Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Něco z historie vztahů římské církve k českému národu.

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Dopis papeže Martina V. polskému králi z roku 1429 nabádajícího k vyhlazovací válce proti českým zemím.

„Věz, že zájmy Svatého stolce a stejně tak tvé koruny, je vyhubit Husity. Pamatuj, že tyto bezbožníci se odvažují vyhlašovat a zavádět principy rovnosti…že všichni Křesťané jsou bratři…že Kristus přišel na zem, aby odstranil otroctví…volají lidi ke svobodě. Dokud je ještě čas, obrať své síly na Čechy (Bohemia). Pal, masakruj, zpustoš celou zemi, neboť nic nemůže být tak Boha těšícího a pro tebe jako krále užitečnějšího, než vyhlazení Husitů.“

  • neco-z-historie-vztahu-rimske-cirkve-k-ceskemu-narodu

Dodejme, že polský král se do této války nenechal zatáhnout. Češi z počátku hledali u polského dvora nástupce na český trůn, to nevyšlo, ale během husitských válek spolu obě země spolupracovali. Česká polní vojska pod velením Jana Čapka ze Sán, hejtmana sirotčí obce dokonce pomáhala polskému králi v boji proti řádu německých rytířů. Jan Čapek dorazil se svým vojskem až Baltu. V roce 1431 byla poražena poslední, pátá křížová výprava pro českým zemím k vyhlazení husitů, byla poražena u Domažlic duchovním správcem obce polem pracujících Prokopem Velikým.

Katolický církevní historik Malý hovoří o křížových výpravách v podstatě jako o akcích proti islámu (zřejmě v rámci dnešní západní propagandy), kromě jednoho přehmatu, kdy křižáci vyvrátili Cařihrad – centrum a opora křesťanského pravoslaví, zřejmě omylem zapomněli včas zabočit.

Daleko více křížových vyhlazovacích tažení což se rádo zamlčuje bylo v samotné Evropě proti křesťanům nekatolíkům, jako byli například albigenští, igenoti, valdenští, husité. To byly vyhlazovací výpravy, ve kterých docházela k plánovanému vyvražďování celých obcí včetně žen a dětí. Oběti byli do desetitisíců. Jenom do Čech jich papež a jeho římskokatolická církev vyslal pět. Co je překvapující, že si to dnes vůbec nepřipomínáme, jako kdyby toto nebyla část našich národních dějin. Měli bychom se nad tímto historickým postojem Vatikánu a římskokatolické církve k našemu národu minimálně zamyslet. Neustále slyšíme strašení komunismem, jehož kritika je samozřejmě oprávněná, slyšíme o komunistických zločinech, připomínáme si nacistické zločiny, to vše uznáváme, ale není svým způsobem k zamyšlení i samotný postoj římskokatolické církve a jejích nejvyšších představitelů v minulosti. Jaký je rozdíl mezi tímto nabádáním papeže, hlavy církve k vyhubení tehdejších většiny Čechu a zničení jejich země s vydáváním to za něco, co těší boha? Jakého boha pro Boha? Nějakého zvráceného lačnícího po krvi a masakrech? Měli bychom se zamyslet co se s naším národem děje, zejména když dochází k doslova magické akci typu odevzdaní majetku církvi. Místo toho se dovídáme stále více samé „nové“ objevné výběrové pohledy na husitství mající jedno společné, jde ryze o účelovou snahu pomlouvat husity na základě z kontextu vytrhaných skutečností bez znalostí skutečného rámce. Nacistům bychom snad asi také nic nevraceli, komunistům také ne ale u katolické církve nějak velkoryse přehlížíme historickou nezpochybnitelnou pravdu. Ještě jednou si přečtěme dopis jejich papeže. V čem to je jiné od směrnic takového R. Heydricha?

Vždyť jak může v čele „církve svaté“ za kterou se schovává římská sekta stát člověk, který nabádá druhé k vyhlazení jiných a dokonce se diví, že někdo může hlásat takové hodnoty jako rovnost a bratrství všech křesťanů, který se zve zástupcem Krista na zemi? Kristus hlásá lásku, jeho náboženstvím je přirozená rovnost všech lidí, neboť jsou jedné podstaty z jednoho Boha.

U husitských válek se často nerozlišuje samotný jejich rámec jako odboj českého národa proti římské církvi, jehož jistou část lze oprávněně nazývat duchovně – ideovou i vlasteneckou válkou a jejím vedlejším efektem v podobě vnitřní občanské války mezi husitskými stranami, která byla často neméně násilná, nikoliv zrovna k naší velké slávě, ale zejména k poučení, abychom již podobné bratrovražedné boje mezi syny jednoho národa nedopouštěli a vždy uměli rozlišovat, kdy zájem celku je opravdu důležitější z jakýchsi vyšších duchovních idejí – jenom to dělá skutečné duchovní jádro našeho národa jako celku – schopnost rozlišovat v daném dějinném okamžiku, kdy je nutné se vrátit k základním sjednocujícím mobilizačním aspektů každého svébytného národa. Svoboda národů není samozřejmost.

Je postoj církve této nadnárodní organizace s velkou zkušeností manipulace se svými agenty nejen v naší politické sféře dnes k našemu národu jiný? Nenechme se klamat kulisami dnešního světa. Naši předci v papežovi viděli Antikrista a v jeho římskokatolické církvi viděli nevěstku babylonskou a nemysleme si, že nevěděli proč to říkají.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře