George Monbiot: Mýtus o populaci

Podrobnosti

ze světa / Ekologie|

27. říjen 2009|

George Monbiot|

9548 x

Není náhodou, že většina z těch, kdo jsou dnes posedlí růstem populace naší planety, jsou postproduktivní bohatí bílí muži: je to totiž ta opravdu poslední environmentální záležitost, z nichž je nikdo nemůže podezírat. James Lovelock, vynikající vědec zabývající se systémy, na nichž funguje naše Země, například minulý měsíc prohlásil, že „ti, kdo nejsou s to vidět růst populace a klimatické změny jako dvě strany jedné mince, jsou buď ignoranti, nebo se skrývají před pravdou. Tyto dva olbřímí ekologické problémy jsou od sebe neoddělitelné a mluvit o jednom při současném přehlížení druhého je iracionální." Ve skutečnosti je to ale Lovelock, kdo je iracionální ignorant.

Odborný časopis Environment and Urbanization nyní publikoval studii, která jasně dokládá, že regiony s nejrychlejším růstem obyvatelstva jsou tytéž, v nichž je růst uhlíkových emisí nejpomalejší, a obráceně. Například subsaharská oblast se v letech 1980 až 2005 na růstu populace planety podílela 18,5 procentem, ale růst tamních emisí uhlíku činil jen 2,4 procenta. Severní Amerika naproti tomu přidala jen čtyři procenta lidí, zato hned 14 procent emisí. Faktem prostě je, že 63 procent podílu na růstu obyvatel planety se odehrává v oblastech s velmi nízkými emisemi.

To ale není všechno. Studie konstatuje, že asi šestina světové populace je natolik chudá, že prakticky žádné emise ani produkovat nemůže. A právě tato skupina se přitom nejrychleji rozrůstá. Indické domácnosti s přijmem pod tři tisíce rupií spotřebují na hlavu každý měsíc jen pětinu elektrické energie a sedminu pohonných hmot oproti rodinám, jejichž příjem činí 30 tisíc rupií a víc. A lidé, kteří spí na ulici, nespotřebují skoro nic, přičemž ti z nich, kteří se živí z odpadků (což je značná část městské spodní třídy), vesměs ušetří více skleníkových plynů, než jich sami vyprodukují.

A k tomu  je ještě třeba přičíst, že značná část emisí, pro něž viníme chudší země, spadá na náš vrub. Plyn, který nadnárodní ropné koncerny spalují nad svými vrty v Nigérii, například vyprodukuje více skleníkových plynů, než všechny subsaharské africké země dohromady. I motorem odlesňování je ve většině chudých zemí vývoz dřeva, masa či krmiv bohatým zákazníkům.

David Satterthwaite, autor studie, připomíná, že dávná formulka o rozvoji - celkový dopad rovná populace krát nadbytek krát technologie -- vtloukaná do hlavy všem studentům, už neplatí. Dnes v ní namísto populace musí být spotřebitelé. Mnozí obyvatelé našeho světa totiž mají tak malou spotřebu, že ani nemá cenu je do rovnice dosazovat. A právě tito lidé přitom mají nejvíc dětí.

Zatímco tedy existuje slabá korelace mezi globálním oteplováním a růstem populace, máme tu silnou korelaci mezi globálním oteplováním a bohatstvím. Představil jsem si, že by mě někdo požádal, abych zabavil labouristické ministry na jejich sjezdu v Brightonu, a tak jsem začal hledat něco na úrovni, na kterou jsou zvyklí - vzal jsem do ruky katalog nabízející luxusní jachty. První mi padla do oka RFF 135 od firmy Royal Falcon Fleet, ale když jsem zjistil, že za hodinu spálí jen 750 litrů paliva, hned mi došlo, že to pro takového ministra obchodu lorda Mandelsona nemůže být dost nóbl. Uznalé pozdvižení obočí byl v Brightonu ale určitě vyvolal s jachtou Overmarine Mangusta 105, která zhltne 850 litrů za hodinu. Nejvíc mě ale okouzlila šalupa z monacké loděnice Wally Yachts. Ta totiž při cestovní rychlosti 60 uzlů spotřebuje 3400 litrů paliva za hodinu. To je skoro litr za vteřinu. Nebo jinak, 31 litrů na kilometr.

Jasně, abych udělal náležitý dojem, musel bych vnitřek vyložit týkem a mahagonem, přidat několik vodních skútrů a miniponorku, své hosty svážet do přístavu soukromými tryskáči či helikoptérami, nabídnout jim suši z ohroženého tuňáka obecného a kaviár z bělugy a k tomu na to šlápnout tak, že bych lodními šrouby rozkvedlal na kaši půlku všeho živého ve Středozemním moři. Coby majitel takové jachty bych za deset minut biosféře napáchal víc škod než většina Afričanů stihne za celý svůj život. Že si to ale umíme užít, drahoušku!

Jeden můj známý, který se často pohybuje ve společnosti těch nejbohatších, mi nedávno vyprávěl, že v „bankéřském pásu" podél údolí Temže žijí lidé, kteří si nechávají vyhřívat své venkovní bazény, a to celoročně. Prý se jim líbí ležet v zimě v noci v bazénu a vzhlížet ke hvězdám. Vytápění je stojí tři tisíce liber měsíčně. Sto tisíc lidí žijících jako tito bankéři by zlomilo systém udržující planetu při životě rychleji než deset miliard lidí žijících jako afričtí rolníci. Ti ultrabohatí mají ale naštěstí jednu dobrou vlastnost - příliš se nevěnují své reprodukci.

Sunday Times letos v květnu publikoval článek s titulkem „Miliardářský klub se pokusí snížit přemnožení lidí." Z textu vyplynulo, že „někteří čelní američtí miliardáři se tajně setkali", aby se dohodli, jakou bohulibou činnost budou podporovat. „Konsensem došli k tomu, že budou podporovat strategii, která by omezila růst lidské populace jako potenciální environmentální, sociální a industriální hrozbu." Jinými slovy, ultrabohatí se shodli, že jsou to ti ultrachudí, kdo nám zaneřáďují planetu. To přímo volá po satiře.

James Lovelock, stejně jako Sir David Attenborough a Jonathan Porritt, patří mezi patrony Nadace pro optimální populaci, Optimum Population Trust. Je to jen jedna z desítek nadací a charit, jejichž jediným cílem je ve jménu záchrany biosféry odrazovat lidi od rozmnožování. Nedokázal jsem ale najít jedinou nadaci, která by se zabývala dopadem těch nejbohatších.

Lidé posedlí populací mohou samozřejmě argumentovat, že lidé, kteří se dnes tak rychle množí, mohou jednoho dne zbohatnout. Vzhledem k tomu, že podíl těch nejbohatších na vlastnictví současných zdrojů, je už příliš vysoký, je to pro chudé perspektiva nevěrohodná. Existují silné sociální důvody, proč lidem pomáhat s omezením jejich reprodukce, ale slabé důvody ekologické, s výjimkou případů těch nejbohatších populací, samozřejmě.

Nadace pro optimální populaci se točí na faktu, že lidstvo prochází demografickou proměnou: míra růstu populace se takřka všude zpomaluje a počet obyvatel planety by podle článku v magazínu Nature mohl v tomto století dosáhnout deseti miliard. A největší růst se odehrává mezi těmi, kdo nespotřebovávají takřka nic.

Nikdo ale nemluví o proměně spotřeby. Lidé se s rostoucím bohatstvím množí méně, přitom ale méně nespotřebovávají, naopak, jejich konzum roste. A jak ukazují libůstky superbohatých, nezná lidská extravagance mezí. S ekonomickým růstem lze očekávat růst spotřeby, a to až do míry, za níž biosféra narazí na své mantinely. Každý, kdo rozumí tomuto faktu, a přesto za hlavní problém považuje populaci a nikoli spotřebu, se Lovelockovými slovy „skrývá před pravdou". Je nejhorším příkladem paternalismu shazovat vinu bohatých na chudé.

Kde tedy jsou ta hnutí protestující proti tomu, že nám ti smrdutí boháči ničí životně důležité systémy planety? Kde jsou přímé akce proti superjachtám a soukromým tryskáčům? Kde je třídní válka, když ji člověk potřebuje?

Nastal čas, abychom se přestali bát pojmenovat skutečný problém. Není to sex; jsou to peníze. Nejsou to chudí; jsou to bohatí.

Komentáře