Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

600 let výročí upálení Mistra Jana Husa (1.)

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Právě v tomto roce si připomínáme 600 let od upálení českého univerzitního mistra, rektora pražské univerzity a kněze tehdejší mocenskou organizací katolické církve. Ve skutečnosti si připomínáme dvě vraždy, neboť o několik měsíců později tentýž koncil prohlásil za kacíře a upálil Husova souputníka, tehdy věhlasného evropského učence Jeronýma Pražského, který byl dříve nucen před pronásledováním inkvizicí opustit univerzity v Sorboně a Heidelbergu.

Následovalo rozhořčení lidu českého jazyka, nejen obecného, ale i vysoké šlechty v zemích koruny české, která to navíc chápala jako urážku českého jazyka a království, jehož obyvatelé se považovali za věrné křesťany.

Cítím, že skutečný význam a odkaz myšlenek Jana Husa a následného, od jeho osoby, učení a myšlenek neoddělitelného období husitství (1415–1436) spočívá v něčem širším a hlubším, něčem, co se dotýká bytí každého člověka a co běžně nevnímáme, a proto bych tomu rád věnoval pozornost. Husitství má své hlubší tóny echa svého bytí, které stále zní v našich duších.

  • 600-let-vyroci-upaleni-mistra-jana-husa-1

Myslím si, že otázkou není to, zda byl Jan Hus mučedníkem nebo kacířem, ani to, zda byl podle kanonického práva odsouzen „po právu“ či nikoli. Tyto otázky se týkají povrchu. Skutečnost, že ani za 600 let se oficiální stanovisko katolické církve k Janu Husovi a jeho učení nezměnilo, s čímž nějaké individuální vyjádření lítosti nad jeho útrpnou smrtí nijak nesouvisí, jenom ukazuje, že skutečný odkaz Jana Husa a řeč husitství k dnešní době je stále nanejvýše aktuální, i když v daleko univerzálnějším slova smyslu, a přesahuje rámec české reformní snahy a revoluce, kterou známe jako historické vzepětí našeho národa v 15. století. Myslím si, že význam Jana Husa a následného českého husitství nespočívá ani v tom, že se jednalo o první evropskou reformaci před německou reformací, která následovala téměř o sto let později. Byť je jisté, že ji ovlivnila a inspirovala, v samotném jádru husitství a zejména táborství však šlo o něco hlubšího a univerzálnějšího, než jenom o oddělení církví nebo „jiný“ názor.

Duchovní a duševní klima středověku

Jan Hus žil v rámci tehdejšího duševního klimatu celé společnosti, jenž byl tvořen církevním dogmatem o trojím lidu, které bylo považováno za neměnné a od Boha dané jako projev jeho vůle. Celý život středověkého člověka jakéhokoli

stavu byl pevně zarámován církevními dogmaty, která pronikala každodenním životem lidí. Navíc se církvi podařilo vytvořit takřka samostatný „stát ve státě“ na celém území tehdejšího českého stáru, který odčerpával nemalé finanční prostředky do Říma a vlastnil téměř třetinu půdního fondu Českého království. Společnost byla přísně hierarchická a Jan Hus dospěl svým vnitřním zráním, autentickým náboženských životem, a tedy i nevyhnutelným zápasem o reformu církve požadováním návratu k jejímu původnímu významu a učení k otázkám, které přesahovaly tehdejší myšlenkový rámec společenského klimatu, a svým přirozeně rozvratným působením těchto otázek na toto klima vyvolal příslušnou reakci v podobě střetu s mocenským aparátem tehdejší církve.

Podstata Husova křesťanství

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž je odloučení věčné od milosti Boží…!“ Mistr Jan Hus

Jan Hus si při studiu písma a díky svému upřímnému pojetí víry v křesťanské učení nemohl nevšimnout, že aktuální obraz církve a jejích představitelů rozhodně neodpovídá ideálu písem a původnímu učení Ježíše a apoštolů a že církev není společenstvím křesťanů směřujících ke spáse, ale mocenskou organizací, jež se místo na vnitřní život zaměřuje na shromažďování majetku a zevní moc. Hus současně také upozorňoval na sociální rozměr původního křesťanství. Na to již před Husem upozornila celá řada českých reformátorů s Janem Milíčem z Kroměříže v čele, který neváhal nazvat samotným Antikristem ani císaře říše římské Karla IV.

Hlavní příčinu duchovního úpadku viděl Hus právě ve starosti duchovních představitelů o světskou moc, majetek a peníze. Proto také rezonoval s učením oxfordského učence Johna Viklefa, který navrhoval zbavení církve světské moci a majetku již před Husem. V jeho textech Hus nalezl oporu pro své téze o reformě církve. Zde se nejednalo o to, že by Hus byl nějakým sociálním revolucionářem (komunistou 15. století, jak si přáli někteří marxističtí historikové a jak viděli husity potomci katolické šlechty, jako například

Schwarzenberg, kteří vždy hájili pouze své neopodstatněné stavovské výsady z ideologického pohledu), ale o vyústění jeho důsledného přenesení principu Pravdy jako nejvyšší duchovní i lidské hodnoty do centra svého náboženského života. Tedy nikoli nějaký abstraktní „Bůh“, „Duch svatý“, teologická trojice, či dokonce papež, ale princip Pravdy, který se odráží i v rozumu — intelektu člověka a svědomí, byl pro Husa středobodem autentického duchovního a náboženského života. Z tohoto postoje pak odvozoval všechny postoje k dalším otázkám společenským a mocenským.

Tím se Jan Hus ve své době nepřímo přihlásil k původní duchovní tradici věčné filozofie, která učí: Není vyššího náboženství než Pravdy a Pravda je vždy vítězná. To je základní filozofické východisko indických véd, považovaných za nejstarší písemný zdroj indoevropské spirituality. Toto heslo později stálo v latinské podobě (Veritas vincit) i na korouhvi Jana Žižky z Trocnova, později na Kalichu, pod níž bojovalo jeho bratrstvo, a nakonec ve zkrácené podobě „Pravda vítězí“ stojí i na prezidentské standartě českého prezidenta.

Hus neměl slovem „Pravda“ na mysli nějakou určitou „pravdu“, tedy něčí pravdu, ani svou vlastní pravdu, ale princip Pravdy, ukotvený v samotné metafyzické zkušenosti Bytí v jakémkoli bytí. Jako nejvyšší princip Pravdy a nejvyšší hlavu církve pak chápal Krista, totožného s Pravdou, ke kterému se také odvolal, když ho církev obžalovala z kacířství. To byl samozřejmě pro církev „teologický oříšek“ zcela mimo rámec takzvaného kanonického práva a koncil nedokázal pochopit, o čem vlastně Hus hovoří.

Tím, že Jan Hus do popředí svého života umístil princip Pravdy, kterou chápal metafyzicky a jež se současně odráží i v lidském intelektu vyjadřující přímé poznávání věcí a jejich pojmenování správnými slovy, tedy o navrácení slovům jejich původní význam, i s vybídnutím, aby právě na tomto základě, z pohledu principu Pravdy, a tedy prostřednictvím dialogu (snahy o sdílení vnitřního smyslu (logos) v rozhovoru), člověk vše kriticky zkoumal a přezkoumával, včetně nařízení představených a světských vládců, se přihlásil k proudu věčné filozofie, jejíž historické projevení nacházíme v hinduismu a ve védách. Nikoli teologický Bůh nebo určitá podoby víry či náboženství jako soubor dogmat, ale Pravda jako nejvyšší duchovní hodnota. V tom byl a dodnes zůstává zásadní rozpor mezi Husovým pojetím křesťanství a církevním křesťanstvím a současně univerzální nadčasovost Husovo sdělení. Křesťanství podle Husa není spojeno

se zevní organizací církevního nadnárodního státu a papežem, ale jedná se o autentický náboženský život každého křesťana hledajícího spojení s Kristem ve svém životě, s Kristem, jenž je jedinou „hlavou církve“, chápanou jako společenství křesťanů.

Jan Hus byl tedy upřímným věřícím křesťanem, který usiloval o reformu církve zevnitř a její návrat k původnímu poslání. Do centra svého učení postavil samotného křesťana, tedy člověka a jeho svědomí, které je v souladu s rozumem, a nikoli církevní hierarchií s papežem v čele. Šlo v podstatě o decentralizující myšlenky, rozvracející kult křesťanství a s ním spojenou mocenskou organizaci s papežem nebo koncilem v čele. Toho si byli tehdejší představitelé církve vědomi. V širším kontextu se pak jednalo o otřesení základy samotné středověké společnosti jako takové. K tomu směřovalo i Husovo odvolání ke skutečné hlavě církve — Kristu, kdy přímo odmítl autoritu papeže a koncilu.

Pokračování.

 

podporte-width

 

Facebook komentáře