Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Přeseknout transatlantickou vazbu!

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Organizace jako Transparency International nebo Rekonstrukce státu (ve skutečnosti vlastně podvracení státu) omílají pořád dokola, že největším problémem České republiky je korupce. Tedy že kromě jakési nehospodárnosti při vynakládání veřejných peněz je jakoby vše v pořádku.

Z pohledu zahraničních sponzorů zmíněných spolků vše ostatní skutečně v pořádku je: Česká republika je hezky zotročena v EU a NATO, je z ciziny kontrolována hospodářsky, politicky i vojensky, poslušná média papouškují každou americkou válečnou lež, zákonodárství určují korporace a zájmové skupiny, daňový systém téměř nezná majetkové daně a je tedy šitý na míru těm nejbohatším, a také se pořád privatizuje a restituuje.

  • preseknout-transatlantickou-vazbu

 

Ve skutečnosti je jedním z největších problémů České republiky tzv. prozápadní orientace, v první řadě členství v Organizaci severoatlantické smlouvy (NATO). Od Rekonstrukce státu se asi nedočkáme vyčíslení nákladů na toto členství, počínaje platem stálého zástupce u NATO a konče nákupy zbraňového šrotu. Tyto zbraně jsou zbytečné zejména proto, že NATO je spojenectví bez závazků. Bývalý diplomat Miroslav Polreich o tom dokonce napsal celou knihu (Utajená zákulisí, Petrklíč 2009, náklad bohužel již rozebrán). Uvádí v ní mimo jiné, že USA by se nikdy ani na papíře nezavázaly k jakémukoli vojenskému zásahu, který by nebyl v jejich vlastním zájmu. Poukazuje na znění často zmiňovaného - nikdy však citovaného - pátého článku smlouvy o založení NATO, kde se jasně uvádí, že smluvní strany v případě útoku napadené smluvní straně vojensky pomoci mohou, ale nemusí (anglické slovo „consider“ – „zvážit“). Smlouva o NATO ale jeden závazek přeci jen obsahuje, ale ten se neplní. Je to závazek dodržovat Chartu OSN, tedy v první řadě nevést agresivní válku - viz např. články 1, 33 a další Charty. NATO nebo jeho některé členské státy ovšem pod různými záminkami vedou jednu agresivní válku za druhou. Když v roce 1999 Alexandr Isajevič Solženicyn označil NATO v souvislosti s bombardováním Jugoslávie jako zločineckou organizaci, přestal tento někdejší disidentský hrdina mediálně existovat. Jeho smrt v roce 2008 zůstala téměř nepovšimnuta, a pokud ji média přeci jen zmínila, pak důsledně vynechávala informace o spisovatelově působení po návratu do Ruska v roce 1994.

I když smlouva o NATO neobsahuje závazek vojensky pomáhat napadenému členskému státu, východoevropské státy se zřejmě takto zavázány cítí, jak vyplývá ze stále opakovaných prohlášení jejich představitelů. O čem ale stejní politici důsledně mlčí, je skutečnost, že členství v NATO bylo tajnou podmínkou pro připojení jejich zemí k EU. Nejprve tedy pod vojenské velení USA, vytvořit odbytiště pro západní zbrojovky, a teprve pak možná nějaké ty úplatky v podobě dotací, stipendií, stáží a projektů z rozpočtu EU. Jak ve své brilantní analýze píše Max Roth (Moloch´s Ableger, Ahriman, Freiburg 2008) není Evropská unie ničím jiným, než koloniální správou USA pro Evropu, tedy na míru šitým regionálním řešením pro světovládu, o kterou vlády USA dlouhodobě usilují.

Státy, které o členství v EU žádaly či žádají, si tuto skutečnost buď neuvědomovaly nebo nepřipouštěly, a architekti této koloniální správy se také co nejvíce snažili tento fakt zamaskovat. Ono totiž není úplně jednoduché prokouknout, že to, co tzv. Maastrichtská a Lisabonská smlouva zvěstují na několika stech stranách, dokázal Adolf Hitler ve zmocňovacím zákonu přijatém 23.března 1933 umístit jen na necelou jednu stránku. Podstata je stejná, vláda (Rada EU a Evropská Rada, v 3. říši Reichsregierung) nepotřebuje pro platnost zákonných předpisů souhlas parlamentu (Evropský parlament, v 3. říši Reichstag). Evropská unie má i svoji obdobu norimberských zákonů – k tomu, aby mohl být kdokoli bez rozhodnutí soudu zbaven majetku, stačí, aby byl uveden na tzv. černé listině osob podezřelých z podpory terorismu (viz též čl. 215/2 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy). Konečně proces tzv. evropské integrace se téměř neliší od představ nacistických pohlavárů o pořádku na územích ovládnutých říší. Transkontinentální dálnice a železniční koridory nebo celní a měnovou unii totiž pro Evropu chystali už němečtí národní socialisté. Britský historik John Laughland dokonce nalezl řadu výroků, u nichž bez uvedení zdroje nelze rozpoznat, zda autorem je Manuel Barroso nebo např. Josef Goebbels. Laugland tato pozoruhodná pozorování shrnul ve své knize Znečištěný pramen – nedemokratické počátky evropské ideje (Prostor, Praha, 2000). Dnešní Evropská unie se od Hitlerovy říše nakonec liší hlavně tím, že není rasistická: podporuje totiž migraci z mimoevropských zemí a usiluje tedy o rozpuštění národů Evropy v multikulturním blátě.

Podstatnou nákladovou položkou členství v organizacích NATO a EU, o nichž již zmíněný John Laughland hovoří jako o siamských dvojčatech, jsou důsledky hospodářských sankcí. Např. kvůli sankcím proti Persii nemohl český výrobce autobusů SOR exportovat své výrobky, přičemž objednávky z Íránu by dokonce převýšily jeho výrobní kapacitu. Sankce si odsouhlasí junta alias Evropská rada a Česká republika proti tomu nemůže říci ani popel. Nemohla by se nijak zpěčovat ani v případě sankcí uvalených na Rusko. Jakmile strýček Sam začne sankcemi hrozit, jdou náhle mantry o nabídce a poptávce a svobodném trhu stranou. Lisabonská smlouva přitom zajistila, aby do tzv. „Společné zahraniční a bezpečnostní politiky“ nemohly národní parlamenty vůbec mluvit. Ony ale ani leckdy mluvit nechtějí, naopak, chtějí své proamerické a proevropské pudlovství vybičovat do závratných výšin podle hesla „papežštější než papež“. Jen tak si lze vysvětlit, že v parlamentu České republiky nebyl ani po 14 letech zrušen zákon zakazující účast české firmě na dodávkách větráků pro jadernou elektrárnu v íránském Bušéhru, přestože elektrárna již dávno stojí a nic už se tam ani dodávat nemůže. Kalkulace dopadů selektivních euroamerických sankcí na české veřejné finance a zaměstnanost by snad mohla být tématem některé disertační práce na VŠE, od spolků typu Rekonstrukce státu něco podobného pochopitelně očekávat nemůžeme.

Česká republika díky svému členství v EU (koloniální správa USA) a NATO (vojenská správa USA) nemá prakticky žádné možnosti realizovat jakoukoli „samostatnou“ zahraniční politiku. Stát je zatahován do ozbrojených konfliktů daleko od svých hranic, jsou ničeny jeho předchozí dobré vztahy s mnoha jinými zeměmi (Jugoslávie, Írán, řada arabských a latinskoamerických zemí aj.), je vystavován nevraživosti obyvatel oněch zemí a nakonec vedle obrovských ekonomických ztrát musí akceptovat i ztráty na životech, když letadla začnou přivážet rakve ze vzdálených bojišť. Místo aby česká vláda vyhlásila alespoň politické sankce proti Ukrajině, kterou ovládají pučisté vraždící neozbrojené civilisty z armádních letadel, papouškuje ministr zahraničí protiruské fráze a vystavuje možným ruským protiopatřením vlastní občany. Ti jsou ostatně každý den sprchováni frázemi o obraně hodnot demokracie, právního státu, svobody apod., což je zejména ve světle rozvoje fašismu na Ukrajině v roce 2014 opravdu silná káva. Mnoho lidí ale tomuto „havlismu-atlantismu“ stále věří. Racionální důvod k tomu mít sotva mohou, protože balíky akcií zahraničních bank ani nadnárodních energetických, farmaceutických a podobných firem zpravidla nevlastní. Prý ale „není jiná alternativa“.

Jiná alternativa samozřejmě existuje: vystoupit z NATO i z EU. Roztrhat na cucky tzv. transatlantickou (čti: koloniální) vazbu a neizolovat se od Asie, kam se už nějakou dobu těžiště hospodářské a politické moci ze Západu přesunuje. Např. neexistence přímého leteckého spojení mezi ČR a ČLR tuto Západem vnucenou izolaci dobře ilustruje. Je žádoucí přestat papouškovat lidsko-právní a společno-hodnotové mantry, které svou drzostí a lživostí opravdu už velmi podstatně předstihují i to nejznamenitější z někdejší politické propagandy států Varšavské smlouvy. Takové odpadnutí od ideologie „nového světového pořádku“ v sobě pochopitelně zahrnuje i riziko, že bývalí „spojenci“ budou jednoho dne bombardovat Prahu. Není-li totiž nějaký stát „spojencem“, což je eufemismus pro „satelitní stát“ nebo „loutkový režim“, je logicky státem darebáckým, nepřátelským. Vždyť globální agresor a parazit žádnou třetí skupinu států ani nezná.

Nic ale zatím nenasvědčuje tomu, že by se takový ideologický obrat mohl v dohledné době odehrát. Havlisté-atlantisté sedí všude pevně ve svých místodržitelských funkcích a neštítí se třeba uctívat živé mrtvé, jak se to stalo právě včera a děje se touto dobou každý rok u lžipamátníku v Potočari u

Srebrenice v Bosně. Česká televize se opět mohla přetrhnout, aby o této manifestaci arogance atlantických mocipánů informovala. Před disidenty nové doby je tedy ještě obrovský kus práce.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře