Věra Klontza: Dlužní ekvilibristika

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

23. červen 2011|

Věra KLONTZA|

9359 x

Řecko ještě dnes platí dluh z roku 1929, který má u USA. Úroky jsou tak velké, že dlužnící už dávno dostali to, co půjčili. Z každé splátky, které Řecko odvádí, jdou pouhá 3 % na umoření dluhu a zbytek na úroky. Zahraniční dluh Řecka se zvětšil od roku 1997 z 114,570 miliard eur na 354,541 miliard v březnu 2011, tedy o 239.971 miliard. Na úrocích bylo zaplaceno na 386 miliard eur (nejde o tiskovou chybu).

Pár čísel

Opravdu je Řecko nejzadluženější zemí na světě, jak se nám snaží vsugerovat? Pár údajů vám dokáže opak. Tak např. ve většině evropských médií se píše, že Řecko má přebujelý státní aparát a státní úředníci si žijí nad poměry. Kolik procent pracujících pracuje ve státní sféře? Podle údajů Mezinárodní organizace práce nejvíce státních zaměstnanců lze nalézt ve Švédsku (33,8 % všech pracujících), Dánsku (32,3 %) a Francii (29 %). Řecko je v Evropě na šestém místě s 22,3 %. Nejméně lidí zaměstnává německý stát – 14,3 %.

Jsou platy v řeckém soukromém sektoru z nejvyšších v Evropě? Ve »staré Evropě« bylo Řecko na 15. místě spolu s Portugalskem. K tomu má Řecko nejdražší spotřební zboží a potraviny.

Projděte si i další údaje, které jsou snadno ověřitelné a zjistitelné na oficiálních stránkách Organizace pro spolupráci a rozvoj, na stránkách MMF, EU, Evropské centrální banky a jinde.

Zahraniční dluh v absolutních hodnotách podle Světové banky činil ve 2. čtvrtletí 2010:

USA dlužily 13 983 miliard dolarů, Velká Británie 8930 miliard, Německo 4712 miliard, následovaly například Irsko s 2131 miliardami, Rakousko se 754 miliardami, Dánsko s 559 miliardami a na devatenáctém místě žebříčku Řecko s 532 miliardami.

Samozřejmě můžete argumentovat, že se nedá srovnávat velikost Řecka např. s USA, ale rozhodně lze srovnávat Řecko s Dánskem, Irskem, Rakouskem a dalšími zeměmi. Aby byl obraz přesnější, zaznamenejte vztah zahraničního dluhu a HDP (údaje jsou z roku 2009, zdroj: CIA Fackdook):

Irský dluh dosahuje 1004 % HDP, britský 416 %, švýcarský 271 % a řecký na sedmém místě žebříčku 167 % HDP. A takto vypadá zahraniční dluh na hlavu (zdroj: WorldLingo 2007): Irsko 424 300 dolarů na hlavu, Velká Británie 189 800, USA 41 300 a Řecko 33 300 dolarů na hlavu.

V pozadí Brusel

Pro pochopení situace v Řecku je třeba vrátit se alespoň do 90. let 20. století, kdy začal z Bruselu řízený proces omezování výrobního potenciálu země. Do roku 1992 Řecká státní banka alarmovala, že státní dluh je příliš velký. Najednou od roku 1992 není o dluhu ani slova. Nebyl zájem, aby centrální státní banka upozorňovala na dluh. Tehdy totiž začala fiesta spekulantů a velkých bank. Z dluhů vydělávají.

Soukromé banky dostaly možnost půjčovat jednotlivým zemím. Všimněte si, že dnes státy nedluží jeden druhému, ale soukromým bankám. Tedy, zkrachuje-li stát, patří soukromníkům!!! V rámci této politiky bylo také vytvořeno euro, které představuje globální sjednocený prostor pro bankovní trh a umožňuje spekulaci opravdu v grandiózním měřítku. Banky skutečně vycucly finanční hotovost jako vývěva: jejich aktiva se zvýšila čtyřikrát. Sice je vrátily na trh, ale ve formě půjček, jejichž pomocí vysávají i poslední drobty. V podstatě veškerý výsledek lidské práce patří celosvětové finanční oligarchii. Soukromé banky soustředily veškerou hotovost EU.

Pernamentní dluh

Řecko je laboratorní králík a jeho případ je precedentní pro celou Evropu, nebo alespoň prozatím pro Eurozónu. Spekulanti a banky však nechtějí, aby Řecko zkrachovalo, ale mají pro něj připravenou instituci tzv. »perpetual depth« = permanentní dluh. Tím mají šanci stále vydělávat, protože všechno, co se v zemi vyprodukuje, odplyne do jejich kapes a navíc země ztrácí právo samostatně a nezávisle rozhodnout o tom, jak hospodářskou situaci řešit.

V roce 1995 dlužilo Řecko přibližně 110 miliard, což představovalo 58 % HDP, dnes je to přes 500 miliard. Splátky se neřídí tím, co může dlužník platit, ale tím, co chce věřitel. Jeden můj kolega trefně poznamenal: »To je hrůza. Je to, jako bys mi dlužila pět tisíc, měla auto, které stojí 10 a kupce, který by ti dal osm. Já bych ti zakázal mu to prodat a určil bych ti kupce, který by auto bral za tři. Peníze by dal rovnou mně, i když ty bys doma neměla ani kousek chleba, a tak bych ti zase ty tři půjčil s vydřidušským úrokem. Tvůj jediný majetek by byl fuč a znovu bys mi dlužila pět tisíc a úroky.«

Někteří se logicky zeptají: Když však budou v Řecku nízké platy a lidé budou mít velmi nízkou nákupní sílu, to přece bude pro spekulaty nevýhodné, když nebudou lidé schopni nakupovat a hýbat trhem. To platilo tak v 80. letech minulého století. Dnes spekulanty a velkopodnikatele mnohem více než maloobchod zajímají státní dotace a daňové úlevy, spekulace na finančním trhu. Maloobchod je jen jednou z reklam, z výkladů firem, které tak vytváří svůj image na trhu akcií. Tímto způsobem se také elegantně zbaví oblastí, které jsou chudé. V rámci této filozofie je postaven nový zákon o obcích v Řecku, takzvaný Kalikratis, na základě něhož byly správní celky přeměněny na akciové společnosti. Kdo si nevydělá, kdo není zajímavý pro globální kapitál, je tak nelítostně odkázán ke zmírání. Rozdíly mezi jednotlivými regiony se tak budou prohlubovat.

Do role posluhů

Co bude s Řeckem je rozhodnuto. Země se má stát rekreační oblastí. Opravdu skvělá budoucnost! Připomínám, že v současnosti se 65 % veškerého turistického ruchu soustřeďuje do Thajska. Také si připomeňme, jak vypadala turistická Kuba v době Batistů. Posluhové čekající na bakšiš, obchod s bílým masem, živý skanzen a žádná možnost využít vlastní možnosti. To je budoucnost Řecka podle velkokapitálových plánů.

Vždyť se v Řecku nic nevyrábí, žádnou ekonomiku nemá, tak co by chtěli, možná si říkáte ovlivněni masmédii. Ale skutečnost je opět jiná, než předkládá oficiální propaganda: Řecko je zemí s ohromným přírodním bohatstvím: V současnosti jsou nevyužité zdroje mědi, hliníku a zlata. V mořích jsou nevyužité zdroje zemního plynu. Země má ohromný zemědělský potenciál, který by dovolil ekologickou produkci v Evropě nedostatkových produktů (olivový olej, citrusy, letní ovoce a raná zelenina, bavlna, ale také bylinky a koření, ryby a mořské produkty, skopové maso a mléčné výrobky). Bohužel nic z těchto zdrojů se nenachází v řeckých rukou. Od 80. let 20. stol. EU zdánlivě nelogicky, zato systematicky, likviduje řecké zemědělství.

Nebezpečí likvidace země

Evropané často navrhují, že by země měla prodat státní majetek včetně ostrovů v rámci logiky: »Dlužíte, musíte platit, takže rozprodejte, co máte«, ale není to tak jednoduché. Jednak odpor lidu by byl asi totálně nekontrolovatelný. Navíc ústava jasně říká, že státní majetek může být využíván pouze pro obecný prospěch. Stát nesmí majetek ani prodat ani pronajmout pro komerční účely. Dnes jsou používány různé triky, jak tato ustanovení obejít a dostat se ke státnímu majetku (např. předání k používání, dlouhodobé používání atd.). V Řecku se intenzivně privatizuje od roku 1991 a od té doby byl zprivatizován majetek za 12 miliard eur. Nyní by MMF a spol. rád viděl na stole 50 miliard a to za tři roky, které by měly být získány právě prostřednictvím rozprodání státního majetku.

Řecko je v nebezpečí naprosté likvidace země. Společnost, hospodářství i politika se nacházejí v totálním rozkladu. Řecká národní ekonomika nemůže přežít. Eurozóna má dvě možnosti, jak zareagovat: buď Řecku řekne: »Když nestíháte, odejděte«, což neudělá, protože by riskovala, že Řecko vyhlásí krach a spekulanti tak přijdou o ohromné zisky, které vyplývají z těžké situace země. Případně a nejpravděpodobněji v Řecku využije, co může, sledujíce své zájmy a ze zbytku země udělá odpadiště.

Další otázkou je, zda by Řecko mělo nebo nemělo zůstat v Eurozóně. Musíme vyjít z toho, že země sdružené v Eurozóně nemají žádnou šanci na obranu v případě krize. Pokud země nemá vlastní měnu, jak se postaví na vlastní nohy?

Připomeňme si také rezoluci OSN z podzimu 2010, která konstatuje, že Řecko je v nejhorší situaci v historii zemí, které kdy měly problémy s dluhem a to proto, že nemá žádné nástroje, aby restartovalo svou ekonomiku. Země, která je v krachu v případě, že vlastní měnu má, může ji devalvovat, ale ať ji podcení jakkoliv, nemůže ji zničit úplně. Naopak devalvací může nabudit export nebo turistický ruch. Navíc Řecko nemá ve svých rukou ani státní zlato, protože je odevzdalo do Frankfurtu.

Jaké má Řecko šance, naděje a jaké další tahy jsou možné a co by přinesly? Renomovaní ekonomové jako např. Max Keiser, Alex Wolf, anebo řecký Dimitris Kazakis se shodují na tom, že země je na tom hůř než například Argentina, ba dokonce, že je na tom hůř než kterákoliv jiná země, která kdy měla problémy s dluhem. Právě proto, že nemá měnu.

Buržoazní odpůrci memoranda navrhují vystoupit z Eurozóny. Takové hlasy se objevují v samotné Eurozoně. V každém případě z jiného důvodu. Vystoupení z Eurozóny by představovalo zelenou pro věřitele, aby vytvořili ještě mnohem horší podmínky pro splacení dluhu a opět oni by byli těmi, kteří by měli pod absolutní kontrolou kurz nové řecké měny.

Všechny údaje směřují k závěru, že »řecká krize« v rámci kapitalismu řešení nemá. Jediným řešením je vystoupení z EU a jejich svazujících pravidel, znárodnění základních zdrojů bohatství a jejich systematický rozvoj na základě kritéria uspokojení lidových potřeb a ne kapitalistického zisku. Nejsem snílek. Souhlasím s Marxem, který dobře věděl, že provést něco takového ve vlnách globální krize v jediné malé zemi je prakticky nemožné. Ale globální krize kapitalizmu je tak hluboká a nekontrolovatelná, že k tomu dojde ať imperiální bossové a jejich posluhové chtějí nebo ne. Mohou podobné myšlenky i postavit mimo zákon, mohou přistoupit k různým restrikcím v Řecku, v ČR i jinde, ale upřímně: stala se ze země nehybná placka, když inkvizice upálila Giordana Bruna?

Haló noviny, 20. 6. 2011Věra KLONTZA

Komentáře