Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Jak planeta Venuše ztratila své oceány

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • venuse
Krátce poté, co před 4,5 miliardami let vznikly planety, Země, Venuše a Mars pravděpodobně měly na svém povrchu vodu, tvrdí Maura Rabette z Amesova výzkumného střediska NASA (Ames Research Center).Proč však planeta Země si svoji vodu udržela a planeta Venuše ji ztratila?

Maura Rabette a její kolegové jsou přesvědčeni, že na tuto otázku již znají odpověď na základě svého studia neobvykle teplé oblasti Tichého oceánu a atmosféry nad ní severovýchodně od Austrálie.

Při povrchové teplotě oceánu nad 27 stupňů Celsia dochází k vypařování kritického množství vodní páry. Vodní pára je jedním z nejúčinnějších "skleníkových" plynů, protože umožňuje průchod slunečního záření na povrch, ale větší část infračerveného záření vyzařovaného povrchem pohlcuje (dochází tak ke "skleníkovému jevu").

Pokud se dostatečné množství vodní páry dostane do troposféry (vrstvy atmosféry, v níž vznikají meteorologické jevy), tepelné infračervené záření z povrchu Země je v ní zachyceno a tím dále vzrůstá povrchová teplota oceánů.

Tento jev může vést k uzavřenému cyklu, kdy teplota povrchu oceánů vzrůstá, dochází ke zvyšování koncentrace vodní páry v atmosféře, v jejím důsledku dochází k zachycení tepelné energie z povrchu a tím k dalšímu zvyšování teploty povrchu oceánů. K tomuto závěru výzkumníci Amesova výzkumného střediska dospěli na základě počítačových matematických modelů tohoto cyklu.

V případě planety Venuše vypařování oceánů zřejmě vedlo k mohutnému zesílení skleníkového jevu a tím k dalšímu zvyšování teploty povrchu oceánů. K urychlení celého procesu vypařování oceánů přispívala menší vzdálenost planety od Slunce a tím vyšší intenzita slunečního záření dopadající na její povrch.

Vypaření oceánů na planetě Venuši vedlo také k úplnému vymizení jakékoliv deskové tektoniky, která se na Zemi projevuje postupným pohybem pevninských desek kontinentů po podloží, kdy voda slouží jako mazadlo. Pevninské desky vytvářejí zlomy, jejichž důsledkem je vrásnění pohoří, tektonické seismické otřesy a vulkanická činnost.

Dalším skleníkovým plynem je oxid uhličitý. Ke snížení obsahu tohoto plynu v atmosféře Země zásadním způsobem přispívá život v oceánech a na pevnině. Oxid uhličitý je fotosyntézou zelených rostlin přeměňován na kyslík a uhlík je vázán ve tkáni, v oceánech je oxid uhličitý vázán zejména v anorganických schránkách (ulitách) živočichů. Podsouváním mořského dna pod pevninské desky dochází k roztavení těchto schránek a k uvolnění oxidu uhličitého vulkanickou činností zpět do atmosféry.

Na planetě Zemi nikdy teplota povrchu oceánů nedosáhla vyšší teploty, než 30,5 stupně Celsia a proto nedošlo k podobnému jevu jako na planetě Venuši. Výzkumníci dosud nemají jasné zdůvodnění, proč tomu tak v geologické minulosti Země bylo.

Jednou z možných příčin může být poměrně stabilní směr osy rotace Země vzhledem k ekliptice. Precese zemské osy se pohybuje v omezeném intervalu (zemská osa vytváří plášť kužele). V celé geologické minulosti Země nedošlo k velkému vychýlení zemské osy natolik, aby například byla Sluncem ozařována jen určitá část povrchu. Ke stabilitě směru osy rotace Země zásadním způsobem přispívá Měsíc. Bez jeho existence by vychýlení zemské osy mohlo být mnohem větší, jak dokazuje případ planety Venuše, která rotuje opačným směrem než Země.

zdroj: http://natura.baf.cz

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře