Z vystoupení předsedkyně EK Ursuly von der Leyen s jejím „klimatickým plánem“ (zde) je to víc, než zřejmé.
Nová šéfová EK chce zřejmě pokračovat ve své praxi na spolkovém ministerstvu obrany. Tam se soustředila na to, aby její resort pokud možno nebyl schopen fungovat, čehož byly v roce 2018 plné noviny. Dokonce i v Česku se psalo o tom, že máme momentálně silnější letectvo než SRN. Druhou prioritu pak představovaly „náročné“ cíle, jako třeba zavedení těhotenských uniforem v armádě, které bylo pro neoliberální média důvodem k obsáhlé publicitě. Byť tato skutečnost je pro fungování Bundeswehru absolutně nepodstatná. Tyto zkušenosti se paní Leyen zřejmě pokusí převést do evropských, potažmo českých podmínek.
Na začátku roku chce předložit zákon o klimatické neutralitě do roku 2050. Známé pravdy o tom, že uhlíkově neutrální EU nic nezmění na globální produkci CO2, ani o tom, že je podle klimatického panelu OSN (IPCC) na zastavení oteplování pouhých 10 let a nikoli 30, se kterými počítá plán paní Leyen, můžeme nyní nechat stranou. Důležitější je nyní samotný fakt, že chce uzákonit povinnost uhlíkové neutrality pro celou EU. To znamená, že Unie nebude moci brát zřetel na vědecké poznatky vyvracející závěry panelu IPCC. A že jich již nyní není málo! Nebude ani prostor na to, aby si členské země určovaly vlastní energetický mix, což je nyní jejich výsostné právo. Zákon zkrátka pohřbí možnost brát zřetel na jiná řešení, než ta vyplývající ze zákona. Což je v případě nutnosti od základu změnit v členských zemích hospodářství, projev vrcholného ignorantství. Těžko to nazvat jinak.
Pro Česko bude přijetí takového zákona například znamenat obrovskou energetickou závislost. Protože obnovitelné zdroje nejsou sto pokrýt tuzemskou spotřebu energie a jádru bude část EU házet klacky pod nohy. V podobné situaci navíc budou i další státy. A pohříchu jich je a bude víc, než zemí, jež budou moci elektřinu exportovat. O tom veřejně dostupné údaje hovoří jasně.
Zákony je třeba dodržovat. Tím pádem, jakmile to bude vypadat, že by se termín 2050 nemusel stihnout – nebo zelená lobby prosadí další zkrácení termínu – budou mít aktivisté legislativou otevřené dveře k tomu, aby prosazovali likvidaci chovů skotu, diktovali obyvatelům členských zemí změny jídelníčku, teploty v bytech a podobně. Rád bych jen maloval čerta na zeď, ale tyhle nápady se už letos stihly objevit.
Každopádně cílem zákona je učinit z uhlíkové mantry nevratný proces. Něco jako bylo uzákonění vedoucí úlohy strany...
Další riziko, které z plánu nové předsedkyně vyplývá, se skrývá v obchodě. Nemyslím teď fakt, že evropská výroba bude s vysokou pravděpodobností tak drahá, že nebude konkurenceschopná (na což už firmy upozorňují nyní, včetně těch německých). Jde o to, že EU by podle Evropské zelené dohody, jak plán vznosně jmenuje, zatížila uhlíkovými cly zboží ze zemí, které se nesnaží o uhlíkovou neutralitu. Mimochodem to nasvědčuje tomu, že přesvědčení unijních vůdců o tom, že se k evropskému tažení proti CO2 přidají i další země, není příliš silné. (Oprávněně.)
Jenže a to je nejdůležitější, kdo se nezatěžuje opatřeními proti emisím? Jednoduše všichni. Všechny státy, kromě zemí sdružených v EU. Jak známo, největším emitentem je Čína. Druhé jsou spojené státy, Rusko je třetí, nebo čtvrté. A kdo jsou největší obchodní partneři Unie? A co asi tak tyhle a všechny další země udělají, když na jejich export uvalí Brusel cla? Udělají to samé. Obchodní válka, jak vyšitá. Čili přesně to, zač nynější unijní garnitura tepe do prezidenta Donaldu Trumpa. Ale tentokrát to bude v pořádku, protože půjde o vyšší cíl?
A ještě jedna skutečnost je na první pohled z informací o vystoupení Ursuly von der Leyen jasná. Když jde o CO2 a klima, bude se suverénně lhát. Nebo alespoň manipulovat. Podle předsedkyně totiž po schválení zákona „volají představitelé mnoha velkých firem, aby měli jistotu, že se jim vyplatí investovat do ekologických projektů,“ jak napsaly České noviny. Pro firmy je samozřejmě zákonný rámec důležitý, protože potřebují mít „předvídatelné tržní prostředí“. Potud tedy správně. Ale paní předsedkyně již neříká, že důvodem není chuť firem podílet se na sociálních a průmyslových experimentech její Komise. Tím důvodem je současné nekompromisní vynucování „uhlíkového myšlení“, které přitom nemá mezi obyvateli členských zemí většinovou podporu. Takže firmám nezbývá nic jiného, než žádat zákon, který do nynějšího chaosu vnese řád. V žádném případě to neznamená, že se z nich staly příznivci Evropské zelené dohody.
