Gurmáni. Taky mezi ně patříte?

V příloze Magazín v sobotním Právu (6.9.2012) je takový hezký článek, nazvaný „Gurmáni mezi celebritami. Nepřehánějí to?“ Nutno přiznat, že se to docela dobře čte, už hůře vnímá a realizuje, nepatří-li čtenář mezi oslovené, či jim podobné celebrity. Abychom si rozuměli, nutno uvést motto tohoto článku a bude vám hned jasné, zda je to (čtení i obsah) něco pro vás, nebo ne. Tedy: Být gurmánem znamená nelitovat času (ten se dá oželet, pokud se to vyplatí), energie ( zde se má na mysli zřejmě energie jak fyzická, tak technická) a peněz! Myslím, že tím nejdůležitějším faktorem, či spíše pro mnohé problémem, jsou právě ty zmíněné peníze, protože popisované „gurmánštiny“ jmenovaných celebrit nejsou pro každého, tím méně pro nemajetné. V žádném případě tímto nechci naznačit, že bych jim gurmánský apetit záviděl, to ani náhodou, jen se pozastavuji nad tím, jak snadno se předkládá životní standard a životní úroveň lidem, kteří na takové „špeciality“ nedosáhnou a na což naopak ti vyvolení na to mají víc než dost. Dovolím si uvést několik příkladů apetitů celebrit, o kterých je v článku řeč.

     Halina Pawlowská například říká, že jídlo je její koníček a sebekriticky přiznává, že je to na ní vidět. Což o to, někdo nemusí být vyloženě ani gurmán, ani nemusí být jídlo jeho koníčkem a přitom má stejné proporce, jako paní Pawlowská. Co je však zajímavější je fakt, jak se k jídlu, resp. k vaření staví. Halina prý dnes sází na zeleninu (zda je bílkovin, tedy masa přejedená, není známo), ale poznamenává, že zelenina musí být čerstvá. Proto ji kupuje  na farmářských trzích, nebo pro ni jezdí do velkoobchodu s ovocem a zeleninou do Kunratic. K řezníkovi (tak přece jenom u masa alespoň občas zůstává) jezdí až do Nuslí. No proč ne, když se jí to vyplatí.

     Převedeme-li tyto anabáze za potravinami do řeči čísel, vyjadřující pořizovací cenu těchto laskomin včetně (volného) času a ceny za cestování zjistíme (samozřejmě že hrubým odhadem), že nákup sortimentu si nemůže dovolit každý běžný občan, neboť takový nákup přijde suma sumárum na částku, kterou má běžná rodina rozpočtově na několik týdnů. Pro úplnost dodávám, že paní Halina žije v domácnosti o počtu cca (nevím přesně) 6 osob, takže nákupy pro takovou „famílii“ už stojí za to. Notabene, jak paní Halina také přiznává, miluje francouzskou kuchyni, v oblibě má i kuchyni italskou a nepohrdá ani kuchyní východní, tedy maďarskou a ukrajinskou, kam prý sahají její kořeny.  Má tedy z čeho vybírat.

      Druhým gurmánem v pořadí je Ondřej Brzobohatý. Na něm, pravda, ten apetit není tolik či vůbec vidět, ale zapřít gurmánský vztah k jídlu nemůže. Podle něj je základ vaření z dobrých surovin a hlavně odmítá polotovary! U Ondřeje je to velmi prosté, jak dokumentoval na příkladu, kdy si doma pochutnal na těstovinách „frutti di mare“ vlastní výroby.  Protože jsou k tomu (zřejmě) zapotřebí i nějaké ty mořské plody na otázku, zda použil mražené Ondřej odpověděl v tom smyslu, že tu otázku jakoby vůbec neslyšel. „ U Itala na Smíchově jsem všechno koupil čerstvé. Je tam obchod Food and Wine, kde mají kalamáry (neplést s kalamářem, nádobkou na inkoust), slávky i krevety. Mořské ovoce se tomu říká. Podusím to na italském víně, přidám tymián a čerstvou pažitku, špetku soli, k tomu uvařím čerstvé italské těstoviny – tedy nikoli ty sušené, co mají v supermarketu v pytlíku, přidám cherry rajčátka a kapary. Za deset minut jsem měl nakoupeno a uvařeno za dalších dvacet. Rychlé, zdravé a dobré!“ Už jen zapomněl dodat, že také přiměřeně drahé. Ale když na to máte, no nekupte to! Pro úplnost nutno dodat, že oblíbenou má i slovenskou kuchyni, zvláště brynzové halušky, pirohy nebo střapačky s uzeným a zelím.

     Třetici gurmánů doplňuje paní Ivana Chýlková. Ta má sice poněkud svéráznější přístup k jídlu a vaření, nicméně svého času prý praktikovala i tzv. krabičkovou dietu, ta však již vzala za své, ale jak sama říká: „Jídla, které vaříme teď, jsou sofistikovaná, ale výborná a velmi rychlá a proto mne to baví“. V poslední době preferuje Radkovu kuchyni, to jsou jídla podle jejího osobního trenéra, který je výborný kuchař. Jídla od něj jsou prý ta nejlepší, jaké kdy v životě jedli. Paní Ivana však má i jednu takovou specialitu na pravé, chutné rizoto. Jak sama říká, do svých padesáti let prý nevěděla, že existuje speciální rýže na rizoto, která se jmenuje Arborio. A prozradila také, jak rýži na rizoto připravit, zde: „ Nasypete rýži do hrnce, zalijete dvěma deci bílého vína, zamícháte a dáte vařit. Když se to vyvaří, podlijete zeleninovým nebo kuřecím vývarem a vaříte do změknutí. Potom přidáte oloupané a nakrájené žampiony a je to fantastické. Když je sezóna, přidávám i nakrájený chřest“.

     Poslední zbývá v článku zmíněný Václav Noid Bárta. Je rovněž gurmán, ovšem od těch výše jmenovaných se liší tím, že se de facto ještě učí, sleduje různé TV programy , kde se vaří (TV Paprika) a obdivuje pana Pohlreicha. Jeho oblíbenými jídly jsou jídla z italské nebo mexické kuchyně. Jinak nevyniká zvláštními recepturami nebo specialitami, nicméně jednu specialitu přece má. Je to pečená kachna, speciálně připravená, kterou peče při 60 stupních čtrnáct hodin (!). Prý po dopečení se až rozpadá a je úplně neskutečná. K této specialitě připravuje podobnou pochoutku, kachnu tzv. konfitovanou, což znamená marinovanou a posléze pomalu dušenou a zaklopenou. Co znamená zaklopenou, nesdělil. Takto pečená kachna, notabene na husím sádle (což je velmi zajímavé) je prý „naprostá pecka“.

     Tak to by bylo ve stručnosti o gurmánech, kteří mají každý své speciality, nároky, potřeby, chutě a záliby. Určitě by si na popisovaných jídlech mnohý z vás pochutnal, já tedy zcela jistě, ale popravdě řečeno, pokud bych si to měl hradit sám, velmi záhy by mne chuť přešla. Jistě budete se mnou souhlasit, že jakkoliv jsou tato jídla dobrá, možná i zdravá mnozí, neřku-li velká většina, se těchto libůstek musí předem vzdát, protože na to nemají. Všechna ta popisovaná jídla jsou přece jenom více méně finančně náročná a pro mnohé z nás nedosažitelná. Nakupovat v italské, francouzské či jiné zahraniční prodejně není pro každého českého človíčka, dojíždět si pro zeleninu nebo maso  několik kilometrů daleko by také ne každý byl schopen. Zvláště starší, staří  a nemocní lidé. Zajímalo by mne, kdy se v některém takovém magazínu či jinde objeví i reportáž o lidech „v podzámčí“, lidech, jejichž příjmy jsou někde na hranici možná denních útrat výše jmenovaných, lidech, kteří nemají několik měsíců či roků práci, žijí na hranici bídy, mnozí i za ní. Jaké mají tito lidé „gurmánské“ sklony a jakými specialitami si oni udělají radost.   

      Já osobně udělám radost sobě i rodině když uvařím hovězí guláš z líček (žádné přední apod.), přidám (v Lidlu) zakoupený  houskový knedlík a s nakrájenou cibulkou si pochutnám já i celá rodina. Nebo palačinky s nastrouhanými jablky, skořicí, džemem (banánem, broskví) a zalité pudinkem. Po nich se jenom zapráší, ale také mne po nich bolí nohy, protože 15 takových palačinek dělám skoro hodinu, ne-li více. Také vymýšlím co navařit, ale ne proto, abych vymýšlel nějaké speciální jídla se zahraničními surovinami a ingrediencemi, ale proto, abych navařil pokud možno chutně (i když ne vždy zdravě, např. u segedínského guláše z bůčku), ale hlavně ne draho. Jenže ať dělám co dělám, jen z vody se vařit nedá a i to zboží, které Ondra Brzobohatý ze supermarketu zavrhuje, je čím dál tím dražší. S čím však s Ondrou souhlasím, že není vždy kvalitní. Jenže jíst se nejen chce, ale i musí a když není nic jiného a lepšího, co MČČ (malému českému člověku) zbývá. Máme sice všeho přehršel, ale je to drahé a ještě nekvalitní. Nějak se nám ty představy a sliby o demokratickém kapitalismu a lepších časech nenaplnily. Čí asi vinou?

     Ale jinak přeji všem, v rámci možností, dobrou chuť, ať už vaříte, smažíte či pečete cokoliv. Hlavně ať vám chutná.             

7. října 2012                                                                                                       Jiří  B a ť a