Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Chebský štaufský sloup

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Žijeme v klimatu, kdy se doslova útočí na českou národní identitu, její historické kořeny, z kterých vzešla naše státnost a svrchovanost a doslova vše, co jenom trochu zavání českou samostatností, se snižuje, zesměšňuje, převrací a dokonce odmítá, nebo se považuje za komunistickou propagandu, či český nacionalismus a šovinismus. Tato úsilí se zviditelňuje a schovává zejména za tzv. „kulturu“. Těchto snah není málo, vyberu jenom namátkou výčet těchto snah z poslední doby, o kterých vím:

  • chebsky-staufsky-sloup

• Premiér Ne-čas hledá novou českou identitu v Bavorsku – rozbor jeho zkoušky ze sudetsko-katolického výkladu „českých“ dějin podle učení protektorátního Collegia Bohemica jsem popsal jinde.

• Snaha o obnovení tzv. „mariánského sloupu“ na Staroměstském náměstí, který nechal postavit habsburský císař Ferdinand III. na počest vítězství katolických vojsk nad českými stavy po Bílé hoře. Následkem této bitvy došlo ke ztrátě státní samostatnosti, náboženské svobody, a český národ málem doslova vymřel.

• Snaha o obnovení sochy generála Radeckého z Radče (celým jménem Johann Joseph Wenzel Anton Franz Karl Graf Radetzky von Radetz), který byl rakouským maršálem, jehož jmenoval v roce 1813 generalissimus rakouských vojsk, kníže Karel Filip Schwarzenberg velitelem rakouského generálního štábu. Jedná se o generála, který pomáhal vojensky udržovat habsburskou rakousko-uherskou monarchii se všemi ujařmenými národy, včetně Čechů a Slováků. Potlačil snahy například Italů o odtržení od R-U, apod. Je pravdou, že je považován za jednoho z největších vojevůdců 19. století, ale současně plně podporoval a sloužil R-U habsburské monarchii.

• Výstavba takových děl, jako třeba socha Nibelungů na náměstí v Moravské Třebové, což je ryze německý epos, ze kterého mimo jiné čerpala své myšlenky nacistická propaganda. Nic proti tomuto ryze germánskému eposu oslavující germánskou „udatnost“, pokud jej oslavují v Německu, ale k naší kultuře má vztah asi jako „pěst na oko“, jak se říká.

Naopak se provádí tiché odstraňování všeho, co připomíná české specifické národní dějiny, jako třeba „tiché“ odstranění sochy husitského duchovního Jana Želivského z novoměstské radnice a celkové špinění husitství.

Tato snaha o odnárodnění a postupné pokatoličtění a pogermanizování českomoravských zemích se projevuje opět v těchto dnech. Jak jinak je vše schováno za ušlechtilé cíle: „kulturu“ a přepisování historie z pohledu katolického nebo německého. Vyzdvihují se pouze části našich ději jako třeba období rakousko-uherské monarchie, které ale z pohledu naší státnosti a národní svébytnosti bylo obdobím zotročení našeho národa. To se schovává za krásné památky a umění baroka. Jako kdyby barokní tlustí andělíčci a sudovité kaple mohli vyvážit takové hodnoty jako náboženská svoboda a národní samostatnost, která byla jako první právě v českém království! Tím se současně samozřejmě likviduje to, čemu se říká česká národní kultura, národní povědomí, které je samozřejmě pevně a prvotně spjata s našimi národními dějinami, a tak se náš národ odnárodňuje do podoby amorfního stáda zmatených „pseudoevropanů.“ Tak pod neoliberálními hesly o „svobodě“ „multikulturalismu“ naše odnárodněná mládež nastupuje jako poslušní otroci na galéru, kterou řídí tradiční nepřátelé našeho národa.

V rámci současného opětného útoku proti naší národní identitě a v podstatě celému slovanství se uplatňuje klasické taktika: sejde z očí, sejde z mysli, či obráceně: co bude „na očích“, bude v povědomí lidí. Takto se pomalu, plíživě, ale zcela jistě náš národ odnárodňuje a zbavuje svých kořenů v národní kolektivní identitě tvořené společnou kulturou, historií, a zejména její zkušeností. Tak vznikne zcela amorfní společenství lidí bez společných kořenů, které ani nebude mít zájem na vlastním státu a samostatnosti a zcela s radostí přijme mentalitu otroků. Vše začíná přijetím cizího smýšlení o nás samých, které přijmeme za své. Někteří mezi námi již tímto procesem prošli, viz například český premiér Ne-čas a mnozí členové „umělecko-kulturní“ fronty.

Právě k těmto snahám patří i snaha o postavení Štaufského sloupu na veřejném místě v Chebu, který plánuje nadace Historický Cheb. Někteří občané Chebu se právem bouří. Řekněme jasně a na rovinu: Fridrich II. Štaufský nemá žádný vztah k českému národu, ani k našim dějinám. Jedná se o ryze německou historickou postavu. Celý rod Štaufů je významným rodem pro Němce a německou historii. Z rodu Štaufů pocházelo mnoho německých králů a císaři tzv. Římské říše národa německého. Jednalo se o římskoněmeckou vládnoucí dynastii. Význam této historické osoby je výhradně pro německé země a částečně pro Itálii, nikoliv však pro Čechy. Rod Štaufů lze svým významem pro Němce přirovnat k našemu rodu Přemyslovců a jejich významem pro český národ.

Kdo byl Fridrich II. Štaufský? Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a sicilským královstvím. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován. Tento spor pramenil z Fridrichova přesvědčení, že je univerzálním vládcem celého křesťanského světa, církevní hierarchie si však tento nárok osobovala rovněž. Fridrich se považoval být na zemi tím, čím je Bůh na nebesích. Dodejme, že jinak ale v historii tyto dva karmické proudy spolupracovali ve svém tažení směrem na východ (Drang nach Osten).

K osobnosti Fridricha II. Štaufského lze ještě říci to, že byl svými současníky považován za krutého. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu, a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval mistrem ukrutnosti. Tolik co lze říci k osobě tohoto německého císaře.

Proč tedy zrovna Štaufský sloup v Chebu, když samotný Fridrich II. Štaufský nemá žádný vztah k českým dějinám?

V Chebu došlo k podepsání tzv. „chebské buly,“ která mu mimo jiné zajistila královský trůn. Z historického hlediska to byl právě náš český král Přemysl Otakar I., který pomohl Fridrichovi II. Štaufskému k dosažení koruny římského krále národa německého. Bez jeho pomoci by se nemohl ujmout římského trůnu. Vojensky ho při tom podporoval právě český král Přemysl Otakar I. Za tuto podporu jej německý stávající císař Ota Brunšvický sesadil z královského trůnu. Fridrich získal v německé říši poměrně rychle převahu a svému přívrženci a politickému spojenci Přemyslu Otakaru I., který jej podporoval vojensky i politicky, zajistil známou Zlatou bulu sicilskou. Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul. Současně byl český panovník napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské a mohl se účastnit říšských sněmů, kde volil římského císaře. Zlatá bula sicilská je někdy nacistickou historiografií a některými českými kolaboranty vykládána jako důkaz podřízenosti českých králů římským císařům. Opak je pravdou, byla výsledkem vzájemné politické a vojenské spolupráce mezi oběma panovníky. A v konečném důsledku to bylo naopak české království a jeho králové, kteří získali možnost ovlivňovat i volbu německých císařů, a dokonce se jím i stát, jako později Karel IV.

Počátkem roku 1213 se oba panovníci osobně setkali právě v Chebu. Zde se podepsala listina, která dávala římsko-katolické církvi záruky, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní, do které světská moc panovníků nebude zasahovat, a že naopak světská moc se bude zasazovat o potírání kacířství! To byl obsah oné „chebské buly“. Právě toto setkání, které se událo před 800 lety, má být tím „důvodem“ ke vztyčení více než 3 metry vysoké stély – štaufského sloupu na veřejném místě.

Těchto štaufských sloupů je celkem 19 a jsou rozmístěny po městech Německa, Rakouska a Itálie, tedy v zemích, ke kterým tento německý císař měl historický vztah. V těchto případech se jedná opravdu o logickou historickou památku. V případě Chebu to vše vyznívá trochu jinak. Cheb zejména obratnou politikou, ale i vojenskou mocí českých panovníků, nakonec zůstal součástí zemí Koruny české.

Kdo ve skutečnosti prosazuje výstavbu tohoto štaufského sloupu, navíc na veřejném místě? Německá štaufská společnost přes nadaci Historický Cheb v rámci tzv. „krajinné výstavby“.

Z pohledu kultury, a tedy českých dějin a významu k Čechám, zcela objektivně bez předpojatosti platí:

• Oslavovat Fridricha II. Štaufského na našem území postrádá zcela jakýkoliv logický smysl z pohledu historického vztahu k českému státu, národu a jeho dějin.

• Pokud už by se mělo zohlednit historické setkání obou panovníků, tedy Přemysla Otakara I. s Fridrichem II. Štaufským z roku 1213, tak by bylo vyvážené například postavit vedle sebe sochy obou panovníků, a nikoliv jenom „štaufský sloup“.

Proč tedy snaha o „sloup“? O co ve skutečnosti ale jde? Stručně o lumpárnu a útok proti českému národu. O magický akt představitelů římskokatolické církve a jí nakloněných, podobně jako v případě obnovení sloupu na památku vítězství nad českými kacíři na Staroměstském náměstí, což se také děje v této době. Zkrátka jde o to „magickým“ způsobem zapečetit akt, který byl zde v roce 1213 stvrzen oběma panovníky: nezávislost církevní moci na moci světské a současně zajištění výsadního postavení - monopolu ve společnosti s tím, že světská moc se zavazuje k potírání kacířství všeho druhu: rozumějme dobře, tedy všech, kteří mají jiný způsob náboženského vyznání než dogmatické katolictví. K tomu se vždy používaly sloupy nebo stupy. Existuje celá oblast esoteriky, v podstatě magie, tzv. geomantie, která se tímto zabývá. To se má ve skutečnosti oslavovat postavením „štaufského sloupu“ právě v Chebu – na pomezí tradičního stýkání dvou kultur a karmických proudů: německo – katolického a slovansko – kacířského (z pohledu katolíků samozřejmě).

Uvědomme si, že tyto snahy, jako „štaufský sloup“ v Chebu a „mariánský sloup“ na Staroměstském náměstí, se dějí současně v době, kdy český stát na výročí prohrané bitvy na Bílé hoře daroval velkorysý dar – či spíše tribut Vatikánu a jeho římskokatolické církvi, a to v takovém rozsahu, který platí poražené státy ve válkách vítězům, nebo ovládané kolonie svým „protektorům“. My jsme jej darovali doslova pod vlivem jakési „vlčí mlhy“, doslova hypnózy. To nemá obdobu, zejména v době, kdy je český stát zadlužen a peníze chybí v sociální oblasti, školství, zdravotnictví apod. Zkrátka je magickým způsobem cíleně působeno na podvědomí českého národa s cílem, aby přijal jemu cizí smýšlení – aby byl pokatoličtěn a pogermanizován. Tento cílený útok na český národ bohužel málo lidí vnímá.

Když už jsme u Chebu, církvi a české národní historii a chtěli bychom opravdu připomenout významný historický akt spojený s Chebem a naším národem, nabízí se oslavit a připomínat jinou událost z našich dějin, a to velmi významnou, dalece převyšující i ono historické setkání Fridricha II. Štaufského a Přemysla Otakara I. Tím je tzv. „Chebský soudce“, zlomová událost husitského reformačního nápravního hnutí tehdejších Čechů.

Po pěti neúspěšných křižáckých kampaních do Čech – vyhlášených papeži římskokatolické církve, na kterých se podílely země a vojenské kontingenty takřka celé tehdejší Evropy – jež měly jednoznačně vyhlazovací charakter, které se podařilo našim předkům – husitům všechny porazit a odrazit, byla římskokatolické církev v čele s papežem přinucena k jednání se zástupci tehdejšího českého husitského státu. Po doslova rozdrcené páté křižácké výpravy u Domažlic (1431), se papež i církevní kardinálský koncil a celé Německo obávalo vpádu českých husitských vojsk do Německa, a proto raději nabídli husitům možnost slyšení a jednání jako rovný s rovným. To, oč marně usiloval právě Mistr Jan Hus a po něm Mistr Jeroným Pražský.

8. - 18. 5. 1432 právě v Chebu proběhla jednání delegátů basilejského koncilu v čele s kardinálem Cesarinim a husitského zemského sněmu. Tato jednání otevřela cestu k ukončení husitských válek. Husité právě na jednáních v Chebu dosáhli obrovského úspěchu v dlouhém a neúnavném konfliktu s Římem a jeho církví.

Bylo dohodnuto, že konečným arbitrem v dohadování o platnost čtyř artikulů (základní formulace husitského náboženského programu, který mimo jiné obsahoval zásadní požadavek zbavení církve světské moci a panování a návrat k původnímu duchovnímu účelu) na jednání na basilejském koncilu, kam byli představitelé husitů přizvání jako rovnocenní partneři, bude Boží zákon a Duch svatý! Tímto tzv. Chebským soudcem byla všemocná římskokatolická církev poprvé ve svých dějinách donucena pod tlakem rozhodných husitských vítězství na válečném poli jednat s kacíři jako se sobě rovnými o všech sporných otázkách ve věcech víry. Neskutečný posun v náhledu na české reformní hnutí oproti době, kdy byl Hus v Kostnici obviněn z porušení kanonického práva, právě proto, že se odvolal ke Kristovu zákonu. Byla jiná doba a to, co mělo být hlavní zásadou života církve, husité vybojovali až silou svých zbraní. Nejvýznamnějším bodem chebské písemné dohody byl sedmý z celkem jedenácti bodů, kterým zněl:

"…za nejspravedlivějšího a nestranného soudce přijat zákon boží, praxe Kristova, apoštolské a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají…"

Přesně toho se ve své době dožadoval Mistr Jan Hus u svých kostnických soudců. Ti s ním však jednali jako s kacířem a odsoudili ho na potupnou smrt upálením. Až s pozvednutím svých zbraní husité vybojovali toto právo na praxi svého náboženského života. Právě tímto aktem bylo v evropských i světových dějinách vybojováno právo náboženské svobody a napadena dogmatická vyvolenost jediné správné věrouky a církve. Tento nám možná dnes samozřejmý výdobytek museli naši předci vybojovat zbraněmi po dlouhé léta únavných bojů. Nestojí za připomínání například spíše tato významná historická událost a přínos tehdejších Čechů evropskému humanistickému smýšlení a idejím, na kterých by měla stavět moderní humanisticky a demokraticky orientovaná Evropská společnost?

Ať si německá štaufská společnost staví své „stoupy“ v Německu, Rakousku a Itálii, do našich zemí historicky nepatří. Existuje snad nějaká „přemyslovská společnost“, která usiluje o stavění přemyslovských sloupů někde v Německu?

Pokud už připomínka Fridricha II. Štaufského v Chebu, tak jedině společně s českým králem Přemyslem Otakarem I.

V Chebu by se měl připomínat právě „Chebský soudce“ jako velký přínos české historické kultury evropskému demokratickému a humanistickému myšlení. Jednání tehdy vedl duchovní správce husitských polních vojsk a nekorunovaný představitel českého státu, Prokop Holý, zvaný Veliký. Jeho sochu by si Cheb jistě zasloužil více, než „štaufský sloup.“

Aby tato českému národu nepřátelská snaha byla správně mediálně podpořena, tak v Chebském deníku ze 14. 3. 2013 je o celé akci napsán článek, který má tučný titulek: „Komunisté: Štaufský sloup ne!“ To aby si byl český čtenář mediálně zmasírovaný omílanou antikomunistickou propagandou od začátku vědom, že mít jiný názor než ten oficiálně prosazovaný – nebo se dokonce nad tím cítit pobouřen z pohledu českých národních dějin, znamená být těmi zlými komunisty. V článku se pak dočteme, že proti sloupu krom některých historiků a předsedy některých občanských sdružení je i jeden z chebských zastupitelů za KSČM. Co však má řádným demokratickým způsobem zvolený chebský zastupitel za KSČM společného se snahou o manipulaci s historickou skutečností v Chebu společného kromě toho, že vyjádřil svůj demokratický názor, mi však uniká. I toto je projev manipulace s veřejným míněním a zneužití dnes tak stále ještě mnohdy účinného falešného antikomunismu. Takové postupy jenom potvrzují a dokazují, že na celé snaze kolem „štaufského sloupu“ nebude nic pro český národ pozitivního – spíše naopak.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře