesnou o 7%. Jakkoli je hodnocení kvality výstupů vědecké práce rozličných oborů zatíženo řadou metodických nedostatků, je to údaj pro daňového poplatníka varovný. Ten by si konečně měl začít po efektivitě bádání a vzdělávání ptát. Co by se třeba stalo, kdyby se znovu zavřely všechny české vysoké školy na 6 let jako za protektorátu? Možná by se nestalo vůbec nic. Proč má být univerzita v každém provinčním městě jako je Hradec Králové, Opava, Pardubice, Zlín nebo Liberec? Proč potřebujeme duplicitní výzkumné ústavy (ČHMÚ/VÚV, ÚHUL/ VÚLHM apod.)?. Nemělo by se na studijní obory typu religionistika, genderová studia nebo literární věda napařit tučné školné? Vždyť poměr mezi inženýrskými a magisterskými obory by se měl podobat poměru osevních ploch zemědělských plodin k rozloze parků a zahrad – pro hospodářství mají význam zejména ty inženýrské, magisterské plní převážně okrasnou funkci. A co třeba dát akademickou svobodu i studentům a přestat mladým lidem lhát o významu vzdělání pro jejich budoucí uplatnění, když je veřejným tajemstvím, že místo znalostí rozhoduje na tzv. trhu práce v první řadě příbuzenský vztah či známost? Nebo co takhle přiznat, že požadavek tzv. Lisabonské strategie EU, aby vysokoškolské vzdělání měl každý druhý (!!), je jen velmi úspěšným výsledkem působení akademické zájmové skupiny a nikoli obecnou společenskou potřebou? A proč mají být rektoři, děkani a ředitele ústavů nadále voleni svými kamarády, proč je nemůže jmenovat ministr nebo president republiky?. A proč by – u všech čertů – nemohl přímo zvolený president odmítnout kohokoli jmenovat profesorem?

Akademická svoboda je v České republice zneužívána takovou měrou, že je nejvyšší čas rozvinout veřejnou diskusi o jejím výrazném seškrtání. Nynější nadrzlé vystupování čelných zástupců vysokých škol vůči presidentu republiky je k tomu příležitostí, která by neměla být promarněna.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře