Jiří Baťa: Václav Havel má (měl) narozeniny. No a?

Podrobnosti

Blogy / Jiří Baťa|

10. říjen 2011|

Jiří Baťa|

14649 x

Je zajímavé porovnávat názory a konstatování, vztahující se k oslavám 75. narozenin Václava Havla. Zatímco politikové, významné osobnosti a novináři se předstihují v superlativech s cílem zůstat „v dobrém" se špičkami okolo Havla i samotného oslavence, obyčejní lidé se vyjadřují otevřeně, protože si jsou vědomi ne až tak potřebné glorifikace, kterou předvádějí lidé, kteří jsou svým způsobem V. Havlovi vděčni.

Byl to totiž on, který jim v roli prezidenta ukázal cestu a otevřel bránu k zisku bezpracného bohatství, postavení a vlivu. Bohužel ne všichni, kteří se o zvrat režimu zasloužili, požívají slávy a uznání, tedy kromě jiného. Řada z nich, kteří se angažovali stejně jako Havel, ne-li mnohem víc, kteří trpěli a strádali s vírou, že bude lépe, však upadli v zapomnění. Ne náhodou, ale zcela záměrně. Byli to totiž lidé čestní, netoužící po nějaké slávě a bohatství, ale lidé, kteří z vlastního přesvědčení a charakteru vedli nesmlouvavý boj s režimem s vědomím, že jen demokracie jen správný systém, který je schopen dát lidem žít svobodně, důstojně a spravedlivě. Že se jejich sen ne zcela naplnil, je věc jiná.

Z pohledu lidí z těch vyšších pater jsou na adresu V. Havla vznášeny samé líbivá a podlézavá slova chvály, je jimi vyzdvihována zásluha na tom či onom, upřednostňovány jsou jeho, bohužel, (až příliš lichotivě ohodnocená) literární či jiné díla, jeho ohlas v zahraničí atd. Upřímně řečeno, ve vlastním zájmu z něj dělají něco, čím není. Dle soudu mnoha lidí by však bylo lepší, kdyby se V. Havel vůbec prezidentem nestal a zůstal jen v pozici vůdce listopadové revoluce, případně další, méně výraznou osobou následujících let. Bylo by to dobře jak pro něj, ale mnohem lepší pro společnost. Protože jeho činnost v prezidentském křesle přinesla více minusových, jak plusových bodů. Tedy pokud se občanů Čech a Moravy týká.

Nicméně Havlovi jistě tato slova dělají dobře, jeho sebevědomí se utužuje. Na rozdíl od jeho zdraví, které je víc než chatrné. To ovšem neznamená, že bychom jej, (jako příměr) měli nosit na rukou, nemůže-li chodit. Lítost nad jeho podlomeným zdravím od jeho příznivců je jednak přehnaná, jednak zbytečně medializovaná, mnohdy i falešná. Tisíce jiných v jeho věku je na tom stejně, ne-li hůře, tisíce lidí má zničené zdraví z celoživotní namáhavé práce a zaměstnání, zatímco V. Havel má své zdraví podlomené díky nezměrnému chlastu, kouření a bohémskému způsobu života, který žil. Není omluvou ani pravdou, jak se rádo v našich mediích prezentuje, že zdraví mu zničil kriminál. Tisíce lidí bylo v kriminále (a často mnohem déle) a nejen z politických důvodů a jejich zdraví není ve stavu, jako u V. Havla. A i kdyby bylo, kdo se zajímá o politické vězně z Jáchymova a jiných zařízení, odkud si nadosmrti odnesli následky na svém zdraví? Jenže V. Havel nebyl obyčejný kriminálník, on byl chartista a bojovník proti totalitě, se kterou bojoval, ale i spolupracoval. On a řada jiných byli především finančně podporování západními státy a byl-li už Havel v kriminále, byl to jen další důvod k bonusům západu ve formě valut či bonů.

Všichni ti gratulanti ne že by zapomněli, ale zcela vědomě o minulém životě Havla mlčí. Není radno jeho minulost vzpomínat, jednak proto, že není o co stát a za další, nebylo by to vůči oslavenci jaksi košér. Když už je Havel jednou slavný, tak se mu sláva musí aspoň touto cestou garantovat. Jenže nejde jen o dávnější minulost, jeho život a činnost se podepsala i na polistopadovém vývoji republiky. Na svědomí toho má víc než dost, ale kupodivu, nikdo z jeho „věrných" o těchto věcech nemluví. Taky proč by mluvili, byli by tím sami proti sobě. Tak například Alexandr Vondra se k Havlově zdravici vyjadřuje takto: „ Václav Havel je pro mne prezident osvoboditel. Skoncoval s vládou komunistů v této zemi..." Může Vondra říci něco špatného, když jej Havel učinil velvyslancem v USA a dnes je tam, kde je? No jistě že ne! Nebo Michael Kocáb, který řekl: „ Je to můj přítel, mám ho velmi rád. A je to postava, která se zapsala do našich národních dějin, po Masarykovi nejvýznamněji..." Ani on nemůže říci nic jiného, neboť to byl Havel, který jej vtáhl do politiky, z obyčejného muzikanta udělal svého poradce atd. O něco kuriózněji zní slova Karolíny Peake: „Je pro mne největší osobností listopadu 89 a prezidentem, na kterého můžeme být hrdí!" Zde je pro K. Peake omluvou snad jen její věk, na druhé straně nevěřím, že by o V. Havlovi neznala víc, než co pro veřejnost znát musí. Pozoruhodné je také přání bývalého komunisty Přemysla Sobotky: „ Prezident je pro mne symbol pádu komunismu a následně vstupu do NATO." Pan Sobotka si zřejmě už nepamatuje, že byl členem KSČ a že za komunistů úspěšně vystudoval. Poněkud obsáhleji pojal svou gratulaci premiér Nečas, který mj. řekl: „ ...Má historicky nezastupitelné místo při přeměně totalitní společnosti ve společnost svobodnou, demokratickou. Boji za svobodu a demokratické principy věnoval celý svůj život a to nejen v dobách komunistického temna. Za to si zaslouží naši úctu!"

Ve výše citovaných gratulacích (a že jich bylo nemálo), nenaleznete jediné negativní slůvko, vztahující se k jeho životě. Běžně se to sice říká o nebožtících, že „O mrtvých jen dobře", ale V. Havel ještě žije, tak proč neříci „B", když už bylo vysloveno „ A"? Vždyť ty gratulace vyznívají jako nekrology a ne jako oslava narozenin. Notabene, není žádným tajemstvím, že o V. Havlovi je známo mnohem víc, než by si mnozí přáli. Mohou o tom vyprávět mnozí, kteří se jako chartisté a politicky pronásledovaní dostali do styku s V. Havlem, paní Olgou, manžely Bendovými, ale i dalšími, kteří buďto ve svém análpismu zdárně pokračovali, nebo zavrženi odešli ze scény polistopadového vývoje. Naštěstí pro ně se o tom nemluví, protože by bylo rázem po Velikánovi, hned po Masarykovi.

Navzdory všemu výše uvedenému se přece jen na veřejnost dostala malá, kupodivu negativní glosa o životě V. Havla. V BLESKU (středa, 5. října 2011) byl uveden úryvek historičky Blanky Císařovské, ve kterém se zmiňuje:

"V září 1989 se Havel ve svých 52 letech opil na koncertě Hudby Praha a spadl do rybníka. Ve chvíli, kdy ho přátelé z ledové (v září a ledové? pozn. autora) vody vytáhli, nejevil známky života. Druhý den se již léčil z dalšího zápalu plic...!" V článku je pak mj. rovněž zdůrazněn fakt, že Havel mnoho kouřil, až několik krabiček denně, což mělo za následek vznik zhoubného nádoru, který mu byl odebráním poloviny pravé plíce odstraněn.Ta příhoda s alkoholem (opitím) v září 89 zde trčí jako kůl v plotě, jako by to byla víceméně náhoda, že se V. Havel někdy opil. Zmínka o tom, že nejen nadměrně kouřil, ale stejně nezměrně holdoval alkoholu a různým orgiím, se nikdo nikde nezmiňuje.

Po listopadové revoluci se stal idolem demokracie náš první prezident, zakladatel Československého státu T.G. Masaryk. I v jeho případě byly v souvislosti s jeho osobou až horlivě používány superlativy přesto, že i on měl řadu nectností a negativních vlastností. Ovšem i o nich se začalo veřejně mluvit až v průběhu vývoje naší polistopadové společnosti, nicméně přesto, že se o nich hovořilo, jeho kladné či pozitivní vlastnosti, práce a zásluha na vzniku demokratického Československa převládají. Stejně tak to nejspíše dopadne i s Havlem. Jen je otázka, zda mu lze přičíst všechno to, co mu přisuzují současní analpisté. Jen je škoda, že se dětem a mládeži podbízivě předkládají jen Havlova pozitiva a negativa se úzkostlivě tají. Jaké asi bude pro ně překvapení, až po letech seznají, že V. Havel nebyl jen tím slavným prezidentem osvoboditelem, největší osobností, na kterou můžeme být hrdi, ale že to byl člověk z masa a kostí, s nectnostmi a vlastnostmi jako mnozí z nás (nebo z nich - mladých), byť některé nectnosti převyšovaly míru únosnosti. Jenže to bylo dáno tím, že jakkoliv byl Havel pronásledovaný, vězněný, v očích totality nepřítel státu a jiné přívlastky jemu přisuzované, byl také prý agentem StB, spolupracovníkem západních rozvědek, stejně jako byl pod ochrannými křídly západních mocností, které mu (na úkor ostatních) poskytovaly nemalou finanční podporu a přízeň. To, že pracoval jako topič či cokoliv jiného byla cena, za kterou dostával velmi dobře zaplaceno. O tom všem se ovšem dnes nemluví. Není to vhodné. Máme přece demokracii, kterou nám Vašek s některými dalšími (již zapomenutými) přinesli nekrvavou revolucí v listopadu 1989. Takže nám nezbývá, než být (ne všichni a souhlasně) s osudem V. Havla zadobře. Jen dobře nechápu, co je neuvěřitelného na životě V. Havla, jak nám sdělují média. Vy to víte?

Komentáře