Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Recenze na recenzi recenze Čulíka aneb Československo jako trest

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

  • sujablog
Vzhledem k tomu, že je jaksi v módě psát recenze na různé knihy, dovolil jsem si napsat recenzi i já. Bohužel jsem už dlouho žádnou zajímavou knihu nečetl a tak bych se pokusil alespoň zrecenzovat Schnurovu recenzi Čulíkovy recenze.

Ona to nakonec ani nebude tak docela recenze, ale ten název se mi zdál zajímavý. Takže, historičku Heimannovu neznám a její práci jsem samozřejmě nečetl, recenzi Čulíka jen zběžně, no a recenzi recenze Čulíka jsem si přečetl asi dvakrát. Ne, že by tam bylo něco, s čím by se nedalo souhlasit, spíš bych chtěl nabídnul jiný pohled na vznik Československa. Toto téma se dá totiž uchopit z mnoha hledisek a improvizovat na něj lze téměř do nekonečna. Tentokrát bych si teda dovolil nabídnout pár myšlenek o vzniku Československa v kontextu vědního oboru Mezinárodní vztahy. Tento obor se, kromě jiného, zabývá analýzou mezinárodně-politických dějů a nalézáním souvislostí v oblasti vzniku a průběhu konfliktů nebo válek, ale třeba i v oblasti vzniku a existence národů nebo státních útvarů a jejich vzájemného soužití. Tyto poznatky pak třídí a zevšeobecňuje do různých teorií, které jsou posléze aplykovatelné na další jevy odehrávající se v mezinárodních vztazích.

Tak třeba z historie lze vypozorovat, že jednou z forem trestů národa, neřkuli státu, jenž způsobil druhému národu či státu nějaké příkoří nebo utrpení (například válku) je odebrání území. Teda samozřejmě pouze v případě, že „zlobivý" národ či stát válku prohrál. Téměř každá země, která rozpoutala válku a tu pak prohrála, o nějaký ten kousek svého území přišla. A to i tehdy, kdy se války mezi zeměmi nevedly o území, i když téměř ve všech šlo o dobývání nových území. Evropa je ostatně v důsledku velké koncentrace národů na malém území exemplárním příkladem neustálých bojů o území, změn hranic a vzniků nových státních útvarů na úkor jiných. V Latinské Americe je velmi zajímavým příkladem třeba Paraguay, která ve snaze o územní zisk někdy v roce 1864 dokonce napadla tehdejší mnohem silnější a větší Brazilské císařství. Prohrála a z jejího tehdejšího území si ukrojila nejen Brazílie, ale i Argentina. Avšak poté, co se trochu „oklepala" vykompenzovala si Paraguay územní ztrátu na v té době slabší Bolívii. Vcelku nedávno (1981) proběhl ozbrojený konflikt mezi Peru a Ekvádorem o příhraniční území a ani vztahy mezi Peru, Chile a Bolívií nejsou zrovna kvůli bývalým i nynějším územním sporům obzvláště růžové. V Africe je v důsledku nepovedené evropské kolonizace, ale hlavně dekolonizace „zaseto" na územní konflikty na několik desítek let dopředu.

Ve většině případů však jde o „pouhé" přesuny území z jednoho státu do druhého, ale existují i případy, kdy na úkor poraženého „zlobivého" státu vznikne zcela nový státní útvar. Tak třeba nedávno „zlobivá" Gruzie ztratila kontrolu nad Jižní Osetií a Abcházií. Ale tam již nejde jen o přesun území z Gruzie do Ruska, ale o vznik nových státních útvarů. Podobně je na tom Kosovo, které bylo pod patronátem USA na tzv. „národnostním principu" odebráno Srbsku, jež je Západem obviňováno z eskalace válek na Balkáně. Většinou se státy odtržení nějakého svého území brání a podvolí se až po nátlaku mezinárodního společenství nebo nějaké supervelmoci. Z historie je ale zajímavý případ apartheidní Jižní Afriky, jež se svého času snažila vyloučit černošské obyvatelstvo z JAR zřízením několika malých státečků a to formou dobrovolného vyčlenění svého území pro tyto nové „státní útvary". (Pozn.: Na cca 13 % svého nejneúrodnějšího území chtěla apartheidní vláda JAR přesídlit cca 70 % jihoafrické černošské populace.)  JAR těmto státečkům dokonce udělila nezávislost a diplomaticky je uznala za nezávislé, avšak na nátlak mezinárodního společenství a domácí opozice bylo nakonec od  vzniku nových státních útvarů ze strany aparthheidní vlády upuštěno. Nemluvě ani o tom, že se černochům v jejich novém „domově" příliš nelíbilo.

To, jestli nový státní útvar vznikne zpravidla ovlivňuje velké množství faktorů, z nichž snad nejdůležitější je právě vůle mezinárodního společenství, jež musí nový státní útvar uznat. Lépe řečeno vůle světových mocností, které v té době mezinárodnímu společenství dominují. Jestli nejvýznamnější světové mocnosti, neřkuli supervelmoci, rozhodnou, že vznikne nový státní útvar, a jsou tomu nakloněny i vnitřní podmínky v daném budoucím státě, tak nic zpravidla nebrání tomu, aby takovýto útvar vznikl. I když jeho existenci mohou jiné méně vlivné státy ještě dlouhou dobu zpochybňovat.

Vznik Československa lze teda v kontextu výše popsaného chápat i jako trest nejen vůči v té době „zlobivému" Rakousku a Maďarsku, ale i Německu za rozpoutání do té doby nejhrozivější světové války v dějinách lidstva, nyní nazývané jako první světová válka. Rakousko-Uhersko, ale i Osmanská říše byly potrestány nejvíce a to v podstatě trestem nejvyšším, tzn. zánikem jejich státních útvarů. Německo po první světové válce přišlo o svá zámořská území, jako například o tehdejší Jihozápadní Afriku (dnešní Namibii), no a v neposlední řadě i o území, která sice nebyla historicky jejich, ale v průběhu stovek let společného soužití byla Němci většinově osídlená a tudíž byla Německem na tzv. národnostním principu považována za německá. Řeč je samozřejmě i o tzv. Sudetech.

Za normálních okolností by nebylo jednoduché, aby Československo vzniklo v historických hranicích Českého království, jehož mnohá území již byla většinově osídlená jiným národem.  Česko v historických hranicích Českého království bylo již počátkem 20. století natolik „prorostlé" germánským národem (zvláště pak v příhraničních oblastech), že toto území obývané již stovky let převážně Němci bylo Německem považováno za německé. Maďarsko dokonce se Slovenskem v podstatě žádnou historickou hranici ani nemělo a tudíž se muselo vůli tehdejších vítězných mocností a nové československé vlády podvolit pod nátlakem.   Československo tak sice vzniklo ve shodě s vůlí tehdejších velmocí (Francie, VB a USA), ale zcela kategoricky proti vůli Německa, ale i dalších sousedních zemí jako je Rakousko, Maďarsko a v neposlední řade i Polsko, které o Těšínsko v prvních měsících nového Československa dokonce tvrdě a „naostro" bojovalo. Ostatně i k československé Podkarpatské Rusi měli nejen Maďaři nemalé výhrady. A co je ještě horší, Československo vzniklo nejen proti vůli sousedních zemí, ale hlavně proti vůli milionů příslušníků sousedních národů, kteří se na území Československa po jeho vzniku nedobrovolně octli.

Proto je v podstatě zcela irelevantní, jestli v tehdejším Československu nějaká práva menšin byla nebo nebyla dodržována. Československo jednoduše vzniklo jako trest pro Rakousko, Maďarsko a Německo za rozpoutání první světové války. To, že tím byly v Československu „uvězněny" miliony příslušníků jiných národů, kteří se s novým státním útvarem nemohli a ani nechtěli nikdy ztotožnit, byla jaksi ta hlavní příčina pozdějšího osudu Československa.

Jak jsem totiž napsal v jednom svém předchozím článku, tzv. natalita je tou nejsilnější „zbraní" při „dobývání" nebo spíše získávání nových území. Třeba Izrael svolil k autonomii Palestinců pouze proto, že kdyby tak neučinil, stal by se díky zvýšené reprodukční schopnosti Palestinců z Izraele za pár desítek let v podstatě palestinský stát.

Proto je malý zázrak, že v tak komplikované mezinárodní situaci, v jaké Československo vzniklo a fungovalo, ztratilo ve své době (po druhé světové válce) jen Podkarpatskou Rus. Teda do doby, než se úplně rozpadlo. Navíc Češi jako národ (rovněž tak i Slováci) měli nakonec obrovské štěstí, že na poslední chvíli získali svůj vlastní národní stát, který bude možná ještě pár let i existovat, než si ho teda Češi úplně rozkradou a zlikvidují. Jsou totiž desítky národů, které na svůj stát stovky let čekají (např. Baskové), nebo které něco jako státní útvar již měly, ale ztratily ho, jako např. Kurdové Kurdistán, ale paradoxně i Moravané, jenž měli ve své době velmi vlivný státní útvar - Velkomoravskou říši.


 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#2 osvietenieludstva@azet.sk 2015-07-27 22:24
Dolny prispevok pod tymto nic nemeni na fakte ze by Cesi a Slovaci nemohli zasa zit spolu v jednotnom state...Raz pride doba nasho spolocneho 'osvietenia'(ak o za Velkej Moravy a zasa sa preskupime do noveho statneho celku-spolocneh o statu... No je pravdou ze Precesia Zemskej osi ako aj 'osvietenie' ducha ludi ide z Vychodu na Zapad(a nie opacne)...Vycho dnejsie je polozene Slovensko,ktore iste malo obrovsky vplyv na zrodeni sa Velkomravskej rise...
#1 osvietenieludstva@azet.sk 2015-07-27 22:14
Vzostup a pad narodov ide s Precesiou,z Vychodu smerom na Zapad a zasa na Vychod cez Pacifik...Tak sa posuvali aj vyboje,poroba a migracia ludstva,z Vychodu smerom na Zapad... 1 oblukovy stupen zaberie cca 72 rokov Precesie Zemskej osi...Je to Tao-chod nebies a s tym spojene docasne 'osvietenie' tej ci onej oblasti sveta ako tzv.'maly zlaty vek'...Kto si namysla ze 'maly zlaty vek'mala len tzv.Velkomoravs ka risa a potom Cesko,je naivny...Velkom oravska risa pozostvala zo staro Slovienov,kam patri oblast dnesneho Slovenska a Moravy-migrujuc zapadne...Nie nadarmo sa hovori na Slovensku ze "Moravaci su lenivy Slovaci co nedomigrovali do Ciech"...Inak,p red Velkou Moravou uz fungovalo Sedmohradsko,Pr ibina,Kocel a ini starosloviensky vodcovia...Ich 'vodcovska osvietenost' vyvrcholila tzv.Velkomoravs kou risou',ktora vysoko ovplyvnila zakratko aj Ceske uzemia....

Facebook komentáře