„Dokud bude Putin, svět má naději a má smysl žít“

Martin je na Kavkaze poprvé, přihlásil se po internetu, napsal, že by se chtěl připojit k některé z mých častých cest na ruský Kavkaz. Nakonec jsme do Ruska vyrazili ve třech. Na průsmyk Gumbaši jsme se dostali vlastně náhodou, protože letadlo s Martinem místo v Krasnodaru přistálo ve městě Mineralnyje vody. Je pozoruhodné, že na okraji tohoto města v jedné hospodě čepují točené pivo „Klášter“ z Mnichova Hradiště. Točené pivo je ale v Rusku drahé a cenu jednoho půllitru se jedna restaurace v Dombaji nestyděla vyhnat až na čtyřnásobek běžné české ceny! Možná je to jeden z důvodů, proč Rusové rádi navštěvují Českou republiku. U benzinu je poměr opačný. Za jeden litr se platí něco málo přes 20 Kč. Proto se vyplatí jezdit po Rusku vypůjčeným vozem, ceny v krasnodarské autopůjčovně nebyly o moc vyšší než v tuzemsku.

Míříme do Dombaje, což je něco jako kavkazský Špindlerův mlýn. Leží těsně pod hlavním kavkazským hřebenem v republice Karačajevsko-čerkeské a místní hotely jsou obsazeny především v zimě, kdy se na hoře Musa Ačitara (cca 3000 m n.m.) lyžuje. V létě se projevuje ubytovací nadkapacita a většina ubytoven a hotelů je poloprázdných. Měli jsme ovšem obavy, že tomu tak letos nebude, protože vše bude obsazeno uprchlíky z válečné zóny na Ukrajině. Ukázalo se ale, že běženci jsou organizovaně ubytováni pouze v jednom z větších hotelů. Naše známá Larisa Olegovna nás sice ubytovat nemůže, má plno, ale hned sousední hotýlek „Lesní pohádka“ nás bez problémů přijímá a platíme 500 rublů (300 Kč) za osobu a noc. Larisa letos kupodivu na nic nenadávala, jak je u ní každoročně zvykem, a naopak spokojeně sdělovala, že jí před několika týdny početná skupina turistů ze Stavropolu skoro vykoupila krám. Larisa v něm má vše, co turisté přijíždějící na kavkazskou rekreaci kupují – od vodky a suvenýrů až po západokavkazskou specialitu - zavařeninu z borovicových šišek. O uprchlících z Ukrajiny nám říká, že se tu dlouho nezdržují, ale zakrátko odsud odjíždějí zpravidla do dálněvýchodních krajů Ruské federace, kde „nechvatajet ruk“. To znamená, že je tam nízká hustota osídlení a z toho ještě několik milionů jsou Číňané, takže se tam dá snadněji sehnat práce. V novinách se pak dočítáme, že nejvíce uprchlíků přijal Magadanský kraj, což je od Kavkazu opravdu hodně daleko, asi tak 9-10 hodin letu.

Máme smůlu s počasím, vytrvale prší. Naštěstí první den pobytu v Dombaji jsme vyjeli lanovkou rakouské výroby na Ačitaru a stihli se pokochat krásným výhledem na ledovce hlavního hřebene, na horu Belolakaja (cca 3900 m n.m.) přímo nad Dombajem, která velmi připomíná Matterhorn, nebo na majestátní Dombaj Ulgen (4041 m n.m.). V dalších dnech pro vytrvalý déšť a mlhu krásné vrcholky už nespatříme a po dvou dnech odjíždíme. Jsem na Kavkaze podvanácté a v Dombaji poosmé (Larisa Olegovna mě jednou dokonce považovala za osobu s bydlištěm v Kislovodsku, nechtělo se jí věřit, že pořád dojíždím až z Čech), ale takový třídenní monzun tu potkávám poprvé.

Zatímco v Dombaji se s námi místní Karačajevci o politice moc bavit nechtěli, větší štěstí máme na krasové planině Lagonaki nad Majkopem v Adygejské republice. Na planině potkáváme Gennadije Arkadijeviče z Rostova na Donu v doprovodu dvou mladých žen. Kromě běžné konverzace týkající se České republiky, Prahy a Karlových Varů se debata stočí i na politiku a válku na Ukrajině. „Je hrozné, že tam umírají lidé, ale na druhé straně ty sankce, to je přesně to, co jsme potřebovali. Ohromně nás to posílí, lidi se semknou, ubude sobectví a korupce. Ať se stane cokoli, zvítězíme“ říká Gennadij sebevědomě. Putin je podle něj velice zdrženlivý, kdyby prý chtěl, obsadí celé území Ukrajiny do tří dnů. Na adresu presidenta se dozvídáme jen chválu, Gennadij nám sděluje i výši svého důchodu i platů svých synů, a pochvaluje si, že tak dobře se ještě neměli.

V Lagonaki bydlíme v dřevěných domcích u Valentina Alexejeviče za 350 rublů za osobu a noc (cca 200 Kč). Lagonaki je romantické místo, protože zde dosud není zavedena elektřina, i když vedení se už staví. Kvůli třem návštěvníkům však nemá cenu zapínat agregát, a tak držíme černé hodinky a chodíme spát „ se slepicema“. Celý areál téměř bez hostů obsluhuje za nepřítomného majitele osamělá mírně podnapilá barmanka. V Rusku je zakázáno prodávat alkohol po 22. hodině večerní a před 11. hodinou dopolední, ale zákaz se zejména ve styku s cizinci běžně porušuje.

Po dvou dnech na planině nasedáme do zapůjčené oktávie a těšíme se na koupel v Černém moři. Na silnici z Majkopu do Tuapse sice chybí v délce asi 15 km asfaltový povrch, ale zase tady nejsou dopravní zácpy jako na silnici z Krasnodaru. Největším překvapením pro mě je to, že nás nikde nekontrolují policisté. V minulých letech byly na Kavkaze kontroly na tzv. šlagbaumech včetně úplatků policistům běžnou rutinou. Arménští přátelé nás ubytovávají v levném penzionu v obci s naprosto nečekaným názvem Loo, asi 20 km severně od Soči. Takový šílený název sem snad mohli přivézt jen nějací nizozemští kolonisté (srovnej Waterloo).

„Tak takhle to vypadá, když někdo nekrade, ale pracuje pro svoji zemi“, říká Martin, když vystupujeme s elektrického vozítka v olympijském parku v Adleru. Myslí tím presidenta Vladimíra Putina, kterého považuje za mimořádnou osobnost, jež vyvede Rusy a další slovanské národy z područí zdegenerovaného Západu. Náhle se ozývá známá čtveřice tónů v pozounech. A ještě jednou. A potřetí. A pak už melodie ve smyčcích, která „přetrvá věky“. Čajkovského první klavírní koncert. Rozsvěcují se barevná světla a na fontáně uprostřed velikého kruhu s vlajkami olympijských zemí začíná večerní program. Až na jednu výjimku z oblasti pop music se hraje ruská klasika, poznáváme např. předehru k opeře Ruslan a Ludmila od Glinky nebo valčík z Oněgina. Tohle představení jezdí do olympijského parku obdivovat každý večer tisícovky návštěvníků z celého pobřeží mezi Tuapse a Soči. Kolem procházejících se dospělých řádí děti na kolech, tříkolkách, šlapacích autíčkách nebo vozítkách „Segway“. Vidíme na vlastní oči, že propagandistické řeči o nevyužitých drahých olympijských stavbách by se snad mohly týkat nějakého toho Lillehammeru, ale rozhodně ne takového místa, jako je černomořské pobřeží u Soči. V duchu moc děkujeme arménským hostitelům, kteří nám večerní exkurzi do olympijského parku objednali a zaplatili. Jeden z nich ale nemá s olympijskými hrami jen dobré zkušenosti: při olympiádě pracoval jako šofér, vozil finskou výpravu a dosud od jedné moskevské agentury nedostal nasmlouvaných 60 tisíc rublů, prý ve věci na podzim proběhne soud.

Druhý den se jedeme podívat do hor, do Krásné Poljany, druhého dějiště zimní olympiády. Z hrozného zaprášeného staveniště, které pamatuji z předloňska, je tu náhle jakýsi kříženec St. Moritz a Karlových Varů. Sami Rusové připouštějí, že horní nová část olympijského městečka na nábřežích horské říčky silně připomíná Karlovy Vary. Nejméně desítka lanovek, z nichž asi polovina je v provozu i v létě, zase připomíná alpská sportovní střediska. K tomu všemu vede asi 30 km nové železnice a dálnice od pobřeží. V Adleru nové nádraží i nové letiště. Nové vlaky od firmy Siemens, bohužel kapacitně podměrečné a tudíž přecpané, nový dvojitý obchvat města Soči vedený z 80-90% tunely. Soči před olympiádou – to byla skoro celodenní dopravní zácpa, bylo možné chodit jedině pěšky. Dnes se nikdo nemusí bát zajet autem do města.

Po několika dnech na pláži, kde potkáváme lidi z celého Ruska, často i z daleké Sibiře, se vydáváme zpět do Krasnodaru. Předáváme půjčovně auto a přes Moskvu se vracíme domů. Žádné další cizince jsme na své cestě nepotkali, vždyť např. britské ministerstvo zahraničí varuje své občany před návštěvou skoro celého Kavkazu jakožto nebezpečné oblasti – démonizace Ruska je dokonalá. Na moskevském letišti Šeremetěvo nás zaujme krásná výstava velkoplošných fotografií památek a krajin České republiky. Hned vedle je vystaven nový model vozu Škoda. Aha, pomyslím si, někdo se snaží, a jiný mu do toho hází vidle. Snaží se zřejmě automobilka v Boleslavi a agentura Czech Tourism, a vidle do toho hází soudruzi z Bruselu. S Ruskem prostě kšeftovat nebudete!!

Když se nad tím po naší krásné kavkazské dovolené společně zamýšlíme, nacházíme pro sebe i vysvětlení. Sobecký, pokrytecký, tělesně i mentálně zdegenerovaný Západ rozhodně nechce prosperující a blahobytné Rusko. Vždyť přeci ty miliardy, které jsme viděli zabudovány např. do budov nového letiště v Moskvě, do nových silnic a dálnic, do olympijské nádhery – tyhle miliardy přece měly skončit v kapsách západních miliardářů, kteří pod různými lžihesly rabují jednu zemi za druhou. Místo toho přišel Vladimír Putin a soukromý sektor z některých hospodářských odvětví prostě vypráskal. Co kdyby se takového příkladu chopily i jiné země a také vypráskaly soukromý sektor z odvětví jako je těžba nerostů, bankovnictví, pojišťovnictví nebo tzv. síťová odvětví? Martin, obdivovatel ruského presidenta, má mimo jiné i diplom inženýra ekonomie, a uvádí k tomu zajímavé statistické údaje, např. o tom, že Rusko se za Putina stalo třetím největším vývozcem obilí na světě, zatímco v době Jelcinově muselo obilí dovážet. Není pochyb, že na Západě tohle všechno vědí, ale přesto dál sází na konfrontační kurs namísto spolupráce. Naštěstí je Rusko (podobně jako Čína) pro západní kolonialisty příliš velkým soustem. Vynikající technologická úroveň výzbroje ruské armády odrazuje kolonialisty od přímého útoku a hospodářské sankce se obrací proti nim. Vždyť třeba jen holandští květináři budou muset oželet 152 kamiónů květin týdně! Je koneckonců zábavné sledovat, jak v případě „sankcí“ jdou náhle ideologie svobodného trhu a posvátné soukromé vlastnictví do kytek…..

S Martinem se loučím na ruzyňském letišti, toho času nesoucí jméno elitářského hedonisty, který na rozdíl od Putina svoji zem jen servíroval západním kolonizátorům. Těšíme se, že se do Ruska někdy znovu vypravíme a Vladimíru Putinovi přejeme v duchu po čínsku wan sui čili deset tisíc let!

Pavel Křivka